Ernest Giles - na sever od telegrafní linie Austrálie

GILES Ernest (* 20. 7. 1835, Bristol, Anglie, † 13. 11. 1897, Coolgardie, Západní Austrálie) – australský cestovatel

Telegrafní vedení, spojující Adelaide se sídly rostoucími v Severním teritoriu, přehradilo v 70. letech 19. století Austrálii od jihu k severu. Na západ od ní zůstávaly kilometry neprobádané země a stalo se prestižní záležitostí přejít tuto část kontinentu. Třikrát se vydal od telegrafní linie na západ Ernest Giles.

Karavany velbloudů, s nimiž se vydal na cestu, umožňovaly Gilesovi rychlý pohyb v pouštích australského vnitrozemí. V srpnu 1872 vyrazil spolu s přítelem Williamem Tietkensem, botanikem Ferdinandem von Muellerem a Austrálcem Dickem z Charlotte Waters. Postupoval podél vyschlého koryta řeky Finke; objevil jezero Amadeus a na jihozápad odtud zvláštní skalnatý útvar, který nazval Mt. Olga (1 070 m). Obtížná cesta donutila Gilese s přáteli myslet na návrat. Obrátili se znovu k Finkově řece a 21. listopadu 1872 se objevili znovu u telegrafní linie.

Smrt v poušti

Od počátku roku 1873 se E. Giles připravoval na novou cestu. S Tietkensem vyjeli od soutoku Albergy a Stevensonovy řeky do Macdonnellova pohoří a 11. září 1873 dojeli na úpatí Mt. Olga. Narazili na stopy koní a velbloudů, které zde zanechala výprava Williama Gosse (1842–1881), prvního Evropana, jenž spatřil charakteristické obrysy Ayers Rocku (Uluru, 867 m) a dal mu jméno tehdejšího ministerského předsedy Jižní Austrálie. Zatímco se Gosse v říjnu 1873 obracel zpátky k východu, Gilesovi muži pokračovali od Tomlinsonova pohoří k horám Cavanagh, kde vybudovali základnu Fort Mueller (posloužila J. Forrestovi při jeho přechodu kontinentu).

Další cesta nekonečnou pouští s mořem písku a oblázků vyvolávala pocit beznaděje, zvyšovaný tenčícími se zásobami vody. Giles se rozhodl vydat se spolu s nejmladším členem expedice Alfredem Gibsonem vyhledat cestu k západnímu pobřeží (20. 4. 1874). Neuspěli a zpáteční cesta přinesla smrt mladíkovi, jenž se nedokázal orientovat v jednotvárné krajině. Napůl mrtvý Giles se dostal pěšky ke svým druhům a společně s nimi se 10. července 1874 vrátil do Charlotte Waters.

Z cestovatele důlním odborníkem

Na novou výpravu se E. Giles s nezbytným W. Tietkensem vydal v květnu 1875 z Port Augusty od Spencerova zálivu. Do konce července postupovali k severu, načas se zastavili v Boundary Dam a 11. září 1875 pokračovali neobyvatelnou krajinou Velké Viktoriiny pouště. Teprve po sedmnácti dnech jízdy se dostali ke Queens Victoria Springs, prvnímu vydatnějšímu zdroji vody. V polovině října dorazili do oblasti, kde později vzniklo hornické středisko Kalgoorlie a kde získali potřebné zásoby vody. Se štěstím vyvázli ze střetnutí s Austrálci a počátkem listopadu 1875 se dostali na západoaustralské pobřeží.

Nespokojený Giles, kterého předběhl J. Forrest, zorganizoval v Perthu novou výpravu, v lednu 1876 s ní vyrazil proti toku Murchinsonovy řeky a počátkem května dospěl k Ashurtonu. Odtud pokračoval do Gilbertovy pouště (dostala jméno po zmizelém mladíkovi z druhé Gilesovy expedice). S téměř osleplým Gilesem pokračovala karavana na východ až k Peale Riveru a 23. srpna 1876 zakončila ve stanici Oodnatta cestu napříč pustinami australského vnitrozemí.

V další etapě života se E. Giles proměnil z vášnivého cestovatele v důlního odborníka. Usadil se v Coolgardie a poskytoval rady zlatokopům, kteří se vydávali za zlatem do Velké Viktoriiny pouště.

Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.