CASABLANCA
Čtvrtek 16.4.
Probudili jsme se v hotelu Mon Reve ještě před polednem, zabalili si věci a pustili se do krátké prohlídky Casablanky. Čtvrť, v níž jsme přespali, je velmi moderní a funkční, ostatně jako celé město. Došli jsme kolem hodinové věže na hlavní náměstí, které se jmenuje jako všechna marocká náměstí po Mohammedovi V. Tady stojí několik správních budov v novo-maurském stylu, na jejichž dispozici i výzdobu použili francouzští secesní architekti to nejlepší, co maurská tradice nabídla.
V parčíku před pěknou budovou Banky al Maghrib jsme si za 2dh koupili kafe do kelímku a pokračovali taxíkem k obrovské mešitě Hasana II. Druhá největší mešita světa byla dokončena roku 1993 a financována z veřejných sbírek. Také proto jsou na ní Maročané opravdu hrdí a stala se během krátké doby symbolem nejen Casablanky, ale celého národa. 200 metrů vysoký minaret ukazuje pomocí laseru k Mekce. Dovnitř jsme se zrovna nedostali, přestože tento svatostánek je jako jeden ze tří v Maroku přístupný i nemuslimům. Zajímavostí interiéru má být otevírací střecha a průhledné dno ukazující oceán. Od moře foukalo a vítr přinášel vodní tříšť, která brzy přešla do poprchávání.
Casablanka (arabsky Dar el Baida) je nejdůležitějším městem Maroka, ale za rozkvět této původně malé vesnické osady nesou odpovědnost Francouzi. Ti po roce 1907 město vyhlásili za středisko své koloniální moci, a proto pochází většina staveb v metropoli z koloniální éry. Dokonce i Stará medina vznikla až na konci 19. století. Shlíží na městský přístav jako mohutná hradba z vysokých domů bez oken. Uvnitř jsme se propletli uličkami, v nichž každý druhý domek nabízel cosi ke koupi, vesměs to však byly předměty a potraviny každodenní potřeby. Našli jsme si hospůdku a poprvé poslali do našich lačných žaludků tajinu. Kalda potom neodolal nabídce zelených lusků.
Přestalo pršet a my se pomalu dotoulali ke katedrále Sacre Coeur. Ta už sloužívala jako škola a divadlo, dnes se zde snad konají různé společenské akce - zrovna tu měli výstavu jakýchsi obrazů. Pětilodní stavba s vysokým chórem a vitrážemi z litého skla působí jako výstavní síň opravdu divně. Místní hlídač od nás vybral 20 dh za vstup na věž. Ale pro Lukáše patřil zážitek z katedrální věže mezi ty nejlepší až do chvíle, kdy se posadil na velblouda. Takže to stálo za to. Já se plazila po betonovém schodišti a závrať mě stále nutila přidržovat se zábradlí zcela pokrytého holubím trusem. Vrchní ochoz nás odměnil krásným výhledem na celé město, Kalda si potom odskočil proběhnout se po střešním opěrném systému.
Vrátili jsme se k hotelu, vzali věci a taxíkem se nechali dovézt na nádraží Casa Voyageurs, odkud nám jel vláček do městečka Meknes. To mělo být první zastávkou na cestě severním Marokem. Vlaky jsou pohodlné a trochu podobné našim. Není potřeba žádné rezervace na sezení a i v druhé třídě tu člověk má dost místa, aniž by mu seděli další cestující na klíně nebo mečely za uchem ovce.
V Meknes jsme byli za tři hodiny a dalších deset minut trval přesun do hotýlku Touring /160 dh se sprchou/ v Nové čtvrti. Zanechali jsme věci v pokoji a vyrazili pěšky do mediny. Dostali jsme se k náměstí El Hedim a zapluli do potemnělé hradby k Place Lala Aouda. Meknes je město hradeb. Vedou různými směry a obklopují dvě mediny a několik důležitých staveb. V jednom otvoru probíhala bohoslužba, druhým jsme pronikli do tmavého bludiště Dar el Kebira. Těžko říct, jak rozsáhlé je staré město, těžko říct, kolikrát jsme chodili dokolečka, než se na nás přilepil malý kluk - „ochotný průvodce". Jsem přesvědčena, že nás vodil naschvál déle, abychom mu museli zaplatit více dirhamů. Když jsme se ale konečně ocitli na hlavní ulici, už jsme raději další pokusy s poznáváním nočních medin zavrhli a skočili na trochu mastnější, ale dobrou tajinu. Jediná taverna ve žrací uličce ještě nezavírala. Sedli jsme si ke stolečku, který vedl podél ušmoulaných kachlíkových zdí, pod námi bylo v rohu smeteno cosi, co vypadalo opravdu podivně. Chvíli jsem podezírala umyvadýlko nad hnědou hromádkou, pak jsem sama sebe přesvědčila, že to je prostě jenom odpad z kuchyně a spokojeně se najedla.
Cestou domů jsme potkali několik pochybných podniků, které Alláh nevidí pro černé závěsy v oknech. Barmankami jsou ženy bez šátků, a jedna či dvě dokonce popíjely vínko u stolečků. Chlapi klasicky seděli a hleděli do půllitrů (což se neliší od našich putyk). Když jsme vstoupili, několik zvědavých očí se zvedlo a pousmálo na pozdrav. Dopřáli jsme si jednu lahvičku piva a odebrali se domů. To jsme ještě nevěděli, že na další doupě neřesti už nenarazíme.
Kousek od našeho hotelu v nové čtvrti stával Corbusierův domovní blok, bohužel jej Maročané celkem bez ostychu zbourali. Umyli jsme se a zalezli do postýlek.
MEKNES
Pátek 17.4.
Meknes bylo hlavním městem za sultána Moulaye Ismaila (17.-18. století), který je dodnes Maročany pokládán za nejschopnějšího vladaře, přestože v Evropě jsou známy hlavně jeho tyranské kousky. Zavraždil mnoho ze svých otroků a poddaných, ale byl také diplomatem uznávaným předními evropskými dvory. A tady v Meknes, v městě, které nade vše miloval, vystavěl ohromující palácovou čtvrť Dar Kebira. Dvanáct pavilonů je stále rozeznatelných v domovní výstavbě, ale komplex jako celek byl roku 1755 zničen zemětřesením, které položilo i Lisabon. Do paláce se vchází reprezentativní branou Bab Mansour, před níž se rozkládá náměstí Place el Hedim. To vzniklo uměle, když panovník přikázal zbourat část domů v této oblasti, aby vznikl grandiózní přístup k pevnosti.
Zapadli jsme mezi domy mediny a nechali se zlákat snídaní na jedné ze střešních restaurací. Jelikož jídlo bylo nad naše finanční možnosti, spokojili jsme se s mátovým čajem. Byl zrovna pátek a téměř všechny souky zavřené. Přesto byla procházka klikatými uličkami dost pěkným zážitkem. Nejsou tu totiž turisté, a tak místní nemají ve zvyku je obtěžovat. Příjemnou procházku jsme zakončili v restauraci na náměstí. Najedli jsme se všelijakých masitých dobrot a zbytky nakrmili všudypřítomné kočky. Výhled na bránu Bab Mansour, hradbu domů i na různé prodejce, kteří v turbanech seděli na zemi, působil trochu jinak než na ostatních marockých náměstích - prostorněji a orientálněji.
Kousek dále je zakladatel dynastie Alaouitů také pohřben. K jeho mauzoleu proudí davy věřících Maročanů a mohou sem vstoupit i nemuslimové (s mešitou v Casablance a medresou Bou Inania ve Fesu je mauzoleum jedinou funkční muslimskou svatyní přístupnou nevěřícím). Bohužel výjimka potvrzuje pravidlo, a tak jsme zastihli památku na tyrana zavřenou.
VOLUBILIS
Ale to už jsme s tureckým medem v ruce nasedali společně s mnoha místními pasažéry do autobusu ve směru na Moullay Idriss. Tato vesnička je pojmenována po světci a zakladateli první marocké arabské dynastie. Bílé zářivé domečky nalepené na kopci tvořily nádherné pozadí piknikujícím skupinkám žen s dětmi. Odpolední vesnickou pohodu osvětlovalo sluníčko a my pomalu scházeli zpět na hlavní silnici. Poslední čtyři kilometry k římským vykopávkám ve Volubilis jsme se svezli stopem (samozřejmě placeným).
Přestože osídlení městského typu pochází už z punských dob, hlavní rozkvět této nejvzdálenější základny římské říše nastal po připojení severoafrické Mauretánie k impériu císařem Claudiem roku 45 nl. Na fóru stojí kromě dobře zachovalého průčelí baziliky také zbytky kapitolu zasvěceného klasické trojici Jupitera, Juny a Minervy. Nesmí chybět ani vítězný oblouk, tržnice a několik fontán a lázní. Zajímavostí je i dochovaný lis na olivový olej, akvadukt a množství rodinných paláců s třiceti mozaikami. Ruiny jsou poměrně zachovalé, protože tu národnostní směsice římských občanů mluvících latinsky zůstala žít dlouho po oficiálním konci římské vlády a křesťanské kostely fungovaly až do příchodu islámu. Právě díky věhlasu Volubilis sem uprchl Mohamedův pravnuk a vnuk Fátimy a Alího, imám Moulay Idriss. Sloupy, které dneska ční k nebi, obývají alespoň čápové, tak jako všechny výškové stavby v Maroku.
Kromě nás a hrstky marockých i bílých turistů tu tráví čas sběračky šneků. Jak výnosná a potřebná je to práce, jsme pochopili na feských tržištích. Pokusila jsem se několik nejodvážnějších zvířátek schovat do trávy, ale ony si je stejně najdou. Sluníčko se sklánělo, bylo na čase sehnat odvoz. Nakonec jsme kývli na cenu 60dh a frčeli v collectivu vesničkami severomarocké vrchoviny.
Skočili jsme v rychlosti sníst kuře poblíž hotelu, pak si vzali batohy a upalovali na nádraží. Vlak do Fesu jede dvě hodiny, takže netrvalo dlouho a stáli jsme u brány do Fes el Djedid. Zaujal nás hotel Erraha s terasou a výhledem na teď už noční město. Dostali jsme dvoulůžkový pokoj za 150 dh a vyšli do ulic. Jen jsme prošli branou Boujeloud, ocitli jsme se ve slibovaném hustopekle. Nabídky všeho druhu, žebrání a otravné děti se na nás vrhly téměř okamžitě.
Pokusili jsme se sehnat pivo. Dostali jsme se tak do nějaké undergroundové herny, kde jsme našli klučinu, který by nám pivo prý sehnal. Raději jsme se ale vrátili domů, koupili u zhulence limonádu „Havaj" a šli ji mixovat s rumem a myslivcem. Za bujarého veselí jsme všechno vypili a o dalším alkoholu si mohli nechat už jen zdát.
FES
Sobota 18.4.
Docela rádi jsme v posteli počkali, až přestane pršet a z nás vyprchá bič boží, a potom vyrazili na procházku ulicemi starého Fesu.
Město bylo založeno Moulayem Idrissem v 8. století a podstatně rozšířeno jeho synem Idrissem II. Ten povolil vstup utečencům z Cordóby i tuniského Kairouanu, dvou nejvýznamnějších center západního islámu. Věhlas a vzdělanost Fesu vzrostla s postavením Kairouanské mešity, která je dodnes nejdůležitější islámskou stavbou země. Následné berberské dynastie přesunuli svá hlavní sídla do Marrakéše, takže se Fes stal znovu centrem politické moci až ve 13. století s dynastií Merenidů. Ti nechali postavit síť městských fondouků (karavanserájů), několik klasických medres a rozšířili Kairouanskou mešitu. Dnes je Fes nejzachovalejším středověkým městem arabského světa, což ale zároveň poukazuje na určitou stagnaci, ke které po vládě Merenidů došlo. Politické a ekonomické centrum země se přesunulo opět do Marrakéše, později s koloniální nadvládou do Rabatu, kde zůstalo i po vyhlášení nezávislosti.
Ztratili jsme se okamžitě. Nejdříve nás pohltil hlavní tah, což se poznalo podle množství turistů a druhu prodávaného zboží, po chvíli jsme se však ocitli mimo něj, vně hlavních městských bran, pravděpodobně u Bab R ´cif. Trochu zmožení jsme si koupili mátový čaj a uvažovali, jak na spleť tohoto mikrosvěta vyzrát.
Fes je neuvěřitelně živé město, jehož možná trochu příliš úzké uličky jsou ještě zmenšeny krámky. Souky jsou vlastně všude a zastiňují tak město samotné, orientace se tedy musí podřídit jednotlivým odvětvím řemesel. Jakmile jsme se dostali náhodou ke kovotepcům, bylo hned jasné, že jsme na náměstí Seffarine. Stojí tu Kairouanská knihovna, v níž byl kdysi uložen celý poklad středověké knihovny z Cordóby a obsahovala tak po Bagdádu největší sbírku matematické a islámské vzdělanosti na západě. S úpadkem města v 17. století byla velká část moudrosti rozkradena a ztracena.
Kousek odtud leží slavná Kairouanská mešita, bohužel nemuslimům nepřístupná. Z jedné boční uličky lze nahlédnout na nádvoří, které je pojato jako letní modlitebna s fontánkou uprostřed. Mihráb odděluje vyřezávaná dřevěná zástěna od vnitřního modlitebního prostoru s bohatě štukem zdobenými klenbami. Tam se nám podívat nepodařilo, a tak jsme se museli spokojit s výhledem ze střechy jakéhosi obchodu s koberci. Tuto prohlídku nám ochotně připravil chytrý obchodník s turistovou bezradností. Sám dům byl skvostný. Vysoké atrium zdobily štukové a dřevěné vlysy, pavlače okolo sloužily jako výstavka těch nejlepších a nejdražších koberců. Vyšplhali jsme na střechu a mohli se pokochat pohledem na zelenou střechu slavného svatostánku. Hlavní minaret je zakončen kopulí a natřen na bílo, což je typické pro tuniskou architekturu. Z nižšího minaretu je vyhlašován v celé zemi ramadán.
Zaplatili jsme a rychle se průvodce zbavili. Tímto manévrem jsme se dostali do podivných uliček a za nedlouho se ocitli v koželužnách Chouwara. Smrdutá čtvrť se od 16. století, kdy město převzalo od Cordóby výsadní postavení zpracovatele kůže, nachází u hradeb města. Dvorek každého domu je pokryt stovkami kádí s barvivy. Kůže se nejdříve upravují pomocí holubího trusu, potom se namáčejí v barvivech. Tradičně se jednalo o šafrán nebo kurkumu, indigo, mátu, antimon, mák, ale není jisté, zda dnes nenahradily tato barviva chemikálie. Pohled je to však každopádně nádherný. Nad káděmi visí série vydělaných obarvených kůží. Hru barev doplňují barvíři dědičných cechů, kteří zpracovávají kůži, šlapou v kádích, přilévají z oken tekutinu, rozvěšují výrobky po zdech domů a na mulách dopravují suroviny i výsledný produkt. Za prohlídku zdarma jsme samozřejmě zaplatili peníz a pokračovali uličkami kolem bohužel zavřené medresy Attarin.
Narazili jsme na školu, několik nádherných portálů mešit, medres a hrobek a zapluli na oběd do jednoho z fondouků. Ty sloužily obchodníkům z daleka jako útočiště, restaurace a také skladiště zboží. Dnes plní podobný účel pro cestovatele, a tak tu nabízí v překrásném prostředí koberců, mosazných lamp a vyřezávaných dekorací to nejlepší jídlo. Než jsme si vybrali tu správnou restauraci, vypadl proud, což činilo zážitek ještě trochu lepším. Při svíčkách jsme snědli luxusní tajiny a kefty, dostali moučníky, ovoce a nakonec zaplatili.
Cestou zpět jsme malinko zabloudili a vynořili se tak u Merenidských hrobek. Z těch už mnoho nezbylo, ale pokrývají spolu s hřbitovy celý kopec okolo města. Zvedal se vítr a s ním hejna ptáků hnaných pískem. My došli na Place Baghdadi, obrovskou plochu vzniklou prolukou mezi hradbami královského paláce a hradbou staré mediny. Kluci tu hrají fotbal, starší sází do tomboly, pod slunečníkem hrají kdovíco a jinde se tvoří hloučky zvědavců. Zdá se, že i Maročany dokážou překvapit některá vystoupení místních bavičů. Já se zasekla u člověka, který zběsile pobíhal, stále něco vykřikoval a rozbíjel lahve od sodovky. A to všechno proto, aby se potom po nich mohl bosou nohou projít a nakonec si i lehnout. Ženy v šátcích výskaly hrůzou, muži se usmívali.
Do hotelu jsme se vrátili s muezzinovým kvílením. Pomalu se stmívalo a nás čekala další exkurze. Tentokrát do nočního Moulay Abdallah. Nikdo nás neobtěžoval, a tak to byla příjemná večerní procházka, po níž jsme si šli zaslouženě lehnout.
Neděle 19.4.
Vstali jsme konečně brzy, abychom za soustavného mrholení prohlédli medresu Bou Inania /10 dh/. Medresy sloužily jako náboženské školy spojené se studentskou kolejí. Nejběžnější dispozice obsahuje mramorové nádvoří s kašnou uprostřed, proti vchodu leží modlitebna oddělená vodním kanálkem. Do té jsme vstoupit nesměli, ale díky její otevřenosti je možné ji přesto prohlédnout. Dřevořezby, mozaiky zallij a štuky této meredinské medresy ze 14. století jsou opravdu nádherné. Proti medrese byly kdysi vodní hodiny. Třináct misek se snad naplňovalo vodou z třinácti okýnek a určovalo tak čas modliteb. Dnes už ale nikdo nezjistí, jak vlastně opravdu fungovaly. Propletli jsme se množstvím stánků s ovocem a zeleninou. Kousek dále visí půlky krav, váží se tu celá kuřata, zatímco kohout, který dávno vyrostl ze své klece, ohlašuje ráno. Jiní trhovci nabízí rybky všech tvarů a chutí, klece s živými želvičkami a na každém rohu můžete zakoupit kompletní vybavení do domácnosti. Prodejci pomerančů přijíždějí se svými vozíky trochu seschlých plodů posedět jen tak na uličce. Kousek dál opět žasnu, tentokrát nad šneččími jatky. Tisíce slizkých tělíček se plazí po naběračce, jakoby už už chtěli být prodány a sežrány na stánku vedle. To, co z nich vyrábí pohotoví kuchaři, nám zůstalo raději záhadou.
Opustili jsme medinu a vydali se kolem Královského paláce, jehož brána je tak krásná, že ji nesmí nikdo ani vyfotit, do čtvrti El Džedid. Tady zavoněla polévka hrira /5dh/ z jedné z pouličních jídelniček. Sedli jsme si spolu s místními k chatrnému stolečku a posnídali.
Mellah, neboli židovská čtvrť, už hostí jen pár desítek židovských rodin. Židé přišli do Maroka se svými muslimskými krajany ze Španělska a Portugalska a uvnitř ghett požívali relativní autonomie. Slovo „mellah" znamená sůl. Neznamená to však jejich výjimečnost, naopak. Židé totiž museli solit hlavy zločinců, které posléze visely na branách. V reakci na své celkově podřízené postavení odcházeli v 19. století do Izraele. Získali nad Araby společenskou prestiž, často však na úkor ekonomických podmínek.
Židovský hřbitov /20dh, pro kluky jen 10dh, jelikož jej za tuto nehoráznou cenu nechtěli navštívit/ je poněkud neobvyklý. Kromě novějších náhrobků s nápisy jsou tu seskupeny různě velké bílé oblé náhrobky beze jmen. Působí to jako miniaturní vesnička pohádkových bytostí. Na kraji hřbitova stráží hřbitov budova s lomenými oblouky. Synagoga Habanim z roku 1928 donedávna sloužila svému účelu, dnes je v ní zřízeno muzeum. My navštívili nejstarší synagogu Ibna Danana ze 17. století, která byla zrekonstruována před deseti lety. Příjemný stařík v dlouhé pruhované kápi od nás vzal vstupné /20dh/ a plynulou francouzštinou nám řekl množství informací, kterým jsme rozuměli pramálo. Viděli jsme však podzemní mikve a klasický sefardský interiér.
Zdržela nás už jen výtečná kefta na rožni. Těm vůním na marockých soucích je těžké se ubránit...
Fotografie Petra Greifová, Tomáš Řezníček a Lukáš Chaloupka
