Pjotr Kuzmovič Kozlov - ruský cestovatel po Tibetu a Mongolsku

KOZLOV Pjotr Kuzmič (* 3/15. 10. 1863, Duchovščina, Smolenská gubernie, Rusko, † 26/27. 9. 1935, Petěrgof, Rusko) – ruský cestovatel po Mongolsku a Tibetu

Usedlý život je pro cestovatele jako pro volného ptáka klec. Sotva jen přejdou první návaly radosti po návratu do vlasti, hned již prostředí civilizovaného života s veškerou svou všedností stává se obtížným... Duši probouzí tajemný hlas dálky: mocně ji opět k sobě vábí. Fantazie rýsuje obrazy minulosti, které procházejí živě nepřetržitou řadou... Kolikrát jsem byl opravdu šťasten, stoje tváří v tvář divoké, velkolepé asijské přírodě; kolikrát jsem vystupoval do krajní, absolutní a nadpomyslné výšiny; kolikrát jsem duší a srdcem pociťoval kouzelnou krásu vznešených horských hřbetů. Nelze spočítati ty minuty štěstí, nelze si dosti vštípiti v paměť ty rozkošné koutky, kde bylo nutno žíti uprostřed divokých skal a lesů, uprostřed šumotu a hukotu pramenů a vodopádů, které v horách působí kouzelnou harmonii; a člověk nemá dosti síly odolati přání, aby ještě jednou se podíval na tento chrám přírody, plný širokých čarovných zvuků, ve dne plný lazurového jasu a v noci nekonečné pestroty hvězdných světů. Pozornost člověkovu již od dob hlubokého dávnověku podřizovala si slavná velkolepost přírody ...

Touhu poznávat nové kraje a objevovat těžko přístupné končiny probudil v Pjotru Kozlovovi N. M. Prževalskij. Nadšení, které v Kozlovovi vzbuzovaly zprávy velkého ruského cestovatele po vnitřní Asii, prohloubilo osobní setkání s ním (1882). Po něm se malý úředník pivovaru ve Slobodě rozhodl vstoupit do armády (1883), neboť pouze jako voják se mohl účastnit výprav do Střední Asie. Po třech měsících vojenské služby byl zařazen do Prževalského expedice, která se chystala do Tibetu. Jako její člen poznal prameny Chuang che a Jang-c’-t’iangu i Prževalským obdivované jezero Kukunor, ale i obtíže putování ve stepích, pouštích a velehorách.

Dotek Tibetu

Znovu se vydal s Prževalským do Střední Asie na podzim 1888, ale smrt vůdce výpravy (20. 10./1. 11. 1888) změ­nila plány chystané expedice. Jejího vedení se ujal M. V. Pěvcov, který poněkud redukoval program výpravy – dotkla se jen okraje Tibetu a nepokračovala do jeho nitra. Kozlov spolu s V. I. Roborovským, dalším z Prževalského pobočníků, mohl v jejím rámci provádět vlastní samostatné výzkumy.

Do středoasijských velehor se P. K. Kozlov vydal znovu v letech 1893–95 pod vedením Roborovského. Jejich cesta vedla pod štíty Ťan-šanu a Nan-šanu a znovu se dotkla severního Tibetu.

Hlouběji do Evropany neprobádané horské plošiny chtěl Kozlov proniknout na výpravě, kterou do Střední Asie vedl počátkem léta 1899. Osmnáctičlenná skupina vyjela ze stanice Altajskaja (Katon-Karagaj v Kazachstánu) a zamířila do Mongolského Altaje (14. 7. 1899). V listopadu se vydala do pouště Gobi a mapovala oblasti mezi východními výběžky Altaje a severovýchodní částí pohoří Nan-šan. Přetnula Kukunorský hřbet a vstoupila do kotliny jezera Cajdam, kde přezimovala.

Po důkladné přípravě se 30. května 1900 vydala k tibetským výšinám, dosahujícím čtyř až pěti tisíc metrů, a po necelém měsíci (26. 6.) došla k pramenům Chuang che. V srpnu dosáhla pramenů Jang-c’-ťiangu, znovu se obrátila k jihu a pronikla do povodí Mekongu. Po překonání hřbetu rozdělujícího prameny obou veletoků, který dostal jméno Ruské geografické společnosti, se dostala na dosah tibetského historického sídla Čamdo. Jeho vedení odmítlo ruskou výpravu vpustit do města a Kozlov se svými druhy musel přezimovat asi 40 km odtud.

Hlouběji do Tibetu a Mongolska

Na jaře 1901 se ruská expedice vydala na severovýchod. Přepravila se přes Jang-c’-ťiang do Dege, kde se její členové dověděli o dalajlámově odmítnutí vpustit je do Lhasy. Dovolil jim však další průzkum jihozápadní části Tibetu. Dostali se na východ do Banadžungu a v dubnu 1901 se obrátili do Cajdamu.

Na počátku srpna 1901 se vydali účastníci Kozlovovy expedice cajdamskou planinou, po okraji pouště Gobi a pohořím Nan-šan do Urgy (Ulánbátaru), kam se dostali počátkem listopadu (7. 11.), a do Kjachty. Kozlovova výprava putovala dva a půl roku a její účastníci procestovali víc než 10 000 kilometrů.

Na konec roku 1907 připravil P. K. Kozlov výpravu s úkolem prozkoumat střední a jižní Mongolsko a proniknout do čínské provincie S’-čchuan. Kozlovova nová výprava se vydala na cestu z Kjachty 16. prosince 1907. Po tradiční zastávce v Urze (Ulánbátaru) zamířila k jezeru Sogo-núr a řece Ecin-gol (13. 3. 1908) a k rozvalinám města Charachoto (Harhot), které její účastníci spatřili jako první Evropané (19. 3. 1908).

Na další cestě překonali Alašanskou poušť do oázy Ting-jüan-jin (5. 5.). Při zastávce se P. K. Kozlov vydal na Alašanský hřbet a popsal jeho přírodu.

Setkání s dalajlámou

V červenci 1908 pokračoval Kozlov se svou výpravou na jihozápad do města Sining a k jezeru Kukunor, kam se dostali na konci srpna 1908. Prohloubili dosavadní poznatky o jezeru a dva ze členů výpravy se vydali na loďce na jeden z ostrovů uprostřed jezera. Po měsíci se ruská expedice vrátila do Siningu a pokračovala na jih k řece Chuang-che do oázy Kung-che, kde přezimovala. Ještě v lednu 1909 se vydala do kláštera Labrang (v okrese Sia-che). Odtud pokračovala hlavní část karavany do Lin-sia a Lan-čou, zatímco Kozlov odbočil do kláštera Kumbum (7. 3.), aby se zde setkal s dalajlámou, vracejícím se z Pekingu do Lhasy:

Když jsem předstoupil před dalajlámu a uctivě se poklonil, vyměnili jsme si chadaky. Nato se dalajláma usmál a zcela po evropském způsobu mi podal ruku. Po vzájemných pozdravech a po zprávách o cestě rozhovořili jsme se o mé výpravě. Tibetského vládce neobyčejně zajímala naše plavba po jezeře Kuku-noru, ještě však víc, jak se zdálo, zříceniny Chara Chota a všechno, co jsme tam našli. Dalajláma projevoval při rozhovoru s Kozlovem zájem o fotografování a dokonce zval ruského cestovatele do jinak uzavřené Lhasy: Chovali jsme se k sobě navzájem s příjemnou nenuceností, kterou bylo lze vysvětliti pouze oboustranným upřímným přáním setkati se. (Návštěvu u hlavy buddhistické církve, chystanou na rok 1914, znemožnila světová válka.)

P. K. Kozlov urychleně zamířil přes Sining do Lan-čou, kde dohnal hlavní část výpravy (28. 3.). Společně se vypravili do jižní části Gobi a v květnu 1909 znovu navštívili zříceniny Charachoto: Člověk někdy kráčel pomalu tichými, vymřelými ulicemi a díval se na zemi pokrytou drobnými oblázky, které jako by tvořily vykládané vzorce. Pohled na to je pestrý a všechno se slévá v jednu šedou masu. Zvedneš zrak, přelétneš jím okolí a opět jdeš, zvolna pohybuje nohama. Tu se zablýskl zajímavý střípek, onde perlička, tam peníz a opět dál cosi zeleného – jakýsi ledvinový předmět. Opatrně vyhrabuješ rukama nález a dlouho se kocháš jeho zvláštními hranami a podivným, neznámým tvarem. Každá nová věc, která vyjde na světlo z útrob písku, vyvolává v člověku neobyčejnou radost a povzbuzuje všechny k zvlášť horlivému kopání.

Ruská výprava získala mnohé archeologické nálezy, svědčící o vysoké úrovni kultury Tangutů v 11.–13. století, které se staly součástí petrohradských muzejních sbírek. Po čtyřech týdnech se Rusové dali na zpáteční cestu do Urgy a Kjachty.

Mongolské nerostné bohatství

Za změněných politických poměrů, které přinesla světová válka a bolševická revoluce, vedl v červenci 1923 P. K. Kozlov početnější skupinu badatelů do Mongolska. Úkolem výpravy, která zde působila do roku 1926, byl výzkum především nerostného bohatství republiky, jež se ocitla pod přímým sovětským vlivem. Na přelomu roku 1923/24 výprava působila v okolí Ulánbátaru. Na jaře a v létě 1924 se těžiště výzkumů přeneslo do oblastí, které tvoří řeka Selenga a na západní okraj pohoří Changajn-nurú.

Členem expedice z roku 1924 byl i Boris Borisovič Polynov (1877–1952), který se zabýval poznáváním a rozborem jednotlivých druhů půd severního Mongolska. Výsledkem Polynovových výzkumů, v nichž pokračoval i v dalších letech, byla rozsáhlá monografie o vytváření geo­morfologické podoby krajiny v Mongolsku. Později (1926) rozšířil svůj výzkum do pouště Gobi.

Významným objevem P. K. Kozlova bylo hunské pohřebiště Noin-ula z počátku křesťanského letopočtu, kde jednotlivé hroby obsahovaly mnohá svědectví o stycích Mongolů s antickým světem. Jiná skupina pracovala v oblasti řeky ­Elsin gol a pokračovala v Kozlovových výzkumech z let 1908–09. V mongolských pouštích pak našla ruská expedice rozsáhlá naleziště zbytků pravěké fauny, která žila v této oblasti.

Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.