TAFILALT
Úterý 21.4.
Slunečné ráno jsme zahájili procházkou po oáze. Vnikli jsme tedy do spleti domečků, zavlažovacích kanálků a políček. Začíná tu oblast Tafilaltu, nádherného říčního kaňonu uprostřed pouště, v němž leží jedna vesnice za druhou, a všude se pěstují datle. Palmy shlížejí a stíní políčka s obilím i ovocné stromy. Bohužel tuto pohodu narušuje nemoc datlových palem, která citelně snižuje výnosy z oáz. Zaplatili jsme a pokračovali na jih k Erfoudu. Tudy vedla kdysi obchodní trasa do Timbuktu a dále do Ghany, odkud se dováželo zlato výměnou za sůl, zbraně a oděvy. Proto byla oblast Tafilaltu důležitou poslední zastávkou karavan, centrem samostatného království Sijilmassa, a odsud také pochází dnešní královská rodina Alaouitů. Typickým prvkem jižního Maroka jsou složitě zdobené hliněné kasby. Ty sloužily jako opevněné mediny, a tady na jihu se názvu používá také pro rodinný hrad.
Zastavili jsme ve vesnici Maadid, kousek před Erfoudem. Zdejší kasba vypadala opravdu lákavě. Ihned se nás ujal samozvaný průvodce zahalený do modrého pláště a turbanu, poradil nám, kam a jak zaparkovat, kudy vejít do brány a po chvíli jsem nevydržela a ujistila ho, že průvodce nepotřebujeme. On se dušoval, že je pouze „gardin" a staral se o nás beze studu dále. Člověk na nějaké cestovatelské zásady rychle zapomene, pokud se stane vetřelcem uvnitř hradeb a všude okolo se šikují všetečné děti. A tak jsme ho nakonec následovali docela rádi.
Opevněnou část vesnice tvoří čtvercová hradba s třemi branami, z nichž dvě zadní vedou do palmových hájů. Jedna ulice uvnitř citadely obíhá hradbu a další dvě kříží vesnici na čtyři části. Veškeré další komunikace se tváří jako neveřejné a jsou to v podstatě jen průchody mezi jednotlivými domy. Arab v modrém nás do jednoho zatáhl, ke své rodině. Vstupovalo se do malého zádveří, z něhož vedly hliněné schody na terasu, kde žily kozy a pekl se chléb. V překvapivě vysokém a prostorném přízemí byla společenská místnost. Jakési atrium na čtyřech sloupech umožňovalo sluníčku poslat dolů trochu světla. Manželka a matka minimálně pěti dětí nám velmi důrazně vnutila korálky /10dh/ a po prohlídce domu si se stejnou tvrdostí řekla o příspěvek na domácnost. Dětičky zkušeně natáhly ručičky k žebrotě. Modrý nás provedl zbývajícími částmi kasby a skromně si řekl o peníze /50 dh/ za provádění. Čekal nás ještě jeden výdaj, tentokrát za „hlídání" auta. Inu, o pohostinnosti se mluvit nedá a asi ji nesmíme nikterak očekávat.
Před Erfoudem jsme se na chvilku proběhli v písečných duno-lamech a statečně vjeli do hustopekla. Nadháněči a radilové nám tentokrát běhali před autem, báli jsme zastavit a zeptat se na cestu. Pevnost Borj Est však byla na kopci dobře vidět, a tak jsme k ní po prašné cestě zamířili. Cesta se točí po úbočí až k vojenské základně. Auto jsme nechali asi v půlce cesty. Sem mnoho turistů nezavítá, takže tu byli jen dva smutní prodejci falešných zkamenělin. Rychle se změnili v hlídače auta, aby z nás měli alespoň nějaký dirháček. Stoupali jsme klikaticí stále výš. Výhled na město uprostřed palmové oázy, poušť a úrodný pás byl stále pěknější. A byl tu naprostý klid. Pod námi, v uličkách Erfoudu to hučelo jako ve včelím úle. Muezzini začali svolávat. Otočila jsem se do pouště. Tudy, podél obrovského řečiště, procházely karavany do malijské Taghazy a Timbuktu.
Seběhla jsem dolů, nasedla ke klukům do auta a zastavili jsme na náměstí. Kalda se za dirham uvolil pohlídat auto, s Lukášem jsme skočili na tržiště, abychom nakoupili. Erfoud je město datlových slavností a datle opravdu pokrývají většinu trhu. Suší se na sluníčku, někdy jich pár putuje do pytlíčku nějakého kupce. Konečně jsme objevili olivy - různých barev, všelijakých příchutí, kořeněné olivy, olivy plněné dobrotami, řezané, s peckou, a taky bez pecky. A všechno ozdobené čerstvými citronky. Pospíchali jsme zpátky, a tak jsme se museli omluvit několika žebrákům, prodejcům i zvědavcům.
Kousek za Erfoudem jsme v nehostinné pustině, zvané hamada, našli odbočku k opuštěnému hliněnému domku v malé oáze. Tam jsme zastavili a připravili si vynikající salát z rajčat, sýra, okurky a nakoupených oliv. Výtečně jsme si pochutnali. Kalda si rychle našel zábavu ve strefování se olivovou peckou do různých cílů. Bylo načase jet dál, sluníčko bylo asi příliš silné.
MERZOUGA
Před Merzougou jsme odbočili kamsi do kamenité hamady, abychom vyzkoušeli, co naše autíčko vydrží na štěrku. Kdesi v dáli jsme tušili vodní plochu. Brzy zjara oživuje neutěšenou rovinu jižní pouště série slaných jezer Dayet Sriji, u nichž hnízdí růžoví plameňáci. Zastavili jsme. Nad nedozírnou plání se zrcadlily písečné duny a tvářily se jako barevné hory. Na druhé straně neomezený obzor rozveselovaly písečné víry, a přímo před námi ležela klidná vodní hladina, nad níž poletovali různí ptáci.
I tady v pustině jsme raději auto zamkli, protože během chvilečky nám vedle něj na zemi vyrostl pojízdný krámek. To je náhodička, asi bychom si měli něco koupit. Obchůdek na motorce nás pronásledoval na další zastavení, kde se nakonec zaměřil na lukrativnější ornitology. Voda byla příjemná ke koupání, plameňáky jsme však museli milovníkům ptactva předvést sami.
Pokračovali jsme po černé zemi dál do neznáma, snad tam má být ještě jedno jezero. Hon na plameňáky skončil v místě, kdy zem přestávala být úplně pevná. Pod nohama se žlutily kvítky odolných křovinek a zem se stala nebezpečně měkkou. Vrátili jsme se k náhodné vyvřelině písečné duny uprostřed černočerné země, odkud byl výhled na podivně strnulou krajinu nejlepší.
K silnici to nebylo daleko a do Merzougy co by pískem dohodil. Projeli jsme slavnostní branou a byli hned „upřímně" přivítáni pomocníky, rádci a v obou případech dohazovači. Všem jsme úspěšně ujeli s cílem vyhnout se všem turistickým lákadlům a udělat si zcela netradiční výlet na nejvyšší dunu. Lukáš však toužil po velbloudech, takže když nás na mopedu dostihl jeden „tradiční beduín" s nabídkou „camel treku", nenastavil dostatečně odmítavá gesta. Sluníčko se pomalu chýlilo a vytvářelo v heboučkém písku nádherné, teplé, dlouhé stíny. Celé desítky minut, kdy Lukáš důsledně a statečně smlouval o atrakci, jsme se s Kaldou bavili nabíráním písku mezi prsty a uhlazováním povrchu. V životě jsem necítila takovou jemnost a nečekala bych ji od písku.
Cena domluvena /250dh/ a teď rychle rychle! Necháváme auto u hotelu nejhoršího z uvítacích nadháněčů, bereme si vodu, spacák a nejnutnější věci, a za pár minut už s námi velbloud hází na všechny strany. Lukáš se držel řídítek svého Jimmy Hendrixe poněkud křečovitě a nemohl fotit. Já šla hned za velbloudářem. Byl to milý berber v sandálech, dlouhém vyšívaném modrém plášti a převážnou část hodinu a půl dlouhé expedice telefonoval mobilem. Směřovali jsme pouští do „berberské vesničky", kde přespíme v tradičním stanu. Pozdní slunce vykreslovalo křivky nekonečného množství dun teplými tóny, vítr vytvaroval jemné žebrování. Před námi se otevřel obzor. Tam kde končila tato písečná, věčně se přesýpající nádhera, začínala opět kamenitá rovná hamada.
V samém středu zlatavých kopečků byla oáza. Zcela jistě umělá. Za několika chatrčemi kempu stálo ještě pár roztroušených stanů. V jednom z nich jsme měli bydlet. Takovýto berberský stan pro turisty je spíchnutý z těžké hnědé látky, kterou na obdélníkovém půdorysu podpírá několik dřevěných tyčí. V pravé a levé části jsou místa na spaní, zatímco střední část je vyzdvižena do výšky a pod ní se může odehrávat společenský život. Podlaha tu není, koberce a matrace leží přímo na písku a osvětlení dodává petrolejka.
Ještě než zapadne slunce, vyběhli jsme na nejvyšší kopec. Duny dávají pocit věčného pohybu, přesýpání, ale přece jsou neuvěřitelně tvrdé. Návěje na hřebenech někdy po sobě nechávají lavinový pás, bylo však přesto zcela bezpečné stát i na tom nejprudším svahu. Když jsme si na tuto zvláštnost písečných hor přivykli, skákali jsme ze svahu, na němž by byl v případě sněhu potřeba cepín, neohroženě dolů. Dopad byl měkký, ale člověk ihned zastaví. Sypkost písku nijak nebrání v případné přátelské potyčce, ale mít ho plnou pusu není příjemné. K takovým hrátkám je sníh přece jen výhodnější. Zahrabala jsem se do písku, trochu si ho vyhřála a dívala se na potemnělé nebe. Daleko před námi, za stovkami dun svolával muezzin k večerní modlitbě. Nad hlavou nám vyrostly zářivé hvězdy, na nebe se vyhoupl měsíc. Nikam jsme nespěchali. Byli jsme nejvýše, skoro se dotýkali nebe a dolů to byl přitom kousek.
Venku před stanem jsme sedli na koberec a dostali tu nejlepší tajinu. Z tábora se ozývala hudba, a netrvalo dlouho a také náš berber začal zpívat, hrát na bubínek a hlučet na dvojité kastaněty zvané karkabat. Ležela jsem trochu stranou, abych se vyhnula náletům mušek. Poušť začala pomalu vychládat a tichnout. Bylo to krásné místo a berber nám požehnal. Inšalláh!
Středa 22.4.
Ráno se mi vůbec nechtělo z pelíšku ven, a tak jsem v klidu oželela východ slunce nad dunami. Čaj jsme dostali v podobně neřestnou hodinu a než sluníčko rozehrálo barevné hry nad pouští, už jsme se kymáceli na velbloudím hrbu zpátky. Také náš velbloudář se nakonec ukázal být prodejcem fosilií, tentokrát zcela jistě plastových. Abychom mu udělali radost, pořídili jsme si každý jeden přívěsek.
V ceně „zájezdu" byla ještě sprcha a přepychová snídaně v novém a velmi pěkně zařízeném hotýlku. Přízemní budova s výhledem do pouště je oplácána sušeným bahnem, vybavena luxusními obklady a množstvím koberců. Uvnitř atria šplouchá fontánka. Sedli jsme si k snídani a pochutnávali si na výtečném jamu, popíjeli mátový čaj a kafe. Potom jsme se v klidu na střídačku vysprchovali a v mezičase slunili. Kdyby tu byl ještě bazén!
CESTA KASEB
Nasedli jsme do auta a uháněli příjezdovou cestou až do Erfoudu. Odtud odbočuje dobře udržovaná R702 do Tinejdadu, městečka, které leží na hlavní „silnici kaseb". Krajina je tu poměrně pustá, i na jaře se podobá spíše poušti. Život tu býval možný díky soustavě podzemních zavlažovacích kanálů (khettara). Vchody do této soustavy spolu s kladkami, které z hloubky tahaly vodu, jsou k vidění v rovnoběžných pruzích podél silnice. Připomínají tisíce velikých krtinců nebo miniaturních vulkánů a místy si návštěvník může prohlídku zpestřit bojem s neodbytným prodejcem falešných fosílií nebo krystalů. Od jedné takové scény nás vysvobodil až zájezd tlustých bílých Němců.
Kousek za Erfoudem, v oáze El Jorf, jsme zastihli trhový den. Zastavili jsme u kraje silnice, já se přioblékla, nasadila šátek a vylezla z auta. Na turisty tu asi nezvykli, a tak byly ceny pražené kukuřice poctivě nízké, ženy se z pod svého černého zahalení usmívaly na pozdrav, muži zvědavě kývali. Nikdo nám nepotřeboval nutně prodat cedníky, drátěnky či pytle osiva, nikdo nám nechtěl radit, nikdo nám netvrdil, že má v Čechách kamaráda. Tržiště leželo v proluce mezi domy. Prodejci na špinavou prašnou zem vykládali ovoce, zeleninu a všechno možné, před celodenním žárem je chránily jednoduché deštníky. Kousek opodál stála dodávka s vejci, jejichž nákup je zřejmě čistě ženskou záležitostí - černaly se tu samé postavičky v čádoru.
Za Mellabem jsme se napojili na hlavní silnici a pokračovali na západ. Představovala jsem si, že po pravé straně se budou sklánět atlaští velikáni na pozadí tisíců kaseb. To se ukázalo jako pravdivé, ale až těsně před městečkem Tinerhir. Červené skály se tu kloní k řece Oued Todra, která stéká z atlaských údolí. V úrodném údolí se pěstují palmové datle, v jejich stínu potom zelenina. Sem tam vykoukne z úrodného pásu u řeky bílý minaret a výše, na úpatí skal jsou nalepené vesnice, domeček na domečku, všechny hranaté, všechny v teplých tónech. Dávno už se nestaví ze dřeva a hlíny, i tady nahradil železobeton většinu konstrukcí. Ale barva a hmota jsou stále stejné. A tak vypadají dnešní obydlené vesnice stejně jako ty opuštěné.
Na předměstí Tinerhiru leží opuštěná vesnička Afanour. Cesta sem vede po kraji zavlažovacích kanálků a sytě zelených políček i přes bujnou palmárii. Za touto živou zelení se tyčí ruiny vysokých hliněných domů a uprostřed nich kopulka mešity. Šikovného správce napadlo zrekonstruovat a zpřístupnit stařičký hliněný svatostánek, který se tak stal jednou ze tří marockých mešit, kam smí turista vstoupit.
Tinerhir je příjemné městečko, na náměstí mají několik restaurací a internetovou kavárnu. Obětovala jsem oběd, abych odeslala práci, a kluci se zatím nadlábli. Bohužel pak Kalda chtěl jít na internet také a čekali jsme na něj přes hodinu. Zatím jsme tedy s Lukášem alespoň nakoupili s trochou potíží základní potraviny a odháněli neodbytné prodejce všeho možného. Čekání bylo o to nepříjemnější, že u nás postával náš nový „kamarád", který chtěl svézt do jedné z vesnic v kaňonu. Usilovně jsem přemýšlela, co nám může začít vnucovat, ale nakonec vše dobře dopadlo, a on opravdu vystoupil, kde původně řekl. Sluníčko se už bohužel sklánělo k západu a do úzké rokle nedosahovalo. Oázy po obou stranách patří kmenovým vesnicím, nazývaným ksoury. Každý ksour řídil kousek oázy, k němuž si vybudoval síť kanálků. Aby se zamezilo krvavým sporům o množství přiteklé vody, raději vesnice chrání vysoká hradba.
Podél silnice přibývá nevzhledných hotýlků a po chvíli silnice odvážně vstoupí do kaňonu Todry, úseku uzounkého jen 15 metrů. Jakoby to chtěly skály vynahradit, zvedají se tu kolmo asi 300 metrů. Několik hotelů se tu těsná pod skalními převisy a doufá každého dne, že na ně z té výšky nespadne ani malinkatý kamínek. Zastavili jsme a pár desítek metrů rokle si prošli pěšky. Skalní stěny lákají hlavně španělské lezce a nám se zase líbil pohled na ně.
Silnička pokračuje z kaňonu dále k severu, směrem na Tamtatoucht. Údolí se stále zařezává hluboko do skal, špatná asfaltka se do nekonečna klikatí. Pomalu se stmívalo, a tak jsme zastavili na prvním alespoň trochu příhodném místě, jakmile se krajina srovnala. Řeka tu vytvářela obrovský meandr, z holých kopců porostlých trsy trávy zaznívaly hlasy kočovných pastevců. Možná právě pro ně tu stojí níže po proudu malá mešitka. Postavili jsme stan a pořádně se navlékli, abychom mohli chvíli sedět pod hvězdným nebem a s pomocí noťásku pozorovat noční oblohu. Našli jsme malý vůz, severní korunu a nakonec i jakési prasátko.
Fotografie Petra Greifová, Tomáš Řezníček a Lukáš Chaloupka
