Po celodenní cestě z Addis Abeby jihozápadním směrem Etiopie přijíždíme do městečka Weyto, kde se naskýtá poslední šance dokoupit potřebné zásoby. A hlavně se vyspat v relativním pohodlí, než se člověk ponoří do hluboké buše, kde už toho k jídlu, ani jinak, moc nekoupí.
Jedenadvacáté století tuto oblast ještě moc nezasáhlo, Tsamajové, Etiopie
Tsamajská dívka, Etiopie
Tsamajové mluví vlastním jazykem a podle odhadu mají pouze asi 1% gramotnost, Etiopie
Další zastávka je vesnička Jinka, teď už doopravdy v čistém tsamajském teritoriu. Poslední Coca Cola, poslední možnost dobít v restauraci baterie, pokud jim ovšem běží generátor. Zkouším, jak tsamajové budou reagovat na fotografování – mířím aparátem na zvědavé malé děti, a ejhle! Všem se to líbí. Mířím i na ty starší, a také si nestěžují. Zhluboka vydechuji; mohlo se i stát, že přejedu dva kontinenty a kmenovým, často bázlivým lidem, se fotoaparát a já nebudeme líbit a bude po focení…
Kalašnikovy na ozdobu
Je vedro a občasný vánek pouze víří prach. Záhy se objevuje čistě tsamajská vesnice Luka. Malá, rozlehlá vesnička v údolí obklopeném krasnými horami a zelenajícími se stromy. Na velkém prostranství pod korunami ohromných stromů se koná místní jarmark a obilí se přesýpavá pomoci půlky vydlabané tykve z pytle do pytle. Sešla se snad celá vesnice. Hrůzostrašně koukám na muže, kteří mají přes ramena přehozeny velké kalašnikovy a doufám, že je nepoužijí na mne. Po pár dnech je mi jasné, že flinty jsou něco jako ozdoba, ale pořád dost dobře nechápu, proč by se někdo chtěl zdobit něčím tak těžkým a nepohodlným.
Fešáci Tsamajové
Podle etiopských počtů je Tsamajů pouze asi 9,700. Většina z nich jsou agro-pastoralisté – vlastní krávy a pěstují obilí. Mluví vlastním jazykem a podle odhadu mají pouze asi 1% gramotnost. Pěstují mnohoženství, zdobí se a oblékají tradičně, ženy si občas navléknou těžkou koženou sukni, ručně zdobenou mušlemi. Muži se parádí snad víc než ženy a také si nosí židličky, které si dávají pod hlavu když potřebují spát. A samozřejmě ty velké flinty…
Na rozdíl od ostatních kmenů z údolí řeky Omo, Tsamajové se až tak moc nevěnují dekoraci svého těla, a už vůbec ne dekoracím, které by znamenaly přílišné jizvení a řezání spodních rtů na vložení malých talířků, jako je to typické například u Mursiů.
Na tanec kibirko, který je velmi oblíbený mezi místní mládeží, se ale vyzdobí – chlapci si bílou křídou namalují geometrické vzory na nohy a skáčí do velké výšky, aby udělali na děvčata dojem. Vydrží takto pohupsávat a vířit prach až několik hodin.
Rituály ovčí popravy
Obřad popravy ovce je velká událost. Když je ovce hezky očištěná, rozporcovaná a má vyndaná střeva, přiběhne Tsamajka středního věku, lehne si na zem a nechá si střeva pokládat nejdříve na obličej, pak na hrudník a nakonec na záda. Věří, že mají léčivé účinky na všechny její neduhy.
Jedenadvacáté století tuto oblast ještě moc nezasáhlo. Tsamajové se nadále snaží žít ze svých vlastních zdrojů, bez elektřiny, bez motorových dopravních prostředků, bez telefonu, nadále drtí mouku mezi kameny, nadále budou umírat, protože se nedostanou včas do vzdálené nemocnice a hlavně ještě dlouho nebudou pomáhat znečišťovat naši planetu přebytečnými odpadky, které oni prostě nemají.
Líba Taylor je česká fotografka která v osmnácti letech odešla do Velké Británie. Fotografovala pro humanitární organizace jako UNICEF, Save the ChildrenFund, ActionAid, WHO, UNAIDS a mnoho dalších. Zaměřila se především na Afriku, Asii a Latinskou Ameriku. Vystudovala španělštinu a historii umění a rozhlasu, filmu a televize na Bristolské univerzitě a také dokumentární fotografii na univerzitě ve Walesu.
Článek vyšel také na webu National Geographic Česko: další zajímavé články a krásné fotogalerie uspokojí touhu stále něco objevovat i na webu. National Geographic Česko je nově spolupořadatelem festivalu Expediční Kamera.
