Při putování v dálkách jsme spíše častými a vítanými návštěvníky jednoduchých hotýlků, guest housů, hostelů nebo jen chatrčí. Bambusové chýše, hamak a hořící svíčky se západem slunka mohou zanechat nezapomenutelný dojem a prožitek, jež nabízí ubytování třeba jen za 1,2 dolary kdesi v Asii. Zavřu oči, nastražím uši a nechám se ukolébat poslechem vln narážejících do poblíž odpočívajících kamenů. Při této romantice se dnes už jen pousměju nad „komfortní postelí“ v „pětidolarovém hotýlku“ v Brooklynu.
Hlavně mít střechu nad hlavou
Kousek od moře jsem si našla levné, příjemné ubytování „šité na mou kapsu“. Slovanský „azyl“ ve formě malého penzionu v černošské čtvrti mi připadal zprvu jako oáza klidu a pohody. Většina zdejších nocležníků pocházela ze zemí bývalé východní Evropy, hlavně Ukrajiny a Ruska. Mladé ženy i muži z těchto končin s trpkým osudem, na míle vzdálení od svých domovů, rodin i dětí, si zde přivydělávali na lepší „chléb“doma.
Majitelka penzionu, rázná to žena výrazných organizačních schopností, byla nejen „hostitelkou“, ale i člověkem s duší milující bližního svého. Slovo dalo slovo a já si „předplatila postel“, tedy své nové království na pár dní dopředu, abych měla své jisté a zároveň měla po celodenní šichtě místo, kde bych mohla složit hlavu.
Batožinu jsem uložila do speciální kóje, protože na patře, kde přebývalo asi v 8 pokojích kolem 50 lidí, nebylo pro objemná zavazadla místa nazbyt. Všechno bylo zařízeno, a tak nezbývalo než jet zase do práce na odpolední směnu. S „paní domu“ jsem se domluvila, zda by bylo možné nechat dveře odemčené, protože přijedu pravděpodobně později metrem z důvodu odpolední směny. Plácly jsme si na to. S rozjasněnou tváří, že vše klape jako po másle, jsem odjela do práce.
Nemilé překvapení
Celý den byl náročný, plný nových poznatků, zkušeností, konverzace, takže jsem se už těšila na vytouženou postel, až si lehnu a pořádně zase odpočinu a načerpám sil do dalšího dne. Měsíc svítil a doprovázel mě na cestě do penzionku.
Chytám za kliku a ejhle! Zamčeno! „Možná jen jdou dveře ztuha otevřít!“, říkám si, vždyť jsem to majitelce hlásila dopředu. Ať lomcuji, jak lomcuji, dveře ne a ne povolit. „Vždyť mělo být otevřeno,“ lamentuji. Klíče od vchodových dveří k mání nebyly, ach jo. Co teď a co potom?
Lomcuji klikou, nic se neděje, buším na dveře, opět nic. Bouchám, ale všichni spí, jako by je do vody hodil. Čekám na zázrak, přemýšlím... Snad někdo půjde na toaletu nebo bude mít hlad nebo se bude chtít nadýchat čerstvého vzduchu nebo třeba bude náměsíčný, co já vím. Zkrátka čekám a čekám a zase čekám, do toho si buším do taktu na dveře, co kdyby někdo měl lehké spaní...
A tak ťukám, buším už desítky minut. Najednou slyším šouravé kroky směřující na WC, „že by?“
V tom zarachotí klíč v zámku a dveře jsou náhle dokořán. Nedobytná pevnost najednou otevřela své brány a já konečně mohu vstoupit dál. To se mi ulevilo“ Nemohu se dočkat, až skočím do postele. „Jupí!“
A to ještě není všechno
Otevírám dveře vedle nichž bylo mé „rezervé“. Brzy zjišťuji, že jsem se asi zmýlila a zamířila si to do vedlejšího ženského pokoje. I zde je ale plně obsazeno.
„To snad není možné!“ Vracím se potmě zpátky do pokojíku, kde jsem měla dneska večer spát. Pokoj byl správný, jen „rezervace“ propadla. Rozložím karimatku a spacák a vytvořím si provizorní podmínky k načerpání „elánu“ do dalšího pracovního dne.
„Ranní ptáčata“ se začala probouzet s prvními slunečními paprsky. Někdo musel za prací, jiný už pak nemohl usnout.
Nemohla jsem se dočkat společného setkání s paní bytnou. Místo uvítací kávy následoval pohovor na téma „zaplať, vyspí se někdo jiný“. Obtloustlá dáma začala hořekovat nad rozlitým mlékem. Prý ji znenadání navštívila dávná přítelkyně, která neměla zajištěný nocleh. A protože já jsem se dlouho nevracela, získala dojem, že budu spát někde jinde. Přeci jen letitá přítelkyně je letitá přítelkyně, jíž bylo v nouzi třeba podat pomocnou ruku. „A to byste měla pochopit!“
Nalila jsem si čistého vína a bylo vše jasné. Dneska to bylo lůžko a co by mě čekalo za nečekané překvapení třeba zítra? To už se nikdy nedozvím. Byl čas jít o dům dál ...
