HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

POSLEDNÍ DISKUSE

Diskuse k dalším článkům

SOUTĚŽ: Představte nám svou nejlepší horu!



Miluju hory, tůry, treky, vandry, všechno co s tím souvisí. Ale jestli můžu doporučit jen jednu věc, tak to bude nějaký zimní výlet na Islandu. Vždyť kde jinde je možné vyběhnout za vyhlídkou na jakýkoli kopeček, mezitím promrznout do morku kosti od ledového vichru a nakonec se s pivkem v ruce naložit do přírodních horkých pramenů, třeba jako je tomu v "Údolí horké řeky" u obce Hveragerdi? K naprosté dokonalosti potom už chybí jen polární záře nad hlavou..
23. 10. 2011, 22:47:31
Pro mne prozatím nejlepší byl výšlap na Mt. Scenery, která se nachází na karibském ostrově Saba. Vyrazil jsem brzo ráno za rozbřesku úplně sám. Na pobřeží jsem si užil kamenitou poušť, prošel jsem mírným pásmem a vystoupal až na vrchol ve výšce 877 m n m. Kolem mne byl tropický deštný prales a převalovaly se přes mne bílé chomáče mraků. Po sestupu jsem byl informován v informačním stánku, že jsem zdolal nejvyšší horu Nizozemska. A za tímto zážitkem jsem se musel vypravit mimo Evropu. Tak pro následovníky doporučení: nejvyšší horu Nizozemska nehledejte v Evropě. ;)
24. 10. 2011, 09:38:13
jedná se o nejvyšší horu ne Nizozemska, ale celého Nizozemského království (Nizozemsko, Svatý Martin, Curacao, Aruba)
24. 10. 2011, 11:23:02
Terezko, to je pravda, ale jelikož již přes rok je Saba integrální součástí Nizozemska, je mnou zmíněná hora i nejvyšším bodem právě Nizozemska. Svým příspěvkem jsem chtěl zdůraznit, že Nizozemsko se nachází na dvou kontinentech, což před 10. 10. 2010 neplatilo. ;)
25. 10. 2011, 08:00:36
pravda, to mi uniklo ;-) díky za opravu Honzo!
26. 10. 2011, 15:22:53
U mě vítězí ARARAT! Nebyl jsem nikdy na vrcholu, ale obdivoval jsem tento majestát jak z turecké (2x) tak arménské strany. A jelikož jsem jel na kole, tak jsem si tento gigant fakt prohlédnul a pokud bude někdy v budoucnu možnost, chci ARARAT vidět znovu! Ta hora se nikdy neokouká!
24. 10. 2011, 15:15:15
Pridavam se! Pokazde, kdyz jsem jel kolem Araratu, tak jsem byl ohromeny a koukal jsem na nej hodiny.
25. 10. 2011, 04:56:51
Já hory ráda nemám. Jsem od přírody líná šlapat i do kopce, přesto je tu jedna hora, kterou jsem před léty zdolala, a to sice Mojžíšova hora na Sinaji. Šlapali jsme vzhůru zcela idiotsky v poledním žáru, ale nahoře foukal vítr a dýchlo na mě něco biblického. Náš průvodce nám četl úryvek z Bible, a jelikož jsme tam v tu dobu byli jako jediná výprava, mělo to svůj půvab. Navíc jsme dole pod horou vedle kláštera svaté Kateřiny přenocovali a pro mě to byla má první noc pod širákem.
24. 10. 2011, 17:04:57
Tak jsme se zmýlilii Při naší letošní dubnové návštěvě Srí Lanky nemohl v našem itineráři chybět i výstup na Adamův štít. Před prvními nočními kroky na tuto posvátnou horu, jsme si byli vědomi náročnosti cesty i toho, že je „vyšperkována“ téměř pěti tisíci schody. Osvětlený vrchol už jsme měli téměř na dohled, ale čím více jsme se k němu blížili, přibývalo jak turistů, tak hlavně sinhálských a tamilských poutníků. Jsme na vrcholu. Přestože nechtíc, stále jsme vtěsnání uprostřed nepředstavitelného davu věřících, ktému se podařilo nás vtáhnout do „ohrádky“, která je jakýmsi jejich svatým místem, kde si vyslechnou ranní motlitbu. Všichni si přisedávají k těm, kteří už sedí a klečí na zemi. Jen my stále stojíme a rozhlížíme se okolo sebe a zvažujeme co dál, jak z prostoru velkého, jako volejbalové hřiště vycouvat. Naše snaha je marná. Nakonec usedáme i my. Je tma, mše začíná a jak jinak než v sinhálštině. Po krátké chvíli, jde na mě spaní, Hlava,která mi padá dolů a jejím zdvižením i svými posunky naznačující přátelům, že bychom měli zmizet. Jejich hlava se pohne vlevo a zase vpravo, z čehož mi je jasné, že si modlení vyslechneme až do konce. Mše netrvá naštěstí dlouho. Je konec a černá obloha se začíná měnit v šedou. Svítá. Ještě předtím se snažím s Ivem dostat co nejblíže ke stopě, která je vyznačena ve skále a každé, ze čtyř náboženství má o ní svoji legendu. Pavla s Honzou, zase dělají záběry na kameru. Mezi hlavami zvědavců dávám fotoaparát tak, abych si odnesl co nejkvalitnější záběry. Au. Au. A když slyším potřetí au, vidím, jak Ivovou hlavu zasáhla malá barevná kytka. Říkám mu, třetí, co? Ne, ne pátá. Buď rád, že to nebyla shnilá rajčata, či zkažené vajíčka, říkám mu. Ty kytky, případně květy tady pokládají poutníci, jako dar k oné stopě a ti kteří se nemohou dostat blíže, jí jednoduše hodí co nejblíže, aby stihli vidět východ slunce. Sluníčko pomalu začíná vystupovat na obzor i z mlhy, která je dolů v údolí. Turisté i ostrované, fotí a natáčejí onen východ o „sto šest“. Měli běsme se přemísti na opačnou stranu a fotit stín hory a ne toto, radím ostatním. Pár snímku jsme vyfotili a přesunuli se na místo, kde východ slunce svítící na horu vytvářel magický pyramidový stín, visící v prostoru. Jedno slovo stačí, nádhera. Na závěr pobytu každý z nás, jednou zazvonili na zvon, abychom dali přítomným na vědomí, že jsme tady prvně. Každý totiž cinká tolik krát, po kolik krát zdolal vrchol. Dvouhodinový pobyt na vrcholku nejposvátnější hory ostrova, měřící více jak 2 200 metrů, pohledech na všechny světové strany i nevšední zážitek, vykonal své. Zvažovali jsme, kterouže cestou se vydat dolů. Cesty byly dvě, ale pomoc, kudy se dát v podobě našeho turistického značení, na které jsme zvyklí z našich hor, tady ještě neznají. Ivo s Honzou se rozhodli pro cestu A, a já s Pavlou, pro cestu B a šlo se. I přestože jsme výstup absolvovali za tmy, po chvíli jsem podle „záchytných“ bodů poznal, že naše volba byla správná. Ony „body“, byly stánky s občerstvením, nebo odpočívárny a umývárny. Konečně přicházíme k autu, odkud jsme ve dvě ráno výstup zahájili. Až po dlouhých dvou hodinách přichází dva naši zatoulanci. V jejich obličejích vidíme šibalské úsměvy, a když stáli těsně u nás, udělali mírný úklon a zazpívali tak krásně a kouzelně, jako Peter Dvorský a Karel Černoch konečná slova, z písně nesoucí název, Láska prý, toto- Tak jsme se zmýlili. Teprve nyní, když zajdeme na pivo, se dozvídáme o jejich „kufrování“ při cestě z hory, o které se traduje, že na ní přilétají umřít motýli i krutou pravdu, v podobě „nášupu“ tři sta schodů dolů a stejnou porci nahoru.
24. 10. 2011, 17:33:24
Je krasne, ze nekdo ma Sri Lanku rad take tak moc, jako ja :)
28. 10. 2011, 12:15:54
Fero ty nezklameš :-) ....dobré to je ;-)
24. 10. 2011, 18:10:04
Jen krátce k Mileně. Já jsem, jen na takové vedlejší koleji v psaní zážitku z cest. Cejlon je má srdeční záležitost. Mám tam někoho, koho jsem si po čtyřech letech našel po tsunami a rád tam zase pojedu i přesto, že Cejlon už znám díky tamním lidem dost. Za komentář děkuje Ferda z hor
24. 10. 2011, 18:46:43
Se svou nejlepší a zároveň nejhorší horou jsme se střetli na filipínském ostrově Luzon. Díky ní jsme překonali nejen sami sebe, ale možná také nějakou pradávnou kletbu. Do vesničky Kabayan nás přilákaly stovky let staré mumie jednoho z místních kmenů. Jeskyně, do kterých byly mumie uloženy, se skrývaly ve vysokých Kabayanských kopcích nad osadou. Výstup k nim se zdál být v mezích našich sil a tak jsme se rozhodli ušetřit čas a na trek se vydat se všemi věcmi tak, jak nám radili místní. Od jeskyní jsme totiž mohli lehce sejít k silnici, na kterou bychom se jinak dostávali několikadením autobusovým okruhem. Než jsme krátce po úsvitu vyrazili na cestu, vyzvedl nás postarší pán, který se představil jako Timy, průvodce. Jeho přítomnost mimo jiné slibovala ochranu našich duší před útoky se záhrobí. Cesta vedla krásným údolím a krosny byly těžké tak akorát. Jen co jsme se zaradovali nad tím, na jak hezký a příjemný trek nás Timy vede, stezka začala prudce stoupat do kopce. Sluneční paprsky zesílily a batohy s každým krokem těžkly, jako by do nich někdo přihazoval kameny. Mě z ničeho nic ostře rozbolela hlava a oba jsme okamžitě pomysleli na kletbu filipínských mumií. Staly se lákadlem pro zloděje, z nichž nektěří bezdůvodně zemřeli jen chvíli po odchodu z jeskyní. Timy nás ale ujistil, že rozdíl v nadmořských výškách startu a cíle je přibližně 800 metrů a v té chvíli jsme měli za sebou více než 400. Rozhodli jsme se tedy hned pokračovat a pochod ukončit co nejdřív. Zhluboka jsme se nadechli a vyrazili na nejhorší trek našich životů. Slunce žhnulo, vzduch se nedal dýchat a ze svahu jsme díky těžkým batohů občas přepadali zpět. Doplazili jsme se do stínu borovic a s hrůzou zjistili, že právě stojíme v nadmořské výšce Timym slibované jako vrchol kopce, který byl ale v nedohlednu. Proč jsme se nevrátili dolů sami dodnes nevíme, asi nás k vršku pomalu posouvala ta vnitřní síla, která nutí překonávat vlastní hranice. Už se s ní známe docela dobře. Ve výšce přesahující 2 km nad mořem začalo pršet a než jsme si stihli uvědomit rychle klesající teplotu, najednou hustě lilo. Déšť nás bičoval do obličejů, nesnesitelné batohy ztěžovaly každý krok a my jsme už jen mechanicky posouvali jednu nohu před druhou. Nemluvili jsme a oběma nám bylo strašně zle. Na nejvyšším vršku kopce ve výšce 2550 m n.m. stál malý domek, na jehož prahu jsme se zhroutili. Jak jsem po probuzení o pár hodin později zjistila, na noc nás ubytovala rodina strážců mumií. Šli jsme 6,5 hodiny a vystoupali 1400 výškových metrů. Až díky letištní váze o pár týdnů později jsme zjistili to nejhorší. Na vrchol kopce jsme ve dvou vynesli 45 kg věcí a 3 litry vody. Druhý den se dřevěným domkem začal rozléhat tichý zpěv. Probudil nás do tak nádherného rána, že jsme strašného výstupu litovali už méně. Pohled, který se před námi otevřel zároveň se starými dveřmi domu, nás zase na nějakou dobu nabil tou zvláštní horskou energií. Nekonečná údolí rýžových teras kryla ranní mlha a sluneční paprsky osvětlovaly jen vršky hor, obklopující nás ze všech stran. Dostali jsme snídani a už před sedmou hodinou ráno nás odváděla směrem k jeskyni Timbac dcera průvodců. Odemkla velký zámek a my jsme ji následovali k malinkaté jeskyni. Otevřela vchod a řekla nám, ať po jednom vlezeme dovnitř k rakvím a podíváme se dovnitř. Zaraženě jsme zírali na hromady na sobě naskládaných dřevěných beden a připadali si jako vykradači hrobů. I přes dost nepříjemný pocit, že děláme něco špatného, jsme se nasoukali do stísněného prostoru a jednu po druhé otevřeli a zavřeli několik rakví. Mumie měly tak zachovalá těla, vlasy i nehty, že jsme jen stěží uvěřili jejich obrovskému stáří. Kůže měly navíc potetovanou od ramen až po zápěstí a černé ornamenty pokrývaly stejně hustě i celé jejich nohy. V hluboké úkloně jsme zase vycouvali zpět na denní světlo a s posvátnou úctou poděkovali mumiím, že nás nechaly vystoupat až na vrchol a posunout tak vlastní hranice na místo, na které jsme se doposud neodvažovali ani pomyslet.
25. 10. 2011, 11:12:20
Moje nejoblíbenější hora je Čerchov, ať už je to díky tomu, že se na něj vážou tradice celého mého rodného kraje a vlastně i mých příbuzných, nebo proto, že díky tomuto kopci jsem mohl poprvé vidět vzdálené horizonty, které mě nalákaly k poznání jiných krajů. Čerchovu tedy vděčím za to, že jsem viděl mj. třeba Himálaje i vulkány na karibských ostrověch. A navíc taková procházka po tomto kopci, s pitím ze studánek, zaručuje dostatečný přísun "vitamínů" a inspiruje k rozmýšlení, do kterého pohoří vyrazit příště :-)
25. 10. 2011, 13:48:01
Jan
Jan
Když už jsme u těch Čech - já mám slabost pro Sněžku : -) Je to totiž naše jediná hora a já ji musím dávat v zimě v létě, z leva, zprava, z Čech i z Polska, ale hlavně každý rok minimálně jednou : -)
28. 10. 2011, 08:58:45
Řekli jsme si s přítelem, že do Dolomit ještě v září vyjedem. Tři Tofany za dva dny, akce opravdu jen pro blázny. Super výhledy, krásné počasí, vrátit za světla k autu se ani jeden den nedaří. Na feratach trochu sněhu, občas ve výšce nedostatek dechu. Mezzo, Dentro, Rosses neseď doma u compu a na nějaký kopec taky vylez!
25. 10. 2011, 17:03:03
Posvátná hora Kailash v západním Tibetu, vůbec se k ní dostat je opravdovým zážitkem. A pak taky Katedrála v Passu u KKH, Pákistán, pohádková hora. Kdo jednou viděl, nikdy nezapomene.
27. 10. 2011, 13:32:19
Vesterály a Lofoty na severu vám nabídnou moře výletů. Doporučuji vám na ukázku Královninu procházku. Proč královninu? Kladete si otázku. Psal se rok 1994 a Sonja- norská královna se na tuto cestu vybrala zrovna. Když dojedete do vesničky Sto, pokračujete pěšky už najisto, stezka je značená čevenými téčky, nebojte se žádné léčky, poblíž bobilkempu si nastudujte z cedule řádky, a vstupte do oveček ohrádky. Zapomeňte na královské vlečky, oblékněte nepromokavé oblečky, místo lodiček či jehliček se obujte do pevných botiček. Po hodině chůze po pobřeží začnete chápat, oč tu běží. Cesta začne prudce stoupat, srdce může bouchat,vítr foukat . Stoupáte na šutrů plný hřeben, až 517 metrů vysoký Sorkulen. Kam oko dohlédne, nádheru nalezne. Když se před vámi objeví kopule, Vězte, že budete brzy dole. Po výletě si dáte pivo nebo gin, hodinky prozradí,že trval asi 5 hodin. Královnina procházka není parkem vycházka, kondička je nutná a královna Sonja zdatná.
27. 10. 2011, 21:42:36
Martin Toneš
Martin Toneš
Mým doporučením je hora Elbrus. Různí lezci se dohadují, jestli je či není to nejvyšší hora Evropy, pro mě bylo důležité, že to byla hora moje první, myslím tím opravdu vysoká. Nejde ani o lámání rekordů – zase tak vysoká není. Co je na ní nádherné, je, že leží jako nesmírný oblý obr uprostřed skalnatých věží nejkrásnějších hor světa – Kavkazu. Nikde jinde jsem neviděl tolik rozkvetlých luk na pozadí bílých štítů, nikde jinde mi nesežrala kráva všechny odpadky a nikde jinde jsem nevypil tolik vodky s místními Kabardinci. Abyste si Elbrus opravdu užili, musíte strávit na Kavkaze minimálně 3 týdny!
28. 10. 2011, 08:11:03
Jana Kainarová
Jana Kainarová
Nejlepší hory jsou v Grónsku. Ony nejsou nějak vysoké, skalnaté, impozantní, ale při jejich přechodu se ztratíte v přírodě. Nemáte telefonní signál, několik dní nepotkáte člověka. Snad trochu stísněný pocit, co kdyby se něco stalo ... ale po týdnu pochopíte, že jste tu jen vy a hory a nic jiného a naučíte se žít bez jistoty zítřka.
28. 10. 2011, 21:07:35


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Necestujeme, abychom utekli od našeho života, cestujeme, aby nám neutekl život.