Valerij Pavlovič Čkalov - ruský polární letec

ČKALOV Valerij Pavlovič (* 20. 1./2. 2. 1904, Vasiljevo, později Čkalovsk v Nižněnovgorodské oblasti, Rusko, † 15. 12. 1938, Moskva, Rusko, při letecké havárii) – ruský (sovětský) letec v polárních oblastech

Rozvoj letectva patřil k základním směrům posilování sovětských ozbrojených sil od konce 20. let minulého století. Stalinská propaganda vyzdvihovala úspěchy letců, překonávajících rekordy a dosahujících mimořádných výkonů. Patřily mezi ně polární lety Borise Grigorjeviče Čuchnovského (1898–1975) a M. S. Babuškina, kteří v roce 1925, resp. 1928 dokázali přistát na driftujícím ledu, podíl letců na záchraně Nobileho polární výpravy a cestujících z parníku Čeljuskin, stejně jako vysazení Papaninovy výpravy k severnímu pólu (1937). Jeden z pilotů, kteří zajišťovali dopravu polárníků, M. V. Vodopjanov, dosáhl severního pólu (21. 5. 1937).

Největší pozornost se upřela na trans­arktické přelety sovětských letců, z nichž V. P. Čkalov se stal legendou. V roce 1936 proletěl spolu s Georgijem Bajdukovem a Alexandrem Beljakovem na letadle ANT-25 trasu Moskva – Země Františka Josefa – Petropavlovsk (na Kamčatce).

Směr severní pól a Spojené státy

Stejná trojice startovala 18. června 1937 ze Ščelkovského letiště u Moskvy k Zemi Františka Josefa a severnímu pólu. Odtud se jejich ANT-25 obrátil k Banksovu ostrovu, k severnímu pobřeží Kanady a zamířil k Tichému oceánu. Proletěl nad ostrovem Vancouver k Seattlu a 20. června 1937 v 16.30 hod. (greenwichského času) přistál nedaleko Portlandu. Během 63 hodin a 25 minut proletěl víc než 10 000 km, z toho 5 900 km v Arktidě a nad oceánem. Významným propagandistickým tahem pak byla triumfální Čkalovova cesta napříč Spojenými státy.

O necelý měsíc později (12.–14. 7. 1937) zopakovala Čkalovův let posádka ANT-25, který pilotoval M. M. Gromov. Z Moskvy zamířil k souostroví Nová země a Rudolfovu ostrovu v Zemi Františka Josefa. Přeletěl severní pól a přes území Kanady pokračoval k pacifickému pobřeží USA. Minul San Francisco a po 62 hodinách 17 minutách přistál nedaleko San Jacinta (jižně od Los Angeles) v novém světovém dálkovém rekordu.

Polární lety sovětských pilotů nacházely řadu následovníků. Kromě těžkých povětrnostních podmínek, jaké vyvářela především námraza, kdy se letadlo doslova obalilo ledem, ztěžovala posádkám jejich úkol nedostatečná výbava pro lety ve velkých výškách (kožichy nebyly tím nejvhodnějším vybavením), ale mnohdy i nedostatečná trénovanost některých jejich členů.

Nedostatky si vybírají svou daň

Nedostatky se kumulovaly při letu Sigismunda Levaněvského v srpnu 1937. Čtyřčlenná posádka použila stroj N-209, což byl uzpůsobený bombardér, který však neměl (stejně jako ANT-25) vybavení proti námraze. Startovala večer 12. srpna 1937 ze Ščelkovského letiště, zamířila na sever k Zemi Františka Josefa a ve 13.40 hod. moskevského času přelétala severní pól. Po necelých dvou hodinách (ve 14.32 hod.) odeslala poslední depeši: Krajní pravý motor vypověděl službu v důsledku poruchy přívodu oleje. Výška 4 600 m. Letíme v souvislé oblačnosti. Čekejte. Víc se Levaněvského posádka neozvala.

O dva dny později (14. 8.) vylétla z Fairbanksu letadla na pomoc zmizelé N-209. Do Severního ledového oceánu vypluly ledoborec Krasin a parník Mikojan. Na Rudolfově ostrově působila letecká základna s nejzkušenějšími polárními letci a do vzduchu vzlétl i americký polárník H. Wilkins. Jejich hledání však zůstalo bez výsledku a sovětská vláda zastavila v květnu 1938 definitivně pátrání po Levaněvském a jeho posádce. Hypotézy, které se objevovaly ještě po řadě let, zůstaly v rovině pouhých dohadů.

Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.