„Máte moc krásný pokoj,“ říká uniformovaný hotelový nosič zavazadel a otevírá přitom dveře mého pokoje. „Tady vložíte kartu aby Vám fungovalo osvětlení“.
„Jako kdybych to nevěděl,“ říkám si a rozhlížím se po pokoji. Hustý koberec tlumí mé kroky. Na jedné straně chodbičky je skříň s posuvnými dveřmi. „Uvnitř bude určitě sejf a malá lednička,“ říkám si a přitom konstatuji skutečnost. Na druhé straně chodbičky dveře do přepychové koupelny. V pokoji postel s přehozem v barvě závěsů, naproti stolek s televizí. Psací stůl s reklamními letáky a nepohodlné dřevěné křeslo s malým stolíkem v rohu. Těžké tapety mají navodit pocit noblesy.
„Přeji Vám příjemný pobyt,“ říká mi onen uniformovaný muž pokládajíc můj kufr na odkládací stolík, přičemž mu do ruky vkládám eurovou minci. „Pěkný pobyt,“ říká opět a s úsměvem na tváři se mi poklonil.
„Jé, jak já to nemám rád,“ říkám si a přitom unavený po dlouhé cestě padám na postel, poté co se zavřely dveře a já v místnosti osaměl. „Proč jsou všechny hotely stejné, Hilton, Intercontinetal, Four Season, Holliday Inn. Brusel, Londýn, Budapešť, Amsterdam. O co více hvězdiček, o to větší uniformnost, noblesa a přitom anonymita. Jsem tady poprvé a přitom přesně vím, kde co najdu.“ Konference na kterou jsem přijel začíná až za hodinu a tak jsem zavřel oči a ve svých vzpomínkách se přenesl na cesty s batohem na zádech. „Ty ubytovny, hostely, guest housy, na každý z nich si do dnes pamatuji, každý byl jiný, a právě proto nezapomenutelný…
Pisco (Peru)
„To jsem tedy zvědavý jestli nám k tomu ubytování dají to pivo jak slibovali,“ říkal Pavel a naše těla se při představě lahodného moku napružila radostí. „Určitě,“ snažím se povzbudit jejich obrazotvornost a přitom kráčíme vyprahlou ulicí směrem, kde by měl teoreticky být hostel, o jehož přednostech se nás snažila před malou chvílí přesvědčit jedna dívka, když jsme vystoupili z autobusu uprostřed náměstí městečka Pisco na pobřeží Tichého oceánu v Peru. Po vystoupení z autobusu se totiž na nás okamžitě vrhlo několik náhončích, kteří se nás snažili přesvědčit o kvalitě jejich ubytování. Křičeli, osočovali jeden druhého a tahali nám batohy z rukou. Vyhrál to jeden mladík, ale jeho ubytování bylo zatuchlé, špinavé a ke všemu s přímým vstupem rovnou z rušné ulice a tak jsme se rozhodli vyzkoušet další možnost ubytování.
„Tady to je,“ hlásí Erika a přitom nakukovala přes ocelové kování v malých vstupních dveřích. „To je pěkný,“ hlásí nadšeně, „ten bazén je fakt dokonalý“ a my již po chvíli vstoupili na malebné nádvoří, kde většinu prostoru tvořil bazén s malým mostem přes něj a nad ním prosluněné pavlače, za kterými bylo vidět okna pokojů a to vše stíněno palmami.
„Já jsem Sylvie,“ usmívá se na nás snědá indiánka a dává se s námi do smlouvání o ceně. O chvíli později, kdy jsou s výslednou cenou obě strany spokojeny jsme si hodili batohy do rohu našeho pokoje. Betonová podlaha krásně chladí a tři postele uprostřed slunného a vzdušného pokoje dávají vědět dobré volbě ubytování.
„Přijďte se pak se mnou domluvit na programu v okolí. Určitě chcete vidět malé Galapágy a vyrazit na poušť Paracas.“ Směje se na nás a my svou lámanou španělštinou přizvukujeme, že určitě ano.
Voda v bazénu byla krásně chladivá a osvěžující. „Pojďte do vody!“ hulákám na ostatní a přitom dělám kotrmelce a skáču šipky. Sylvie seděla na kraji bazénu a něco si četla. „Co to čteš?“ zkouším svojí příšernou španělštinou. Ona se usmála „Ingles. Já učit se anglicky.“ Super, snažím se komunikovat v tomto jazyku co možná nejzřetelněji. Na klasickou otázku odkud jsme, povídám, že z České republiky. Na její zavrtění hlavou, zkouším Československo, ani to nezabralo. Takže Evropa? Sylvie se zasmála, je vidět že ji to stačí. Ona pochází z hor. V Piscu chce studovat a říká, že to je místo, kde by si moc přála žít. Povídáme si o životě v Peru, o životě v Čechách.
Pavel se připojil k nám. „Jak se jmenuješ, Pablo? Vypadáš jak pelikáno,“ ohodnotila Sylvie Pavla a Erika se div nezadusil banánem smíchy. „Pelikáno, to je skvělá přezdívka.“
„Už jste někdy byli na peruánské diskotéce?“ Ptá se Sylvie. „Tak večer půjdete se mnou, bude se vám to moc líbit. „A jak vám chutná Pisco Sour? Cože, to neznáte? Vždyť to je jeden z nejznámějších jihoamerických drinků a že recept pochází z tohoto městečka? Tak to večer napravíme. Já ho připravím.“
Filippe, kolega Sylvie se ukazuje jako skvělý bavič. S přibývajícím soumrakem vytáhnul mixér a vyrobil skvělý chutný osvěžující drink. Jediné co nás zarazilo, byl bílek, který do toho syrový přidal, a tak vytahujem slivovici. První pomoc každého cestovatele v takovýchto případech. „Fuj to je odporné,“ prská kolem Filippe náši ohnivou vodu a přitom to nutí Sylvii, aby to taky ochutnala. „Fuj, jak to můžete pít,“ koukali na nás ve chvíli, kdy jsme si desinfikovali hrdla. „Jdem radši na diskotéku,“ smějou se. „A zítra zajdem do lékárny, musíš si koupit nějaký lék na ty tvoje spáleniny od sluníčka,“ ukazuje Monika na můj nateklý obličej. Je už skoro tma, my kráčíme prašnou ulicí k dunivému zvuku diskotéky. Kolik Čechů kdy bylo na pravé peruánské diskotéce? To nevím, ale vím, že celý tento pobyt je jedním neskutečným zážitkem.
Dilli (Indie)
Úzká zatuchlá ulice pokrytá spícími lidmi, krávami, odpadky, hubenými psy, mezi nimi se prodírajícími rikši a ranními pěšími. „Představoval jsem si to hodně divoké, ale že hlavní nákupní třída vypadá takto, to mne nenapadlo ani v nejhorším snu“. Je teprve šest ráno a lepkavý pot mi stéká po skráních. O půlnoci jsem přiletěl na letiště v Dilli, celou noc probděl na letišti a teď hledám prý pohodový a levný hotel, kde se mám zítra potkat s Pavlem.
Úděsný smrad lidských výkalů a moči mne uhodil do nosu. „Prý uličkou kolem čuradel dozadu, tam má být hotel s povzbudivým názvem Sladký sen,“ říkám si a s úžasem hledím do uličky kam bych měl zabočit. „Tak tam tedy ne!“ říkám si procházejíc kolem úzké, smrduté a temné uličky, ze které na mne zírá kráva. „Tak tam má noha nevkročí. Ale vždyť musím, vždyť se tam mám zítra potkat s Pavlem. Žije tady 17 mil. lidí, pokud se ubytuji jinde, už se nemáme šanci potkat. Ale do této ulice já nepujdu.“ A dřív než jsem přesvědčil sám sebe že tam skutečně musím, ušel jsem asi ještě dalších 200m.
Po chvíli zvonění a třískání na dveře mi otevřel značně rozespalý mladík. Nejdřív tvrdil že mají plno, ale pak mne dovedl po úzkém točitém schodišti ke krajnímu pokoji. Široká a pevná dřevěná dvojpostel kralovala temné místnosti bez oken. Z každé strany postele byl tak metr volného prostoru. V rohu stolek s černobílou televizí, plesnivá stěna, hlučný ventilátor ve stropě a dveře do koupelny. Recepční zavřel dveře a já vysílením padnul znaven na postel. Smrad štiplavého lidského potu mne udeřil do nosu. „To prostěradlo nebylo vyměněné snad rok!“ Z batohu jsem vytáhnul alumatku a položil ji na postel, alespoň nějaká prevence před blechami.
„Kolik je hodin?“ protahoval jsem se na posteli a nevěřícně zíral na hodinky, že jsem dokázal spát tři hodiny. Smrad mi nepřipadal už tak nesnesitelný. „Dám si sprchu a pak vyrazím do města.“ V maličké koupelně byl evropský záchod, malé umyvadlo a trubka ze stěny jako sprcha. Čisté věci na převlečení jsem hodil do pokoje na zem, aby se mi nesmáčely a na sebe pustil z oné trubky proud vlažné vody. Studená je v lepších hotelích za příplatek.
„To snad ne,“ zíral jsem po osvěžující sprše na své věci připravené k oblečení. Voda ze sprchy se valila pod dveřmi po zemi do rohu pokoje, kde byl odtok. Všechno připravené oblečení bylo mokré. Vyrážím ven, jsem rád za neuvěřitelné vedro, oblečení nestačilo uschnout a už bylo opět prosáklé, tentokrát mým potem.
Již téměř za tmy, pln zážitků, jsem došel na svůj pokoj a padnul na postel. Smrad už nevnímám. Po několika hodinách v Indii už totiž smrdím úplně stejně.
Leh (Indie)
Crrr, crrr rachotil elektronický budík své naučené árie. „Ne, vždyť jsem ještě ani neusnul, to nemůže být pravda,“ lenivě se mi převalovalo hlavou a přitom jsem se otočil na své posteli na bok. „Tak vstávejte,“ řekl Pája tichým rozespalým hlasem, aby nás moc neprobudil. Před hodinou jsme šli spát a teď už musíme vstávat. Holky jsou mrtvé, bez pohybu leží na posteli. „Funguje elektrika, je světlo, vstávejte,“ snaží se Pája zavést pozitivní atmosféru, ale my jsme příliš unavení na jakoukoliv reakci. Elektřina tady funguje spíše občasně a tak jsme se večer balili za svitu svíček. Před hodinou jsme šli spát a teď o půl jedné ráno vstáváme, abychom došli včas k autu, ve kterém strávíme následujících 30h cestou z Himalájí.
„Čaj? Čaj? Ozývá se na chodbě známý tichý hlas. Naše Amale! Úžasná, věčně usměvavá starší paní, spolu se svým mužem majitelka tohoto guest housu vstala, aby nám uvařila sladký čaj s mlékem. Lahodná chuť čaje nás pomalu probouzí a my si dobalujeme poslední věci do batohu. Nemluvíme, je nám smutno. Tento dům se stal našim domovem, útočištěm při putování Himalájemi. Kdykoliv jsme někam vyrazili, věděli jsme, že se máme kam vrátit. Její radostné zvolání kdykoliv nás viděla přicházet, vyptávání jak jsme se měli, co jsme zažili, čajíčky, večerní posezení u nich v bytě a upřímnost, kterou vyzařovala spolu se svým mužem a dcerami, byly nakažlivé.
Rigzin, jejich mladší dcera se na nás smutně dívala ze dveří. Angmo, starší dcera stála za ní. „A až ráno vstanu, řeknu si, kde asi jsou, Iva, Jana, Dalibor, Pavel, Bára. A to stejné si řeknu i odpoledne, i zítra a budu na vás hodně myslet.“ Povídala jako by sama pro sebe Amale. Chladná noc se nám zakousla do těl. Sbohem ... Nashledanou.
