Jméno a příjmení (a přezdívka)
Roman HYNEK
Na kolik se cítím
To záleží na okolnostech. Když mám náladu blbnout, jsem mnohem mladší, když začnu filozofovat, jsem starší, když jsem servaný a zničený, cítím se bezmála na umření a když se na některém příjemném exotickém místě ráno probudím a neslyším nic než ptáky, moře, vánek nebo kouzelnou hudbu pralesa, cítím se jako právě zrozený.
Oblíbené země
Všechny. Některé víc, některé míň, ale raději (aspoň zatím) ty náročnější a méně turistické. Madagaskar je úžasný svou rozmanitostí, „necivilizací" a zbytkem přírody. Turecko je skvělé svojí všehochutí a „přírodními památkami" typu Kappadokie nebo Cennet Cehennem. Karibik je fascinující romantickými zákoutími a vláčným životem, Korea okouzlujícími chrámy, Uzbekistán pohádkovými medresami, Fidži kanibalskou historií, Seychely už jen svým názvem, ale nakonec doma je doma a i sem se rád vracím.
Na kterých místech se mi hodně líbilo
Těch je neuvěřitelná spousta... Turecko je moje láska, takže rozhodně Kappadokie a Cennet Cehennem (ale určitě jsem ani na devět pokusů neobjevil všechno, co by sem bylo třeba vypsat). Na Madagaskaru mě okouzlili Malgaši, jih ostrova, kanál Pangalanes sosadou Akanin'ny Nofy a jezerem Ampitabe, Périnet sdivokými indrii (největší zlemurů), všudypřítomní poskakující sifakové (jiní lemuři), chovná stanice želv angonoka - nejvzácnějších želv světa vAmpijoroe a mnoho dalších. Zvláštní kouzlo má ostrov Rodriguez. Korejský chrám Pulguksa. Kula Eco Park nebo Pacific Harbour na Fidži. Úžasný je Guadeloupe, především méně turistické Basse-Terre. Brimstone Hill na St. Kittsu. Při pohledu na torzo Plymouthu - bývalé metropole Montserratu mi i vtropickém vedru přebíhal mráz po zádech. Nezapomenutelné jsou pralesy Dominiky, vodopády, jezera a tůně nebo místní převzácní endemičtí papoušci sisserou (amazoňan královský) a jaco (amazoňan červenokrký). Zvláštní, peklo evokující, pocit ve mně vyvolala cesta skrz kráter činné sopky na Svaté Lucii. Čarokrásné jsou Grenadiny nebo Grenada (i když měsíc po hurikánu Ivan to chtěo i trochu fantazie). Úžasný (ačkoli dost profláklý) je seychelský La Digue nebo Valeé de Mai. Pohádkový je uzbecký Samarkand nebo ještě lépe Buchara. Ale hezká byla i ranní mnohobarevná poušť vJordánsku, líbila se mi „kulturnost" Švédska, pořádek vNěmecku nebo „njama problema" vBulharsku. A ať už nadáváme jakkoli, nedám dopustit ani na tu naší zemičku a vždycky mě zahřeje, když ji někdo na druhém konci světa zná.
Cesta, které si nejvíce vážím
Ta doufám teprve přijde a až přijde, budu doufat vdalší, které si budu nejvíce vážit. Ale jinak si vážím vlastně všech. Té první do NDR k Baltu třeba proto, že mi bylo 14 a musel jsem, jako nezletilý, nejdříve velice složitě spovolením mj. soudruha tajemníka MNV získat cestovní pas a taky proto, že mě vtom věku rodiče pustili samotného (asi na tři týdny). Dost si vážím i okružní cesty Evropou, protože byla plánovaná za totality (stylem nějak to půjde) a i když do odjezdu přišel převrat, bylo třeba víza skoro do všech evropských zemí. Navíc byla původně šitá pro dva lidi, ale 2 týdny před odjezdem si to kolega rozmyslel. Odjel jsem to sám, jako ještě nezkušený sbagáží 42 kg!!! Také čtvrt roku vEgyptě bez koruny (a jízdenek zpět) se nedá zapomenout, krom jiné třeba i kvůli tropické dyzentérii. A vneposlední řadě i cesta na Madagaskar a Maskarény, protože tam bylo nutné těch obtíží překonat velmi mnoho.
Nejdelší cesta
Nejdelší cesta je cesta životem a ta mi jde asi trochu hůř než ty batůžkářské, které jsou ovšem její součástí. Zturistických cest byl časově nejdelší čtvrt roční Egypt, ale pokud nasčítám 9x Turecko, tak je to určitě delší. Kilometricky jednoznačně Fidži.
Proč cestuji a co mi to dalo a vzalo?
Pamatuji si přesně, co mě kcestování dovedlo. Vsousední vesnici Chřibská, kam jsem chodil na ZŠ, se narodil velmi významný (ačkoli neprávem zapomenutý) cestovatel Tadeáš Haenke, který byl jakožto významný rodák učivem té školy někde ve 4. třídě. Jeho unikátní a dobrodružná cesta a život vůbec mě uchvátili. Vzápětí poté, co jsem se dozvěděl první informace ve škole, se mi dostal do ruky časopis Pionýr s (na tu dobu) neobvykle rozsáhlým článkem o tomto cestovateli... Bylo rozhodnuto. Byl jsem fascinován každou fotkou zexotické ciziny... „vono to tam vypadá úplně jinak...", „úplně jiný lidi, jiný zvířata, jiný stromy, kytky..., prales, poušť...". Už ve velmiútlém mládí probíhalo několik výletů bez rodičů, ve 13ti letech pak celá ČSSR. O rok později NDR a pak Maďarsko. Ale stále to byly jen pokusy, spíš výlety než cesty. Pořád to bylo málo. Po matuře přišel ostrý start - okruh Evropou, křest ohněm. To mě dostatečně zapálilo, abych cestování kživotu potřeboval. Neměl jsem na to peníze, ale bylo tak silné, že jsem jezdil léta i bez nich. Důležitá zkušenost. Dnes to už sice obyčejně bývá letecky a daleko, ale pořád to umím mnohem levněji než většina ostatních.
Co mi to dalo? Možnost koukat na věci jinýma očima. Nehledat problémy, kde nejsou. Umění vážit si i mála, vážit si dobrých lidí a naopak. Schopnost postarat se sám o sebe i v nestandardních situacích nebo řešit kritické situace s chladnou hlavou a bez paniky. Určitě mě to vnitřně obohatilo a v neposlední řadě je cetování pro mě psychický relax - čím primitivnější a zaostalejší země, tím větší výplach mozku.
Co mi to vzalo? Asi několik vlastností, kterých jsem se rád zbavil. Za ta léta i dost peněz, které jsem do toho ovšem rád dal. Několikrát i práci, ale výpověď jsem kvůli jakékoli cestě dal sám a dobrovolně. Pokud mám tedy mluvit o mínusech, které beru jako daň za to, že můžu jezdit, pak je to asi rodinný život, který se cestováním až tolik neslučuje. Ale třeba jednou potkám podobně nemocnou cestovatelku a bude všechno jinak, ty „normální" to asi nějak nechápou nebo jsou z jiného světa než mi cestovatelé. Občas taky nedokážu pochopit, jak někdo vůbec mohl udělat to či ono a chvíli mi trvá oprostit se od srovnávání a od myšlenek na Malgaše v „osadě nikoho", jehož jedinou životní starostí je aby přižilo stádo zebu a urodila se rýže.
Oblíbený cestovatel, dobrodruh či objevitel
Obdivuji každého, kdo něco dokázal, ale mí nejoblíbenější a nejobdivovanější jsou Tadeáš Haenke, který mě asi 200 let po jeho smrti přivedl kcestování, objevil desítky rostlin, chilský ledek, byl prvním Čechem na spoustě míst světa, prvním člověkem na Chimborazu, zakladatelem nejstarší botanické zahrady vJ. Americe, autorem několika indiánských slovníků atd. Na druhém místě je Pavel Joachym Šebesta, který mě fascinoval svými antropologickými prácemi, jež platí dodnes a především způsobem cestování - naučit se místní jazyk, pak dialekty nebo jazyk trpasličího etnika, snímž stráví léta téměř jeho způsobem života. To je opravdu obdivuhodné, zvlášť pro lidi jako jsem já - rači bych rodil než se učil cizí řeči. Třetí je Enrique Stanko Vráz, už proto, že je kolem něj hodně tajemna a jeho cestování nebylo vůbec jednoduché - naprosto bez podpory. A nakonec Emil Holub, protože dovezl neuvěřitelné množství všeho možného, troufl si na složitější a nebezpečnější záležitosti než Livingstone a jeho knížky jsou poutavě psané.
Cestovatelské Curriculum Vitae
Možná už od první nebo druhé třídy to byly výlety skamarádama nejdřív na kolech do blízkého okolí, pak tak ve 4. - 5. třídě vlakem na různá místa vČechách. (Výlety a dovelené srodiči nepočítám).
1987 - okruh ČSSR
1988 - NDR
1989 - několikrát Maďarsko a NDR, Rakousko, Západní Berlín
1990 - okruh Evropou + Maroko
1991 - autostopem do Turecka
1993 - autostopem do Sýrie
1994 - autostopem do Egypta
1999 - autem Turecko
2002 - Karibik (severní Malé Antily)
2003 - Korea, Fidži
2004 - Karibik (zbytek Malých Antil)
2005 - Madagaskar a Maskarény
2006 - Seychely
2007 - Itálie, Uzbekistán
Navštívené země
Evropa: Bulharsko, Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Itálie, Lucembursko, Maďarsko, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko (Moskva, Tatarstán - Kazaň), Řecko, SR, Srbsko (tehdy ještě SFRJ, pak Jugoslávie), SRN (svého času všechny tři části - NDR, NSR a Západní Berlín), Španělsko, Švédsko, Švýcarsko
Asie: Jižní Korea, Jordánsko, Sýrie, Turecko, Uzbekistán
Afrika: Egypt, Madagaskar, Maroko, Mauricius (i Rodriguez), Réunion, Seychely (Mahé, Praslin, La Digue), taky Melilla (španělská enkláva na severu Maroka)
Austrálie a Oceánie: Fidži (Viti Levu)
Střední Amerika: Anguilla, Antigua a Barbuda (jen Antigua), Barbados, Dominika, Grenada, Guadeloupe (Basse Terre, Grande Terre, Saint Martin), Martinik, Montserrat, Nizozemské Antily (jen Sint Maarten), St. Kitts a Nevis (oba ostrovy), Svatá Lucie, Svatý Vincent a Grenadiny (Sv. Vincent, Bequia, Union Island)
Cestovatelské sny a plány
Zásadně cesty plánuji tak nějak na poslední chvíli, taky jsem třeba den před koupí letenek měnil Novou Guineu na Madagaskar. Zato snů je dost, když se jeden stane realitou nastupuje druhý. Zajímá mě JV Asie, ale líbil by se mi delší okruh Indonesií, Papua nebo okruh Oceánií. Za sen se dá snad také považovat vyhovující „stejně postižená" spolucestující.
Zvláštní záliby během cestování
Focení, videokamera, zoologické zahrady, zvířata, pralesy, kontakt s „domorodci", místní (netradiční) jídelníček, příroda, deník - spíš sepisování nejrůznějších informací a poznámek. A... ...nevím jestli je to zvláštní záliba, spíš fakt, zvyk, pohodlnost či co... všechny cesty zvládám výhradně vpantoflích (no někdy bosky) - od moře, přes hory, pouště až po pralesy.
Oblíbená historka z cest
Na to je tady příliš málo místa. Je jich nepřeberné množství od vážných jako samopal za hlavou nebo tropická dyzentérie až po ty dnes již úsměvné. Když mi třeba ulétlo vPraze letadlo do Paříže a následně do Karibiku. Zvláště oblíbená historka je, jak jsem vystoupil na Mauriciu, měl před sebou Rodriguez, Réunion a Madagskar, vkapse ani floka a když jsem došel kbankomatu, zjistil jsem, že mám propadlé obě platební karty... Ale ani na tu jednu není dostatek prostoru. Když se potkáme, po X-té jí převyprávím...
Autor
Několik příspěvků zKaribiku na portále Poutník (rychlost zpracování je ovšem příšerná, za pět let necelá polovina). Rozsáhlé informace a fotogalerie na vlastních stránkách. Dvě (už dost staré) amatérské nikdy nevydané knížky určené pro vlastní potřebu a úzký okruh přátel (nakonec jsem však po letech dal obě na internet) - „Berounkou zEgypta" a „Turecko po pěti letech". Taky několik „veřejně nepublikovatelných" stříhaných VHS a DVD.
Osobní www stránky
Foto
Obvykle bývám na druhé straně objektivu a když je tomu výjimečně naopak, fotí většinou nějaký černoch nebo domorodec, který má podobné zařízení poprvé vruce...
