Pod pojmem Polynésie se skrývá mnoho zemí, států i kultur. Dva z nich jsou nám známější, a to hlavně díky historii, jež vedla k jejich přiblížení západní kultuře. Jsou to ostrovy Havaj a Tahiti.
Hlavním rysem polynéské kultury je velký důraz na tanec, asi největší, s jakým jsem se kdy setkala. Tanec doprovází Polynésany od jejich narození až do smrti a je také součástí moderního světa, tedy nikoli jen tradic a minulosti. Zrcadlí totiž historii, kulturu, legendy, vášně, ale i všední život ostrovanů. S tanci se nesetkáme pouze na večírcích, lidé tančí také doma pro potěšení, na rodinných oslavách, pro hosty, ve škole, prostě jen tak pro radost, ale i udržení své kulturní identity.
Hlavním rysem polynéského tance je jeho forma, která se striktně dodržuje ať na Havaji, Tahiti nebo Novém Zélandu. Jak jsem se setkala u svých učitelů, kteří byli rodilí Polynésané z Havaji i Tahiti, ale i u evropských lektorů, vždy se klade velký důraz na kopírování vyučovaného, kdy vlastní projev je dovolen až po 100% zvládnutí dané látky.
Co se stylů tance v Polynésii týče, je jich nepřeberné množství. Sice můžeme vysledovat podobnosti, ale každé etnikum má svoje vlastní taneční projevy. Kdybych měla obecně charakterizovat, na Havaji se tančí velmi ladně - na středně rychlou nebo pomalou hudbu (nepřirovnávejme to k našim ploužákům na diskotékách) oproti tomu v tahitském tanci nacházíme mnohem více dynamiky, hlavně ve stylu otea, který původně vychází z mužských bojových tanců a ženy ho tančí teprve krátce. Ve Francouzské Polynésii najdeme také tance hodně podobné havajským hula tancům - aparima, avšak hudba a hlavně jazyk zpěvu se liší. Také taneční kostýmy nebo, chceme-li, tradiční domorodé oděvy, jsou od ostrova k ostrovu rozdílné a nádherně podtrhují specifika jednotlivých tanečních stylů. V havajském tanci si všimněte, že se velmi často využívá hudebních nástrojů, kterými se tanečníci sami doprovázejí. Jsou to buben z tykve - ipu; bambusové tyčky - pu´ili; poiky, které známe u nás jako fire poi, ale na Maui a přilehlých ostrovech je to taneční rekvizita žen. Také se používají lávové kameny, které slouží jako kastaněty a speciální tykev se zdobením z peří, které slouží jako chřestidlo.
Tanec Hula
Tanec hula známe hlavně z amerických béčkových filmů, kde tančí mladé dívky v třpytivých kostýmech nebo lýkových sukních. Bohužel, takto jednoduché to není. Tanec hula má své kořeny v hluboké historii a stejně tak jako naše evropské společenské tance, i on se rozvíjel a přetvářel. V současné době existuje velké množství hula tanců. Asi nejmarkantnější jsou formy - starověká, historické hula kahiko. Pak moderní hula - tančen na současnou, moderní hudbu nebo chceme-li tance od počátku 20.století, ty se pak nadále dělí na různé pod tipy, které se rozlišují dle melodie a typu hudby, na kterou se tančí. Máme křesťanské hula, tančené a zpívané na křesťanské chorály nebo naopak hollywood hula, které se tančí v efektních, téměř kýčovitých kostýmech z umělých materiálů na americké hitovky. Dokonce jsme viděla tančit hula i na hudbu Elvise Presleyho.
Haka - bojový tanec z Nového Zélandu, Samoi a Maui
Tanto bojový tanec se stal velmi populární hlavně díky novozélandským ragbistům, kteří jej vždy tančí před zápasem. Tento tanec měl v historii za úkol zastrašit nepřátele, což ani dnes neztratilo na síle, protože, když proti vám stojí okolo dvaceti zcela potetovaných sportovců, křičících zplna hrdla, co vše vám udělají, a to pak ještě podtrženo i gesty jejich budoucích skutků, tak vám opravdu ztuhne krev v žilách a máte chuť zahodit všechno co máte, i kdyby to nebyly zbraně.
Otea tance na Tahiti
Sukně žen jsou buď velmi krátké s ozdobami zvýrazňující boky, protože právě techniky tance kladou velký důraz právě na tuto oblast. Pohyb trupu je brán až vulgárně. Tanec se vyjadřuje pohyby a gesty rukou, pantomimou nebo kroky a pohyby boků. Nikdy však hrudníkem. Tahitské tance rozeznáváme také několik drůhů - dynamické otea tance (trávové a lýkové kostýmy, tančeno skupinově i sólově). Tento tanec je natolik fyzicky náročný, že ho tanečníci tančí maximálně 3-4 minuty, pak se střídají, neboť je velmi náročný na kondici. Pak také tance aparima - pomalé, vlnivé a baladické tance vyprávějící různé příběhy. A také nesmíme zapomenout na velmi oblíbené tance s ohni - fire knife - tance spíše akrobatického a fakírského rázu, kdy jeden tanečník, muž, točí, hází, rotuje se speciální holí, vlastně zbraní. V minulosti to byl nůž nebo spíše mačeta na delším topůrku. Zručnost tanečníků se vyznačovala hlavně tím, že dokázali manipulovat s ostrou zbraní, která zároveň i hořela.
Autorka Ajna Řezníčková je tanečnicí a lektorkou nejen polynéských tradičních tanců. Od září 2009 otevírá v Praze taneční hodiny polynéských tanců pro dospělé i pro děti.
Společnost pro podporu polynéské kultury v ČR - Polynésieje občanské sdružení, které se zabývá - jak už z názvu vyplývá - Polynésií, a to zvláště Francouzskou Polynésií a Havajskými ostrovy." Chtěli bychom spojovat všechny zájemce a nadšence těchto zemí, polynéské kultury, tanců a hudby, " říkají jeho zakladatelky Ajna Řezníčková a Blanka Svobodová.
Je to vůbec poprvé, co vzniká podobné sdružení a s tím spojené activity v ČR. Od 7. září bude probíhat první taneční kurz polynéských tanců v Praze. Sdružení si klade za cíl podávat o Polynésii informace, psát, věnovat se polynéské kultuře, tancům a hudbě, sdružovat a podporovat české umělce zaměřené na tuto oblast. Navíc by chtělo propojit svoje aktivity s podobnými asociacemi v zahraničí - v Evropě (zejména ve Francii), ale také v zámoří, a hlavně přímo v Polynésii. Pl& aacute;nuje organizovat různé taneční vystoupení a stáže pod vedením tanečních hostů z partnerských asociací v zahraničí, ale také přednášky a setkání s polynéskými umělci, kteří do České republiky zavítají.
Vice na webových stránkách www.polynesie-cz.com, které by měly být hlavním zdrojem informací (anebo třeba i inspirací) pro všechny milovníky Tahiti a Havaje.
HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství" a „objeví pro sebe" nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.
