Patricie Čížová

Jméno a příjmení (a přezdívka)

Patricie Čížová

Na kolik se cítím

Jak se cítím nezáleží ani tak na věku, jako na pocitech, které v tom kterém okamžiku prožívám, kde jsem, s kým tam jsem, co zrovna dělám... Někdy se cítím jako malé dítě, někdy jako dospělá ženská a někdy jako stařena.

Oblíbené země

Nemám oblíbené země. Je to spíše srdeční záležitost. Svět se neustále mění, za pár let se někam vrátíte a ani to místo nepoznáte. Mnohem důležitější je, co si odnesete v sobě. A tak mám nejhlouběji ve svém srdci zasazeno Jordánsko a Ukrajinu.

Na kterých místech se mi hodně líbilo

Je jich spousta. Z každé cesty jsou pro mě ale nejkrásnější návraty domů. Je to nepopsatelný pocit. To je to místo, kde se mi vždycky nejvíce líbilo. A pak jsou to ještě hory. Pro tu nekonečnost, volnost a svobodu, kterou cítíte, když se vydrápete na vrchol anebo když si to brzy ráno svištíte sám po sjezdovce.

Cesta, které si nejvíce vážím

Jednoznačně pobyt na Ukrajině s nadací ADRA. Ta bezmoc, kterou pociťujete, když posloucháte příběhy lidí, kteří v jediném okamžiku přišli o všechno, zloba, když se i v takových situacích setkáte s korupcí a lidským hyenismem, slzy, které Vám tečou po tvářích, když Vám stařeček dává misku jablíček a přitom stojí před polorozpadlým domem a veškerou úrodu vzala velká voda.

Nejdelší cesta

4-měsíční pobyt v Izraeli, Egyptě a Jordánsku. Tři sousední země, ale už při překračování hranic máte pocit, jako kdyby od sebe byly vzdáleny tisíce kilometrů.

Proč cestuji a co mi to dalo a vzalo?

Obrovskou pokoru a toleranci. Cestování mi taky otevřelo oči. Dáte si spoustu věcí do souvislostí, obzvlášť, když je vidíte v médiích, která jsou často jednostranná. A co mi vzalo? Právě ten jednostranný pohled na svět.

Oblíbený cestovatel, dobrodruh či objevitel

Albert Schweitzer, F. A. Elstner, Hanzelka+Zikmund

Cestovatelské Curriculum Vitae

Začalo to v devadesátých letech. Měla jsem na rok přerušenou školu. Seděli jsme s klukama v hospodě u piva a někdo najednou navrhl: „Tak pojeďme do Izraele." Za 3 týdny už jsme seděli v letadle. A tak to pokračovalo pár let. Odjezdy a návraty. Dnes už ta touha není tak velká, život se zklidnil.

Navštívené země

Evropa - Francie, Chorvatsko, Itálie, Maďarsko, Německo, Norsko, Polsko, Rakousko, Slovensko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina

Asie - Izrael, Jordánsko

Afrika - Egypt, Guinea

Cestovatelské sny a plány

Je spousta míst, kam bych se ráda podívala. Beru to ale tak, jak to v životě přijde. Sny, které se mají naplnit, se určitě naplní. A ostatní zůstanou prostě jenom krásným snem.

Zvláštní záliby během cestování

Snad jen tiše sedět, pozorovat a nasávat atmosféru.

Oblíbená historka z cest

Po Izraeli jsme se pohybovali stopem, který je tam značně populární a tak nám vždy po chvilce někdo zastavil. Jenom v Eilatu se nám najednou nedařilo. Po hodině u nás zastavil voják: „Jedu na nejbližší kontrolní stanoviště. Všechna auta tam musejí zpomalit. Určitě vás někdo vezme."

Ale ani tady nás nechtěl nikdo vzít. Blížila se noc. Po několika hodinách jsme byli unavení, promrzlí a hladoví. S Víťou jsme se pravidelně ve stopování střídali. Oba jsme se zoufale těšili zpátky do moshavu. Najednou u nás zastavila sanitka.  Muži si s Víťou vyměnili pár slov a pak se na mě všichni tázavě podívali.

Co se proboha děje?, blesklo mi hlavou.

„Tak co, vezmou nás?", zeptala jsem se s nadějí v očích.

„Vezmou." Zase ten pohled: „Ale má to jeden háček."

„To je jedno. Už toho mám plné zuby."

„Jsi si jistá? Ta sanitka neslouží k převážení živých, ale mrtvých."

„Co... Co tím chceš říct?"

„Že pojedeme v autě se čtyři dny starou mrtvolou zabalenou pouze v pytlích."

Zaváhala jsem jen na chvíli: „To nevadí. Prostě už jeďme."

Míst na výběr moc nebylo. Sedám si vedle mrtvého, Víťa naproti.

„Dáte si křupky?" nabízí spolujezdec řidiče.

„Ano, děkuji", nabírám si rovnou plnou hrst.

„Já ne, díky", odpovídá Víťa a zařezaně mlčí.

Po hodině a půl vystupujeme.

„Můžeš mi říct, jak jsi mohla jíst? To jsi necítila ten smrad?"

„Jaký smrad?" ptám se přitrouble.

„No přece TEN smrad! Z mrtvého. A ještě u toho jíst... Mně se celou dobu dělalo špatně."

„To je zvláštní. Já jsem si ničeho nevšimla." Nevěřícně si mě prohlíží. Ta ženská je cvok, čtu mu v obličeji.

Krčím rameny a tak oba nakonec vyrážíme za svitu hvězd na posledních pár stovek metrů do moshavu, kde na nás ostatní už netrpělivě čekají.

Autor

Na www.novyhumanismus.cz můžete najít reportáž z mé poslední cesty po západoafrické Guineji.