Dalibor
OPRAVA
CESTA
Naše cesta do karibského města La Ceiba v Hondurasu začala v pondělí 19.února v 7:30 na letišti Ruzyně. Nechali jsme si zabalit zavazadla do balící fólie, což je prevence proti otvírání zavazadel. Rozloučili jsme se s našimi rodinami a prošli běžnou kontrolou. V 9:45 jsme nasedli do letadla směr Amsterodam. V 11:15 v Amsterodamu přesedáme do modrého boeingu 747 a o dvanáct hodin později přistáváme v mexiko City, kde je právě šest hodin večer. Za zmínku stojí nutnost vyplnění dvou formulářů (něco jako vízum do Mexika), které jsme dostali v letadle.
Na letišti nastupujeme do taxiku a míříme na autobusové nádraží. Cestou ještě ochutnáváme místní specialitu Tacos, coz je tortilla naplneta masem, cibuli, pikanti salsou, zakapnuta limetkou. Kolem deváté večer dorážíme na místo. Ověřujeme si odjezd autobusu na jih Mexika a po neůspešném pokusu o výběr z bankomatu kupujeme lístky z naší dolarové rezervy (nespoléhejte pouze na své kreditní karty). Měli jsme před sebou 17-ti hodinovou jízdu, a tak se po projetí nikdy neusínajícího města ubíráme ke spánku (nezamhouřili jsme oči přes 30 hodin). Noc proběhla v pořádku, až na 150-ti kilovou Mexičanku, která mi vytřela zrak její pravou půlkou, když se odebírala na záchod. Měli jsme totiž dvě útulná místa vzadu hned vedle dveří k záchodu. Ráno nás probudil krásný východ slunce nad deštnými pralesy a od té doby jsme se neodtrhli od okénka a stále sledovali měnící se přírodu a život v Mexiku.
Při pauze na oběd jsme se seznámili se dvěma Italy ,kteří již Střední Ameriku dobře znali a dostali jsme od nich pár užitečných rad pro naši další cestu. Po vyhlídkové jízdě jsme se dostali do města Tapatchula. Koupili jsme si hned lístky na další autobus do Guatemaly, a poté jsme si našli pěkný hotýlek za 150 pesos na noc za osobu (300,-Kč). Po ubytování jsme navštívili místní hospůdku a dali jsme si další Mexickou specialitu (Torta – neco jako zapecena bageta samozrejme s pikantni salsou). Navečeřeli jsme se a zamířili do historického centra, kde jsme sledovali rušný život líných Mexičanů. Večer cestou do hotelu jsme si koupili dvě mexická piva nejvyhlášenější značky (Corona, Viktoria) a po vypití zlatavého moku upadli do říše snů.
Ráno jsme se odebrali na snídani do již předem zmíněné hospůdky a ochutnali další typické jídlo (quesadilla,empanada – tortilla plnena salamem a syrem + salsa :). Na poslední chvíli nastupujeme do autobusu směr Guatemala, kde máme v plánu přespat. Asi po dvaceti kilometrech zastavujeme na hranici Mexika s Guatemalou. Řidič autobusu nás informoval o nutnosti dvou razítek do našich pasů, které potřebujeme pro vstup do Guatemaly. Hned po vystoupení z autobusu si nás začali všímat mladí zlatozubí Mexičané (možná Guatemalci), ti nás nasměrovali k prvnímu okénku na mexické straně hranice. To jsme si ještě mysleli, že patří k místnímu personálu. Bez jakýchkoliv problémů jsme dostali první razítko a pokračovali pro druhé. Okamžitě si nás odchytli zmiňovaní hoši a jeden přes druhého křičeli, že nám vyřídí druhé razítko, za které se platí nějaký poplatek. Nedá se prý platit dolary ani pesos a proto si u nich rozměňujeme peníze na quezali. Jeden z nich nám začal ukazovat nějaký průkaz a ochotně nás donutil vyměnit 60 dolarů za 400 quezalů, což bylo v pořádku. Dva z nich s našimi pasy a penězi došli pro razítko a přišli se dvěma formuláři, které jsme měli údajně vyplnit + zaplatit další poplatek 2x 20 dolarů. Stále nás vedli dále od autobusu s tím, že musíme odevzdat tyto formuláře asi v 50 metrů vzdálené kanceláři. To už jsme moc dobře věděli, že nás pěkně okrádají, jelikož nás místo do kanceláře dovedli k zídce, kde jsme prý měli vyplnit ony formuláře. V tu chvíli jsme zamířili zpět k autobusu. Jejich drzost sahala opravdu daleko. Celou cestu po nás chtěli další peníze jako tuzér za jejich snahu nám pomoci. V busu jsme se pak dozvěděli, že nebylo nutné vyplňovat dotazník a už vůbec ne něco platit. Vysmáli se nám jací jsme gringos. V tu chvíli jsme však byli rádi, že jsme z toho vyvázli se zdravou kůží. Byl to pro nás první opravdu velmi nepříjemný zážitek a dost jsme se báli další hranice s Hondurasem. Rozhodli jsme se nepřespat v Guatemale,ale raději dojed rovnou na začátek Hondurasu do Copánu. Hned jak jsme přijeli do Guatemala City (12 v poledne), zjistili jsme si odkud nám jede bus do Hondurasu. Taxikář nám řekl o jednom, který jede za půl hodiny. Cestou jsme si s ním příjemně popovídali. Nebyl si jistý, jestli bus který jede do San Pedro Sula (Honduras) staví i v Copanu. Říkali jsme si, že pokud nepojede, tak počkáme na další. Již při příjezdu na něco jako autobusové nádraží nám před taxík začali skákat Guatemalci, kteří se nás snažili dostat právě do jejich busu aniž by věděli, kam vlastně chceme. Toto místo pro nás vypadalo opravdu nebezpečně, proto jsme se dvakrát nerozmýšleli a hned skočili do busu směr San Pedro Sula. Pro změnu nám byla určena krásná místa hned vedle odporně zapáchajícího záchodu. Až v busu jsme si uvědomili, že přijedeme do San Pedro Sula kolem půlnoci a budeme nuceni strávit tam noc. Právě tomu jsme se chtěli od začátku naší cesty vyhnout, protože jsme věděli o řádění velice nebezpečných potetovaných Banditos, před kterými se schovávají i místní. Navíc jsme se za soumraku plni strachu blížili k další hranici Guatemaly, což naštěstí proběhlo naprosto v pořádku. Dokonce jsme si s místním úředníkem zavtipkovali a překvapil nás svými znalostmi o českých fotbalistech (o změně účesu Karla Poborského, skvělých hlavičkách Jana Kollera a velice rychlých nohách Milana Barose :) ). Spokojeně jsme usnuli a probudili se až při šíleně rychlé jízdě v liduprázdných ulicích města San Pedro Sula (bylo jasné, ze i řidič měl obavy z místních Banditos). Poprvé jsme viděli, jak nikam nespěchající Latinos berou nohy na ramena a snaží se rychle dostat do taxíků. Ty stáli za mřížemi autobusového nádraží. My byli však ze všech nejrychlejší a během 30 vteřin jsme rvali krosny do taxíku. Zjistili jsme si snad ten nejlevnější hotel poblíž autobusu, který nám měl jet druhý den do našeho cíle La ceiba. Velice sympatický taxikář nám doporučil jedinečnou pouliční vývařovnu, která byla hned vedle hotelu. Po ubytování, které stálo 80 lempir (80,-Kč) jsme se seznámili s místními šváby (kukarača). Zašli jsme do oné vývařovny, kde jsme pokecali s místními o poměrech v Čechách a v jejich zemi. S plnými žaludky jsme se odebrali ke spánku s vědomím, že to nejhorší máme za sebou a ze jsme v bezpečí.
Ráno jsme nasedli na náš poslední bus, který jel rovnou do našeho cíle města La Ceiba. Po cestě jsme se kochali nádhernou krajinou, horami, deštnými pralesy, výhledem na karibik a popíjeli kokosovou stavu nabízenou místními slečnami. Čím víc jsme se blížili, tím víc jsme cítili, že to bude opravdu výjimečné místo. Dorazili jsme kolem poledne, vybrali jsme si jeden z 1500-ti taxíku a vyrazili jsme na poslední etapu naší cesty. Po projeti města jsme zatočili na kamenitou cestu vedoucí směrem k národnímu parku Pico Bonito a za mezinárodním letištěm, kde dokonce létají stroje vyráběné ještě v Československu, míjíme vesnici a za ní nacházíme bránu k našemu sídlu NOA NOA. Po zabydlení nás kamarád Juraj (původem Slovák), který tu žije asi 20 let, provedl po jeho překrásném kusu deštného pralesa, kde uprostřed postavil menší hotýlek. Nachází se zde krásna, bohatá flora (například různé druhy palem, banánů, citrusové stromy, kakao, skořice, chlebovník, mahagon, cedr, líčí, ananas ,bambus atd.) a fauna (hadi, leguáni, pásovci, tchoři, opice, gekoni, ,jaguáři, mývalové, papoušci, kolibříci, supy,mravenečníci, taranule atd.).
CESTA
Naše cesta do karibského města La Ceiba v Hondurasu začala v pondělí 19.února v 7:30 na letišti Ruzyně. Nechali jsme si zabalit zavazadla do balící fólie, což je prevence proti otvírání zavazadel. Rozloučili jsme se s našimi rodinami a prošli běžnou kontrolou. V 9:45 jsme nasedli do letadla směr Amsterodam. V 11:15 v Amsterodamu přesedáme do modrého boeingu 747 a o dvanáct hodin později přistáváme v mexiko City, kde je právě šest hodin večer. Za zmínku stojí nutnost vyplnění dvou formulářů (něco jako vízum do Mexika), které jsme dostali v letadle.
Na letišti nastupujeme do taxiku a míříme na autobusové nádraží. Cestou ještě ochutnáváme místní specialitu Tacos, coz je tortilla naplneta masem, cibuli, pikanti salsou, zakapnuta limetkou. Kolem deváté večer dorážíme na místo. Ověřujeme si odjezd autobusu na jih Mexika a po neůspešném pokusu o výběr z bankomatu kupujeme lístky z naší dolarové rezervy (nespoléhejte pouze na své kreditní karty). Měli jsme před sebou 17-ti hodinovou jízdu, a tak se po projetí nikdy neusínajícího města ubíráme ke spánku (nezamhouřili jsme oči přes 30 hodin). Noc proběhla v pořádku, až na 150-ti kilovou Mexičanku, která mi vytřela zrak její pravou půlkou, když se odebírala na záchod. Měli jsme totiž dvě útulná místa vzadu hned vedle dveří k záchodu. Ráno nás probudil krásný východ slunce nad deštnými pralesy a od té doby jsme se neodtrhli od okénka a stále sledovali měnící se přírodu a život v Mexiku.
Při pauze na oběd jsme se seznámili se dvěma Italy ,kteří již Střední Ameriku dobře znali a dostali jsme od nich pár užitečných rad pro naši další cestu. Po vyhlídkové jízdě jsme se dostali do města Tapatchula. Koupili jsme si hned lístky na další autobus do Guatemaly, a poté jsme si našli pěkný hotýlek za 150 pesos na noc za osobu (300,-Kč). Po ubytování jsme navštívili místní hospůdku a dali jsme si další Mexickou specialitu (Torta – neco jako zapecena bageta samozrejme s pikantni salsou). Navečeřeli jsme se a zamířili do historického centra, kde jsme sledovali rušný život líných Mexičanů. Večer cestou do hotelu jsme si koupili dvě mexická piva nejvyhlášenější značky (Corona, Viktoria) a po vypití zlatavého moku upadli do říše snů.
Ráno jsme se odebrali na snídani do již předem zmíněné hospůdky a ochutnali další typické jídlo (quesadilla,empanada – tortilla plnena salamem a syrem + salsa :). Na poslední chvíli nastupujeme do autobusu směr Guatemala, kde máme v plánu přespat. Asi po dvaceti kilometrech zastavujeme na hranici Mexika s Guatemalou. Řidič autobusu nás informoval o nutnosti dvou razítek do našich pasů, které potřebujeme pro vstup do Guatemaly. Hned po vystoupení z autobusu si nás začali všímat mladí zlatozubí Mexičané (možná Guatemalci), ti nás nasměrovali k prvnímu okénku na mexické straně hranice. To jsme si ještě mysleli, že patří k místnímu personálu. Bez jakýchkoliv problémů jsme dostali první razítko a pokračovali pro druhé. Okamžitě si nás odchytli zmiňovaní hoši a jeden přes druhého křičeli, že nám vyřídí druhé razítko, za které se platí nějaký poplatek. Nedá se prý platit dolary ani pesos a proto si u nich rozměňujeme peníze na quezali. Jeden z nich nám začal ukazovat nějaký průkaz a ochotně nás donutil vyměnit 60 dolarů za 400 quezalů, což bylo v pořádku. Dva z nich s našimi pasy a penězi došli pro razítko a přišli se dvěma formuláři, které jsme měli údajně vyplnit + zaplatit další poplatek 2x 20 dolarů. Stále nás vedli dále od autobusu s tím, že musíme odevzdat tyto formuláře asi v 50 metrů vzdálené kanceláři. To už jsme moc dobře věděli, že nás pěkně okrádají, jelikož nás místo do kanceláře dovedli k zídce, kde jsme prý měli vyplnit ony formuláře. V tu chvíli jsme zamířili zpět k autobusu. Jejich drzost sahala opravdu daleko. Celou cestu po nás chtěli další peníze jako tuzér za jejich snahu nám pomoci. V busu jsme se pak dozvěděli, že nebylo nutné vyplňovat dotazník a už vůbec ne něco platit. Vysmáli se nám jací jsme gringos. V tu chvíli jsme však byli rádi, že jsme z toho vyvázli se zdravou kůží. Byl to pro nás první opravdu velmi nepříjemný zážitek a dost jsme se báli další hranice s Hondurasem. Rozhodli jsme se nepřespat v Guatemale,ale raději dojed rovnou na začátek Hondurasu do Copánu. Hned jak jsme přijeli do Guatemala City (12 v poledne), zjistili jsme si odkud nám jede bus do Hondurasu. Taxikář nám řekl o jednom, který jede za půl hodiny. Cestou jsme si s ním příjemně popovídali. Nebyl si jistý, jestli bus který jede do San Pedro Sula (Honduras) staví i v Copanu. Říkali jsme si, že pokud nepojede, tak počkáme na další. Již při příjezdu na něco jako autobusové nádraží nám před taxík začali skákat Guatemalci, kteří se nás snažili dostat právě do jejich busu aniž by věděli, kam vlastně chceme. Toto místo pro nás vypadalo opravdu nebezpečně, proto jsme se dvakrát nerozmýšleli a hned skočili do busu směr San Pedro Sula. Pro změnu nám byla určena krásná místa hned vedle odporně zapáchajícího záchodu. Až v busu jsme si uvědomili, že přijedeme do San Pedro Sula kolem půlnoci a budeme nuceni strávit tam noc. Právě tomu jsme se chtěli od začátku naší cesty vyhnout, protože jsme věděli o řádění velice nebezpečných potetovaných Banditos, před kterými se schovávají i místní. Navíc jsme se za soumraku plni strachu blížili k další hranici Guatemaly, což naštěstí proběhlo naprosto v pořádku. Dokonce jsme si s místním úředníkem zavtipkovali a překvapil nás svými znalostmi o českých fotbalistech (o změně účesu Karla Poborského, skvělých hlavičkách Jana Kollera a velice rychlých nohách Milana Barose :) ). Spokojeně jsme usnuli a probudili se až při šíleně rychlé jízdě v liduprázdných ulicích města San Pedro Sula (bylo jasné, ze i řidič měl obavy z místních Banditos). Poprvé jsme viděli, jak nikam nespěchající Latinos berou nohy na ramena a snaží se rychle dostat do taxíků. Ty stáli za mřížemi autobusového nádraží. My byli však ze všech nejrychlejší a během 30 vteřin jsme rvali krosny do taxíku. Zjistili jsme si snad ten nejlevnější hotel poblíž autobusu, který nám měl jet druhý den do našeho cíle La ceiba. Velice sympatický taxikář nám doporučil jedinečnou pouliční vývařovnu, která byla hned vedle hotelu. Po ubytování, které stálo 80 lempir (80,-Kč) jsme se seznámili s místními šváby (kukarača). Zašli jsme do oné vývařovny, kde jsme pokecali s místními o poměrech v Čechách a v jejich zemi. S plnými žaludky jsme se odebrali ke spánku s vědomím, že to nejhorší máme za sebou a ze jsme v bezpečí.
Ráno jsme nasedli na náš poslední bus, který jel rovnou do našeho cíle města La Ceiba. Po cestě jsme se kochali nádhernou krajinou, horami, deštnými pralesy, výhledem na karibik a popíjeli kokosovou stavu nabízenou místními slečnami. Čím víc jsme se blížili, tím víc jsme cítili, že to bude opravdu výjimečné místo. Dorazili jsme kolem poledne, vybrali jsme si jeden z 1500-ti taxíku a vyrazili jsme na poslední etapu naší cesty. Po projeti města jsme zatočili na kamenitou cestu vedoucí směrem k národnímu parku Pico Bonito a za mezinárodním letištěm, kde dokonce létají stroje vyráběné ještě v Československu, míjíme vesnici a za ní nacházíme bránu k našemu sídlu NOA NOA. Po zabydlení nás kamarád Juraj (původem Slovák), který tu žije asi 20 let, provedl po jeho překrásném kusu deštného pralesa, kde uprostřed postavil menší hotýlek. Nachází se zde krásna, bohatá flora (například různé druhy palem, banánů, citrusové stromy, kakao, skořice, chlebovník, mahagon, cedr, líčí, ananas ,bambus atd.) a fauna (hadi, leguáni, pásovci, tchoři, opice, gekoni, ,jaguáři, mývalové, papoušci, kolibříci, supy,mravenečníci, taranule atd.).
Odpovědět To se mi líbí (Tohle se líbí 0 cestovatelům)
East Side Gallery: Malý zbytek Berlínské zdi je dnes největší venkovní galerií na světě.
Berlín, Brémy, Mnichov, Lübeck či Norimberk patří mezi nejkrásnější německá města.
Na prázdniny se vydejte jedině do Německa!