Středa 29.4.
Brzy ráno mě vzbudili muezzini všech marrákešských mešit. Nádherný sbor disharmonického vzývání „Alláh Akbar" a celých modliteb vytváří úžasnou atmosféru orientální zbožnosti a člověku nedá spát. Kluci to samozřejmě brali trochu jinak, o čemž mě okamžitě přesvědčilo Lukášovo zabručení a Kaldův ospalý dotaz, zda to někdy skončí. Ještě jsem ležela, dokud se sluníčko nevyhouplo za horami, a potom vylezla na terasu, abych si dala čajík a mohla psát. Kluci vstali v devět, objednali si s Philipem snídani. Lukáš už do města nechtěl, vyhříval se tedy dál na terase, zatímco Kalda šel se mnou. Na malém trhovním náměstíčku jsem s jeho pomocí pořídila dalších šest čepiček. Zastavili jsme se na pomerančový džus a dali si mátový čajík s výhledem z terasy. To je snad nejlepší způsob, jak pozorovat všechny skupinky kejklířů, kouzelníků, hudebníků a hena-babek, aniž by své produkty vnucovali nebo se zuřivě bránili vyfocení. Nakonec jsme koupili koberec a upalovali za Lukášem, abychom se naobědvali. Berberskou polévku neměli, a tak jsme tam poslali jednu tajinu, Kalda ochutnal pastillu. Naštěstí kuřecí, protože jak jsme později zjistili, tato pochoutka se normálně připravuje z holubí pasty.
Na sluníčku terasy jsme zabalili všechny nákupy i věci do hor nepotřebné a dopravili se na autobusové nádraží. Sněhové vrcholky mizely v dálce a hory nahradila úrodná rovina plná políček sklizeného obilí. Essaouria /40 dh/ stále nikde. Až po více než třech hodinách, kdy už jsme byli celí upečení na okýnkách autobusu, jsme zastavili na prašné ploše místního nástupiště.
Ještě než stačilo naše vozidlo otevřít dveře, už tu byli nadháněči s ušmoulanými vizitkami. Vystoupit a dostat se k zavazadlům přes dohazovače různých nejlepších riádů i hordy vozků zavazadel na kolečku nebylo jednoduché a nakonec nám nezbylo než následovat dva kluky, kteří nás vedli, aby nám ukázali jakýsi squatterský apartmán ve vlhkém plesnivém domě. Cena 200 dh by se asi srazit dala, ale já a Lukáš jsme museli odmítnout. Ukázalo se však, že tito chlapíci mají v rukávu ještě tucet dalších „výhodných" nabídek, takže jsme je museli slušně odehnat. Pozorovali nás dále z povzdálí. Trochu nervózní jsme vylezli na hradby, abychom tu nechali Kaldu s batohy napospas veškeré mafii a prodavačům koláčků, zatímco já a Lukáš jsme sebevědomě vyrazili do ulic. Pokud tu člověk zapomene odbočit, nesmí to dát na sobě znát, nebo se okamžitě stane obětí tuctu pomocníků a ukazovačů směru. Do oka nám padl hotel Cap Sin /250 dh se snídaní/ a šťastně jsme se vrátili za Kaldou. Urputní a zoufalí dohazovači nám nabídli ještě jednu možnost - pokoj za hradbami. Přístup tam byl podivný, ale pokoj hezký a s perfektním výhledem na skalisté pobřeží, o něž se v zapadajícím sluníčku lámaly vlny. Bohužel však chytráci trochu přestřelili cenu a paní domácí nesouhlasila.
Essaouria byla založena až v roce 1760 z rozkazu sultána Sidi Mohammeda ben Abdelláha. Sloužila hlavně jako přístav a obchodní stanice, takže se zde usadilo množství britských a židovských obchodníků. Zachovalý systém opevnění z 18. století je unikátní i pro skutečnost, že se na této stavbě podílel zajatý francouzský architekt. Možná i proto Essaouria trochu připomíná středomořská městečka. Uvnitř hradeb stojí množství vícepatrových nájemních domů s tradičním atriem, štukovou a mozaikovou výzdobou. Zvenčí jsou domy nabílené a barvená okna zdobí modré okenice. Ve spleti uliček se nejčastěji prodávají krabičky ze dřeva místního jehličnanu. Ty nejjednodušší lze nakoupit za 10 dh, ale je tu k vidění i levné a výtečné řezbářské zboží. Essaouira zažila svůj druhý rozkvět, když ji objevili hippies. Ještě dnes se tu nabízí pokouření více než jinde, ale hippies byli mezitím nahrazeni surfaři. Městečko se tak stalo jedním z nejoblíbenějších plážových destinací v Maroko a mimo medinu vzniklo množství lázeňských hotelů.
Zatím tu nic letovisko nepřipomínalo. Večer jsme museli navléct čepice a zimní bundy, studený vítr však byl i tak silnější. Doklopýtali jsme zmítáni vichrem k rybím trhům a objednali si dobroty mořské kuchyně. Já tomu sice moc nerozumím, ale myslím, že nejlépe chutnal zeleninový salát.
Čtvrtek 30.4.
Dnešek patřil klukům jako novopečeným surfařům. Přestože se na pobřeží mlátí vlny o skalnaté útesy, tady v širokém a mělkém essaouirském zálivu leží jemný písek a moře je relativně klidné pro surfing i windsurfing a kitesurfing. Začátečníkům asi postačí půjčit si surf a zkoušet jeho stabilitu a skluz po vlně.
Hned po snídani v hotelu jsem se vydala napřed k pláži. Plavky a tílko byly naivitou, číst se nedalo a otevřít komp jsem si v písečné bouři netroufla vůbec. Poklidné ležení na pláži jsem tedy vzdala chvíli po příchodu kluků a uchýlila se do závětří hotelové terasy. Po poledni už bylo tepleji, a tak jsem se rozhodla vzít pláž poklusem až k pevnosti Borj el Berod. Po větru se běželo dobře a moře se zdálo na mělčině teplé. Pevnost působí z dálky jako skála, náhodně vytvarovaná do pravidelného cimbuří. Ve skutečnosti je to rozvalená bašta bývalého opevnění Mogadoru. Kousek dál od tohoto Hendrixova „Hradu z písku" leží vesnička Diabat, kam se uchylovali hippies. Nechtělo se mi tam chodit sama přes staveniště, a tak jsem zamířila k pevnosti a chvíli pozorovala, jak se vlny rozbíjí a příliv sílí. Bohužel mi toho příjemného klidu dopřáno mnoho nebylo. Za chvíli se odkudsi vzal dotěrný Maročan, a protože se nezdálo, že by mi chtěl vnucovat dřevěné krabičky ani ubytování, raději jsem se dala na ústup.
Málem jsem zakopla o kluky, kteří se přikrytí svými surfy kryli před větrem na pláži. Vypadali dosti vyčerpaně, ale zatím se jim podařilo surfovat na prknech jen vleže. Vyzkoušela jsem to také a vůbec si pořádně užila skákání do vln. Voda byla mrazivá, i když oproti vichru na břehu příjemná. Vydrželi jsme tam blbnout docela dlouho, ale příliv byl neúprosný a musela jsem se vrátit pro věci ponechané na břehu. Chůze s prknem ve větru se zdála ještě legračnější než samotný surfing, takže si to především Kalda užíval jako vrtule letadla. Zašli jsme ještě společně do surfařské restaurace na kuřecí salát a pivko. Poležení na lehátkách v závětří mě konečně trochu připomnělo plážovou pohodu, kterou bych očekávala. Kluci pokračovali v zoufalém snažení, a nakonec snad dosáhli uspokojivých výsledků. Já zatím zajistila lístky do Casablanky, prošla si městečko po hradbách i uličkami a zašla si do pizzerie na jídlo a internet. Večer jsme šli všichni opět na procházku a čajík do jedné z hospůdek u hradeb.
Pátek 1.5.
Po snídani jsme se vydali přes hlavní náměstíčko plné restaurací Mořskou branou k přístavu. Tady lze vylézt na baštu Skala du Port /10 dh/ a užít si pohled na město od moře, nad nímž krouží tisíce racků. Essaouira je dnes jedním z nejdůležitějších rybářských přístavů v Maroku, takže je tu už po ránu dost rušno. Opravují se zrezavělé bárky i větší lodě, chudší rybáři brouzdají po skalnatých ostrůvkách, aby nalezli kraby, raky i další mořské potvůrky uvízlé po odlivu v lagunách, další potom třídí na hradbách úlovky a připravují je k prodeji. Právě to láká hejna racků, kteří se nechávají větrnými proudy vynášet vysoko do vzduchu a vzápětí zase padají až skoro k hlavám rybářů, čímž zhmotňují samotný vítr. Na tuto podívanou se člověk vydrží dívat celé hodiny.
Opět jsme si dali běh po pláži k pevnosti Borj el Berod, tentokrát tu nikdo nebyl a my si mohli na rozvalinách v klidu poležet. Pronikli jsme skrze staveniště také k oné vesničce Diabat, která asi za písečné utrpení moc nestojí. Lukášovi se však procházka natolik zamlouvala, že se po obědě v naší oblíbené pizzerii rozhodl vydat tímto směrem znovu, zatímco my s Kaldou se poflakovali na terase i v pokojíku.
Večer jsme si zase nasadili kulichy a zimní bundy a vyrazili na náměstí. Tady jsme našli příjemnou restauraci a poslali do sebe poslední tajinu, polévku a marocké cukrovinky.
Sobota 2.5.
Vstávala jsem brzy a vydala se k rackům na terasu. Pohled na bílé střechy už mi připadaly neuvěřitelně známé, jen vítr se nezvykle utišil. Je na čase předstírat plážovou pohodu.
Snídaně je vždycky stejná, ale dobrá. Lukáš šel nakoupit dárky, já a Kalda jsme vyrazili na pláž. Dneska se dal dokonce rozložit ručník, svléknout do plavek a chvíli se rochnit ve vlnách. Na mělčině potom byla voda i trochu teplá. Hodinka plážové pohody postačila. Měli jsme sraz s Lukášem v „naší pizzerii". Potom jsme se rozloučili s Essaouirou, nasedli jsme do autobusu a frčeli poněkud šílenou rychlostí ke Casablance. Zpočátku jsme projížděli zelenou krajinou, kde mezi zalesněnými kopci zrálo obilí. Potom jsem usnula a probrala se až před cílovou metropolí. Stmívalo se.
Jako supi se na nás vrhli taxikáři na strašidelném casablanském autobusovém nádraží. Nakonec jsme smluvili cenu 200 dh až na letiště a nasedli do stařičké krabice Suzuki Super Carry, která ani zdálky nepřipomínala silniční vozidlo. Naštěstí tato kára nebyla schopna vyvinout vyšší rychlost než 25km/h. Požádali jsme řidiče, aby nám zastavil u poštovní schránky. Zastavil s klidem u jakési díry ve zdi. Schránku někdo ukradl. Potemnělé město nepůsobilo rozhodně tak bezpečně a civilizovaně jako jsme měli v paměti z prvního dne. Nakonec se nám podařilo dostat se do čtvrti, kde se hulí hašiš a ilegálně obchoduje s alkoholem. Kalda se totiž neprozřetelně zeptal taxikáře, kde by se dalo koupit pivo. Pokouřili jsme, zaplatili a - protože Hynkovi stačí bohatě jedna lahvička - otevírali lačně jedno pivko za druhým, z okýnka klepali cigarety a užívali si casablanskou jízdu, jak by se za to ani legendární hippies nestyděli. Lukáš se rozhodl rozumně se radovánek zdržet a být střízlivý na všechny problémy, které ještě mohou nastat. A měl pravdu. Když jsme s tou herkou zaparkovali u zcela jiného terminálu, než jsme potřebovali, náš milý řidič kamarád po nás chtěl třikrát více peněz. Tak konečně na nás někdo zkusil trik „jeden za cenu tří, ale třikrát". Když jsme mu na to neskákali, vytáhl na nás sentimentální řeči o krásném výletu, který nám v Casablance připravil. Peníze jsme už prostě ani neměli, takže nebylo proč lhát. Poděkovali jsme mu za tu „pěknou projížďku", dali původně smluvených 200 dh, podali ruku a odešli. Usmíval se a mával za námi. Nevyšlo mu nás obrat, ale aspoň to zkusil. A na tom - zdá se - záleží nejvíce. Za poslední drobné jsme poslali do věčně hladových břichů bagetky, Kalda napsal pohledy (akorát včas) a nezbývalo nám než odletět za teplem.
Fotografie Petra Greifová, Tomáš Řezníček a Lukáš Chaloupka
