Chodícím bankomatem ve Vietnamu

Kolorit smlouvání

Smlouvání na arabském a vietnamském trhu se od sebe liší asi tak, jako krádež pomocí elektronického bankovnictví a násilné přepadení. Zatímco v Sýrii nás běžně zvali prodavači na čaj a pokec během kterého nám nenásilně předvedli své zboží a vše probíhalo v příjemné „návštěvní“ atmosféře, vietnamský přístup byl mnohem přímočařejší.

Na trhu, Vietnam

Rikšisti, Vietnam

Rikša na odpočinku, Vietnam

„Utratíš u mě nějaké peníze?“ Degradace na pouhopouhý chodící bankomat ze kterého každý z obchodníků navíc dělá vola mi docela vadila. „Kolik stojí pivo?“

„40 000 dongů.“

„Tolik určitě nestojí, to je moc!“

„Tak 30 000.“

„To je taky moc, to nedám.“

„Tak 20 000?“ V hlase už byl slyšet náznak, že bychom se mohli blížit k reálné ceně. Ta, jak se následně ukázalo, byla 15 000. Polívku na ulici jsem usmlouval na 20 000 dongů, což je v přepočtu zhruba 16 korun. Až když jsem jedl a koukal okolo, tak jsem zaznamenal, jak místní platí 10 000. Nejde o oněch 8 korun (tedy 100%) cenového nárůstu, ale o princip. Ve městech si člověk musel ceny hlídat furt a pořád a smlouvat jen z principu.

Až příliš často se ukázalo, že se nás neustále snaží „natáhnout“. Situace navlas podobná vietnamským tržnicím u nás. Rolexky, bezesporu zaručeně „pravé“, koupíte za dvacet dolarů, stejně tak jako „letecké hodinky Breitling“. Vietnamský výrobek – tričko s našitým logem pumy v skoku dostanete po smlouvání za 4 dolary, zatímco pivo za necelý dolar. Vietnamci sami přiznávají, že dokáží zkopírovat a následně prodat v podstatě cokoli. Pokud vám nevadí, že se „rolexky“ předbíhají o minutu za den, můžete si je dopřát.

Konkurence je drsná

Jakmile člověk si člověk připustí kolorit smlouvání k tělu a do duše, najednou má ubytování o nějaký ten dolar levnější (běžná cena za pokoj pro dva je 10 dolarů, postel v hostelu v Hanoji 4 dolary), levněji se nají a udiveně zjistí, že Vietnam je vlastně laciná země.

Venkov ještě turistika a příval dolarů nezkazily, takže tam našinec trochu pookřeje. Hlavně je dobré mít neustále na vědomí, že danou službu nepotřebujete a hlasitě to dávat najevo. "Proč si mám na hodinu pronajmout rikšu, když si můžu historický areál městečka Hue projít pěšky?"

"Protože to je daleko, moc daleko, obvod hradeb je deset kilometrů. Mám velmi levnou cenu. 20 000 dongů. ale můžu jít až na 1 dolar," přesvědčuje mě asi půl hodiny jeden z rikšistů, pro něhož je lov na Topiho zřejmě věcí cti. Já zase vím, že 1 dolar je okolo 21 000 dongů, takže taková výhra platit dolarem to zase není. Občas obchodníci v hodně exponovaných místech (jakým je například Sapa)  uzavřou "turistický kartel, ale povětšinou hrozba odchodem či ke konkurenci zabírá. Jakmile cenu odmítnete přiletí otázka. A kolik dáš? Občas jsem záměrně cenu hrubě podhodnotil, čímž jsem obchodníka mírně urazil. Asi pochopil, že z něj dělám hlupáka. To, že se o přesně totéž pokusil před pár desítkami vteřin on, mu nějak unikalo.

Smlouvání je turistova povinnost

V roce 1998 navštívilo Vietnam 1,5 milionů zahraničních turistů. V roce 2010 nás tam připutovalo 5 milionů. Každý z nich, tedy včetně autora těchto řádků se podílel na tom, že země bohatne, zatímco turista chudne. Nikoho nenavádím, aby tam nejezdil. Bylo by to klasické křesťanské pití vína a kázání vody.  Ale horuji za to, aby každý byl při smlouvání co nejdrsnější. Udělejte si z toho sport. Zkušenostem vietnamských obchodníků nemůžeme konkurovat, ale můžeme ukázat, že bíly automaticky neznamená bohatý a blbý. Oni to Američané zastanou za nás.

Topi Pigula absolvoval širokou škálu povolání: od kuchaře na horské boudě až k postu pedagogického pracovníka. Pracoval jako reportér Koktejlu, nyní je šéfredaktorem časopisu Travelfocus a stálým spolupracovníkem cestovatelského portálu HedvabnaStezka.cz. Tradici už mají i jeho fotografické kurzy. V lednu 2012 odstartuje Topi Pigula spolu s Botanickou zahradou Praha v Troji půlroční projekt pro fotoamatéry nazvaná Fotofata.