Petr Slavík

Cestovatelské curriculum vitae

V devadesátém roce stopem přes tehdy cizokrajnou západní Evropu na sever Afriky.

O pár let později prvně za „velkou louži“ do Argentiny, pak přišla Afrika a z tuláctví se stala vášeň k fotografování divokých zvířat. Následovaly návraty na oba kontinenty. Letos k nim přibyla další exotická kráska Asie.

Navštívené země

• Polsko,  Rakousko, Německo, Francie,Švýcarsko, Španělsko, Portugalsko, Maroko, Tanzanie, Uganda, Zambie, Jihoafrická republika, Indie(Uttarančál, Rádžastán, Mádžhapradéš), Argentina, Chile, Bolívie,Venezuela.

  Cestovatelské sny a plány

   

  • Právě jsem se vrátil z Bělověžského pralesa, v srpnu letošního roku Bwindi Impenetrable Forest v Ugandě, delta Okavanga v Botswaně, South Luangwa v Zambii. V lednu 2008 Borneo, v létě migrace pakoňů v Keni a v listopadu na horní Cauru…Snažím se své sny žít.

   

  Zvláštní záliby během cestování

  • Fotografování divočiny, které už není jen zálibou.

   

  Oblíbená historka z cest

   

  • „Počkáme na světlo!,“ šeptá mi Indián u paty stromu. Sedím na zemi a studí mě promočené kraťasy. Mám nepříjemný pocit, že se mi do nich stěhuje celá džungle. Temnota kolem nás pomalu šedne. Minuty se doslova vlečou. Konečně je dostatek světla. Máme tři náboje.  Bereme si každý jeden. Strkám svůj do kapsy a čekám na první výstřel „Prásk!“. Dva velcí ptáci odlétají hlouběji do lesa. Pronásledovat džunglí tvora, který má křídla, mi připadá jako blbost, ale Indiáni vyrazí hned po výstřelu jako lovečtí psi. Snažím se s nimi udržet tempo. S vyplazeným jazykem je doběhnu. Opět vyrážíme. Na nohou mi přibývají šrámy…

    „Jsou támhle. Nahoře,“ sleduji ruku, která ukazuje do koruny rozložitého stromu. Nabíjím pušku a snažím se najít v hledáčku cíl. „Ne, tam. Víc vlevo,“ tahá mě Yekwana za rukáv. „Nic nevidím,“ přiznávám poraženě. „Střílej ty,“ podávám brokovnici klukovi, jehož pobavený výraz uráží mou ješitnost. Nestřílel. Myslím, že na stromě žádný pták nebyl. Dělali si ze mě nejspíš legraci. Hluchý, slepý, tupý, nemotorný běloch. Vracím se k řece naštvaný na civilizaci, která mi vzala schopnosti těch dvou kluků. Když nastupuji do loďky, mám mizernou náladu. Indián, který sedí na přídi se otočí a usměje se. Není v tom ani náznak škodolibosti, jen radost z nového dne na řece. Jeho úsměv a brazilská vydra na plochém balvanu mi vrátily barvy do neúspěchem zkaleného rána.

   

  Významné expedice a projekty

  • V přípravách je Borneo a horní tok řeky Caury. Humanitární projekt „Dětský svět bez hranic“.

  Autor

  • Qhara-qalaq-Černé ucho, Dobyl jsem Kili, Obři s něhou, Delhi, příběh slůněte…reportáže otištěné v geog. magazínu Koktejl. Seznam výstav, reportáží a info o připravované obrazové publikaci najdete na níže uvedeném webu.

   

  Osobní www stránky

  • www.petrslavik.cz

   

  Osobní poznámka

  • Jdi tak, abys nepošlapal!

  PŘÍBĚH: Tři kříže k laguně Santa Rosa

  „Tam Ti dají vodu!“, ukázal řidič malého oprýskaného náklaďáku na polorozpadlou chatrč uprostřed pouště a pokračoval ve své cestě k argentinským hranicím. „Gracias!“, poděkoval jsem oblakům prachu, která se zvedla za odjíždějícím autem a zůstal sám.

  S nadějí žiznivého jsem vykročil k usedlosti. Uvítali mě vrčící a štěkající psi. Rychle jsem se sehnul pro kámen a naznačil hod. Zvířata zmizela, jako mávnutím kouzelného proutku. Obešel jsem domek, ale nikoho jsem nenašel. Vodu bohužel také ne. Slunce se dotklo obzoru. Údolí se naplnilo stíny.

  Vítr mlátí utrženým plechem a hvízdá v rákosové střeše. U dvěří se válí kůže nějakého zvířete.Kolem dokola poušť. Místo působí trochu strašidelně. Skrze rozbitou okenní tabulku jsem záhlédl hodiny. Jdou. Slyším jejich hlasité tikání. Ukazují osm hodin. Mám sedmdesát kilometrů k nejbližší vodě. Psi někam zalezli. Je slyšet jen vítr. Počkám do rána, protože jiná možnost stejně není. Jsou tu zvířata a ta musí pít. Možná se ráno někdo objeví. Našel jsem místo ve svahu, které nebylo od domu vidět a s pocity nejistoty jsem usnul.

  Obrovitý kamion se skřípěním brzd zastavil na kamenité cestě. Z jeho kabiny vyskočila drobná postava a zamířila k hliněnému domku. V ústrety jí vyběhli oba psi, aby ji přivítali.Vyšel jsem z úkrytu. „Buenos dias! Potřeboval bych vodu, seňoro.“ „Voda v poušti není!“, odpověděla indiánská stařenka. V jejích očích se zableskly ohníčky šibalství. „Pojd dál, chlapče.“ Uvařila čaj. Psi ulehli pod stůl. Odněkud se přiřítil kocour Miguel, sedl si mi na klín a začal příst. Její přítomnost do toho opuštěného místa vnášela klid a mír. „Musím už jít. Mám před sebou dlouhou cestu.“, zvedl jsem se z plastové židle. Vyprovodila mě až ke stezce vedoucí do národního parku. „Počkej!“, chytla mě za ruku. Zadívala se mi do očí. Její tvář byla seschlá, rozbrázděná roklinami vrásek, jako okolní krajina. „Nehraj si s pouští, Pedro!“, oči měla v té chvíli vážné, temné jako noční obloha:“odpoledne dorazíš k místu, kde budou ve vyschlém korytu zelené keře.Mezi nimi je pramen.Když budeš trpělivý, dá Ti vodu. Den bude velmi horký!“ Díval jsem se za ní, když se vracela ke své chajdě v údolí bez vody a cítil zvláštní náklonnost. Syrovou, lidskou, silnou prožitkem okamžiku.

  Doňa Canti z kmene indiánu Colla měla pravdu. Slunce rozpalovalo údolí, kterými jsem pozvolna stoupal k laguně Santa Rosa, k zalknutí. Horký vítr přemísťoval zrnka písku v té nasmyslné hře, které rozumí jen pouštní větry. Prázdná pastevecká chatrč u cesty nabízela trochu stínu, tak jsem její nabídku přijal. Opřel jsem se o stěnu z hlíny a propadl se do neklidné dřímoty. Probudil mě zvuk motoru. Spal jsem minuty nebo hodiny? „Kam jdeš?“, směje se široký obličej v klobouku z okénka pick-upu. „K laguně Santa Rosa.“ „To je kus cesty, naskoč si! Ale ne tam, dovnitř!“ Nevím, jak se mi to podařilo, ale vešel jsem se do kabiny, ve které cestovala celá rodina pastevce Goméze. “Mladý chtěj do města!“, zklamaně prohlásil starý muž, když jsme přijeli do oázy, kde žil. Na ruce držel pyšně svoji vnučku. Sáhl do plastového boxu pod schody verandy a vytáhl plechovku piva. Byla studená! Stáli jsme ve stínu, dívali se na skromná pole, usrkávajíc z jediné třetinky piva. Starý pastevec, jeho syn a muž z daleka.

  „Tak pojedem.“, narušil tu chvíli klidu děda.

  „Kam?“

  „K laguně Santa Rosa.“

  „Vy přece bydlíte tady.Co tam budete dělat?“

  „Nic. Jen Tě odvezeme.“

  „Je to daleko!“

  „To já vím“, usměje se.

  „Tak proč?“, ptám se dál hloupě.

  „Abys mohl doma říct, že tady žijou dobrý lidi!!

  Odvezli mě po horských stezkách až k laguně, na jejímž břehu stojí malý srub. Obdarovali mě čtyřmi dvoulitrovými lahvemi vody. V těchto místech dar velmi cenný.

       Když odjeli, začal jsem si uvědomovat krásu a opuštěnost místa, na kterém jsem se ocitl. Poslední sluneční paprsky osvětlovaly zasněžené vrcholky Cerro Tres Cruzes, jejichž obraz se zrcadlil na hladině laguny, která se pomalu halila do tmy. Nemohl jsem odtrhnout oči od té podívané, dokud temné siluety plaměňáků nesplynuly se svým okolím. Zabouchl jsem dveře srubu a zajistil je dřevěným kolíkem. Zapálil jsem svíčku. Skrze dřevěné stěny se začal vkrádat chlad. Venkovní teplota klesla hluboko pod nulu a ta uvnitř srubu se jí úspěšně snažila dohnat.

       Ráno jsem rozbil slabý příkrov ledu, který pokrýval okraje laguny, abych mohl umýt ešus a uvařit si snídani. Usrkával jsem horký čaj, opřený o roh srubu, když jsem zaslechl kroky. Dva zarostlí chlapíci se tváří docela přívětivě, ale pro jistotu si nechávám stěnu za zády. Během krátkého rozhovoru ten mladší navrhne:“ Nechceš jet s námi? Na oběd!“ Nevím, co si mám myslet. Široko daleko nic není a oni mě zvou na oběd?!“Kam?“, nechci hned odmítnout.“Na Mina Marte, A pospěš si, ať nepřijedem pozdě!“ Když nastupuji do džípu, mám silné pochybnosti o svém zdravém rozumu. Tak jsem se ocitl mezi zlatokopy….

  Pokračování příběhu na www.petrslavik.cz