Spolucestování Asie/ Australie

dobrovolnictví

Eva

Ahoj, chystám se dobrovolničit a …né že bych úplně sháněla, ale říkala jsem si, že se to třeba někomu bude líbit, nebo má podobné plány a prostě bysme to mohli spojit 🙂 takže se poohlížím po kolegyni 🙂 Rozhoduji se mezi Sumatrou, ostrovem Goa a ještě tam mám Peru a péči o psy z ulice. Můžeme porozmýšlet ještě o jiných možnostech. Muže mám ráda, ale opravdu bych sebou ráda ženu, nejlépe 30 +. Časové období pro uskutečnění je druhá půlka ledna, únor, březen. S tím se u mě nedá hnout, takže pokud ti to vyhovuje a zajímáš se, napiš mi na email prosím. Budu se těšit. Email je [email protected]

Zkušenosti čtenářů

Goa není ostrov, ale indický stát plný turistů. To fakt nevím, čemu takové dobrovolnictví pomůže, krom vlastího ega…

Některé ženy po třicítce nechtějí mít děti, ale stále mají potřebu o někoho/něco pečovat. Vyberou si tedy potulné psy na druhém konci světa, kteří sice mají hlad, ale žijou si celkem spokojeně (lépe než ti zavření doma v Evropě a čekající celý den na majitele, kteří jsou v práci). Jihoameričani se diví, proč v Evropě nemáme moc dětí, ale při setkání s Evou se budou divit ještě víc.

Eva

Díky za předmětné poznámky a postřehy, na které se zrovna nikdo neptal a o situaci psů na druhém konci světa nevíš asi zhola nic, ale super, že se vyjadřuješ. Zatím si tu honíš ego pouze ty, tak prosím, já to nepotřebuji. Inzerát samozřejmě trvá, případné zájemkyně prosím email.

Eva

…a když už máš potřebu do někoho rýpat, tak se aspoň podepiš ty rozumbrado.

Eva:

Podpis by byl známka honění ega. Tím, že jsem se nepodepsal, je vidět, že u mě o ego nejde. Já jsem jen odpověděl tomu 1. „rýpalovi“. O psech v Jižní Americe vím celkem dost, ti se při dlouhodobém pobytu nedají přehlédnout. Ty jsi tam už pobývala? A minimálně jsem se trefil s postřehem o dobrovolnicích po třicítce, který nijak nerozporuješ. Příště si udělej lepší průzkum, kam chceš jet, když někoho zveš na společnou cestu. Nebýt „ostrova Goa“, nikdo by nerýpal.

1. rýpal

Jsem ten první rýpal, a naprosto souhlasím s Rýpalem číslo 2. V Indonésii (to je ta Sumatra) jsem strávil přes dva roky, v Indii a kolem (tam je ten ostrov Goa) taky tak, no a v Perú jsem dělal v Amazonas několik měsíců výzkum. Takže něco málo vím.
Dobrovolníky znám často z druhé strany, a za ty roky jsem nepotkal jediného užitečného. Považuji to za nejhorší formu turismu, kdy se takoví tváří nadutě, a jediné co se jim daří – krom totální ignorance – je učit lidi konzumu (sami nic jiného neumí).
Tuhle, při poslední cestě po Indii, jsem potkal Španěla dobrovolníka. Ptám se čím pomáhá. Neuměl to vysvětlit. Říkám, jak dlouho. Prý 3 týdny. A čemu jsi tak pomohl, když o té zemi ani lidech nic nevíš? Chvíli se ošíval, chtělo se to zeptat ještě několikrát, ale nakonec odpověděl, že jemu to udělalo dobře,a že to bude vypadat dobře na CV.
Ještě lepší byl sympatický Tchajwanec na letišti při odletu z Nepálu. Přišel, a lámanou angličtinou se se mnou začal bavit. Taky dobrovolničil, celých 10 dní. A co dělal? Učil angličtinu a zpěv! Anglicky mluvil velmi bídně, tak jsem se hoptal, jestli umí zpívat. Prý ne. Ale byl milý.
No a historky o dobrovolnících rozdávajících v Kamerunu Pygmejům Baka buráky a tužky, nebo dobrovolnících zachraňující na Sumatře a Borneu orangutány – to jen se slušnými výrazy popsat nejde…
Ale aby někdo pomohl v ČR babičkám, to ne. Taky mi ještě žádný český dobrovolník nebyl schopný vysvětlit, jak by těm babičkám pomohl třeba australský dobrovolník, když neumí jazyk, a nic o naší zemi, kultuře a pozadí neví, vědět nechce a ani ho to nezajímá.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: