Monika Hanušová

 

 

Jméno a příjmení
Monika Hanušová
 
Na kolik se cítím
25, i když můj „tenisový loket“ si právě teď asi myslí něco jiného
 
Oblíbené země
Obecně jihovýchodní Asie z důvodu všeobecně milých a usměvavých lidí, kultury, ze které dýchá   mystika a nádherné tropické přírody
Oblast jižní Afriky, která kromě safari nabízí ještě mnohem víc
 
Na kterých místech se mi hodně líbilo
Zvířata na safari v NP Etosha v Namibii a v Krugerově parku v JAR – výhodou oproti safari ve východní Africe (Keňa, Tanzanie apod.) je to, že turista si půjčí auto a po národních parcích jezdí volně, jak dlouho chce a přítomnost zvířat si užívá přesně tak dlouho, jak mu to vyhovuje.
 
Indonésie – Jáva - chrám Borobudur, sopka  Bromo a sirný sopečný kráter Kawah Ijen
 
Srí Lanka, po které i samotné přejezdy mezi jednotlivými místy jsou zážitkem. Ostrov je jedna velká botanická zahrada
 
USA – úžasné národní parky jako Bryce Canyon, Yosemite, Yellowstone,  Arches a Grand Canyon a plno dalších
 
Cesta, které si nejvíce vážím
První okruh po celé Jihoafrické republice, protože jsme poprvé měli na starosti všechno úplně sami, zvládli jsme ujet 10 tisíc km v levostranném silničním provozu a vidět všechno, co jsme si naplánovali. (Do té doby jsme sice byli 5x v Asii, ale měli jsme vždy najaté auto s řidičem, což asi v tamních podmínkách nejde jinak řešit, nebo bychom potřebovali dvojnásobek času k přepravě místní dopravou).
 
Nejdelší cesta

Z pracovních důvodů odjíždíme vždy na 22 – 24 dní, takže dlouhé jsou všechny zhruba stejně a v počtu kilometrů je maximum 10 tisíc (okruhy v USA, JARu a pak JAR-Namibie). Větší počet kilometrů nelze zvládnout tak, aby člověk neměl pocit, že jen sedí v autě a nemá na nic čas. Silnice jsou ve všech uvedených státech na tak kvalitní úrovni, že jsme ani pořádně nepoznali, kde a kdy jsme denně ujeli ten průměr 450 km/den. Podmínkou ale je brzký budíček a přes den se nezdržovat ničím jiným než prohlídkou a programem v každém místě a takové banální věci jako je např. občerstvení, řešit po cestě v autě nebo třeba na nějaké vyhlídce, rozhodně ne v restauraci.

 
Proč cestuji a co mi to dalo a vzalo?
Dobrá otázka…. Také moji známí mi ji občas kladou, ale nepočítají, že by mi to mohlo taky něco dávat. Spíš počítají, co by se dalo pořídit jiného, kdyby se nikam nejelo. Těžko se to vysvětluje lidem materialisticky zaměřeným, ale ostatní cestovatelé, kterých bohužel osobně moc neznám, to pochopí.
 
Kromě ohromné spousty zážitků, které mi nikdo už neukradne ani  nezdaní, mi cestování dává mnohem víc, než nákup čehokoliv, pokud to nejsou prostředky zabezpečující třeba zdraví. Taky člověk třeba při cestách po Asii zjistí, jak chudí a zároveň šťastní mohou lidé být. Nemají auto, bydlí v domku z palmových listů a jejich denním jídelníčkem jsou dvě,tři misky rýže. Ale určitě nepotřebují antidepresiva, netrpí  osamělostí a svůj život prožijí v relativním klidu a pohodě. A to je přesný opak uspěchané a vystresované Evropy.
 
Mám pocit, že díky cestování si člověk trošku toho klidu a spokojenosti může přivézt domů a ke spoustě věcí a situací získá větší nadhled. Asi tak jako lidi po prodělání těžké nemoci řeknou, že začali myslet a žít úplně jinak, tak já si myslím,
 
A to je pro mě velké pozitivum do budoucna. Jen je potřeba, aby si oba partneři v tomhle rozuměli. Těžko se maniakovi do elektroniky vysvětluje, že za jednu cestu do světa na 3 týdny jsme místo toho mohli mít plazmovou televizi napořád, že jo? A tím se dostávám k tomu, co mi cestování vzalo.
 
Z mého osobního pohledu vůbec nic, protože investované peníze jsem si se svými blízkými maximálně užila a za nic jiného bych to nevyměnila. Z pohledu ostatních mi to bere možnost bydlet v baráku místo v paneláku, jezdit luxusním autem místo starší Felicií anebo se alespoň v rámci domácí elektroniky propracovat alespoň k CD přehrávači! J Jejich problém…
 
 
Oblíbený cestovatel, dobrodruh či objevitel

Nechci rozhodně nikoho urazit, ale žádný takový není. Jezdíme, kam sami chceme, nikoho nehodláme kopírovat ani předhánět. Při cestách ráda fotím a tak se mi líbí třeba fotografie Jiřího Kolbaby, ale pokud je fotka zajímavá, může být klidně od neznámého autora a ráda si ji prohlédnu. Všem „cestovatelským celebritám“ se tímto omlouvám.

 
Cestovatelské Curriculum Vitae

Je to paradox, ale všem téměř našim cestovatelským zážitkům vděčíme CK Fischer. To není skrytá ani neskrytá reklama, je to prostě fakt. V létě 2001 jsme již měli zaplacený okruh Jáva – Bali s touto cestovkou a více než půl roku dopředu jsme se strašně těšili. Dva dny před odjezdem nám zavolali, že v Indonésii je státní převrat, nikdo neví,  jak se situace bude vyvíjet a zájezd se ruší. To byl dost šok.

 

Vydali jsme se do Prahy na indonéskou ambasádu a na centrálu cestovky s tím, že pojedeme klidně i sami, ale už to nešlo, letenky byly zrušeny hromadně. Individuálně jsme v té době necestovali jenom proto, že jsme vůbec nevěděli, že je to možné, nebyl moc internet, nevěděli jsme, že se dají koupit samostatné letenky. No prostě úplná cestovatelská ucha odkojená předrevoluční železnou oponou. A přitom je to tak jednoduché.

 

Koupili jsme si průvodce Indonésií, tehdy ještě v ČR nic nebylo, tak jsme jeli do Drážďan, kde měli všechno a pěkně jsme si to přeložili z němčiny. (Tady je ponaučení jako z bajky: „Děti, učte se jazyky, nevíte, kdy si budete potřebovat přeložit průvodce do češtiny, nakladatelství JOTA za vás všechno nepřeloží.“) A pak už to šlo ráz na ráz.

 
V dubnu dalšího roku jsme odjeli poprvé sami a pak už nepřestali. Je to super a kromě CK Fischer děkujeme také indonéské prezidentce Megawatti Sukarnoputriové, která se tehdy dostala k moci a tím nás nechtíc přeřadila z rodiny klientů cestovek mezi batůžkáře. Horší je, že je to jak droga a čím víc cestujeme, tím víc to chceme a nevíme, kdy přestat. ( A proč taky přestávat, že jo?)
 
Navštívené země
Když pominu všechny cesty před revolucí a pobytovky v dobách omezených finančních možností, splnění snu okruhem po Egyptě v roce 1999, pak naše velké cesty začaly v roce 2000 návštěvou Thajska, ještě pod „ochrannými křídly“ cestovní kanceláře. Po výše zmíněném převratu v Indonésii se náš cestovatelský život odvíjel takto:
duben 2002  Indonésie (Jáva – Bali)
červenec 2002 Myanmar - Thajsko
červen 2003 Srí Lanka
srpen 2004 Jihoafrická republika
květen 2005 Thajsko – Kambodža
srpen  2005 Jihoafrická republika – Namibie
květen 2006 USA  ( 17 národních parků jiho- a středozápadu USA )
 
 
Cestovatelské sny a plány
Ty, které mají již konkrétnější obrysy jsou:
Čína – Indie,  Malajsie
JAR – Namibie – Botswana – Zimbabwe
USA (to nejlepší z minulé cesty + navíc parky směrem ke Kanadě)

Dlouhodobějším snem s dosud naprosto nekonkrétní náplní je jižní Amerika. Ta nás sice láká, ale naprosto nám zatím nevyhovuje termín možné návštěvy v naší zimě. Ale až se z nás jednou stanou rentiéři, pak se tam určitě rozjedeme. (Hlavně, aby to bylo dřív, než v Los Glaciares roztajou poslední ledovce).

 
Zvláštní záliby během cestování
Při čtení našich itinerářů by se mohlo až zdát, že během cestování se vyžíváme ve zvláště zvrhlé zálibě v brzkém vstávání. Je fakt, že vstávat na dovolené neustále dříve než do práce (obzvlášť, když pracujeme od 7 hodin ráno) není úplně normální… Ale v Asii čas vstávání určuje poloha kolem rovníku a jistota, že v 6 večer bude už totální tma a v Africe zase doba, kdy se otevírají brány národních parků. Tak co máme dělat jiného? Tou naprosto normální zálibou je pak focení všeho zajímavého a  pořizování videozáznamů tak, aby cesty zůstaly zachovány nejen v té duchovní podobě.
 
 
Oblíbená historka z cest
Historka první:  „Borobudur“
Kdo neví, o co se jedná, Borobudur je největší buddhistický chrám světa, který leží na ostrově Jáva. Ke chrámu nás dovezl řidič, který s námi nešel dovnitř a čekal na parkovišti. Když jsme mu už při sjednávání ceny a dopravy zdůrazňovali, že co se týká délky prohlídky, nejsme úplně normální a už vůbec ne průměrní turisté, smál se a myslel si svoje (něco o tom, že za málo kilometrů budou rychle vydělané prachy).
 
Když jsme nešli po dvou hodinách, asi si říkal, že je to divný. Když jsme nešli po čtyřech hodinách, nechal si od kolegy průvodce zjistit, jestli se tam nepohybuje skupinka tří bílých turistů odpovídajících našemu popisu, aby měl klid, že jsme se neztratili. A když jsme po 9 hodinách návštěvy (které tam asi nevydrží ani zahloubaní archeologové) přišli na parkoviště, smáli se nám na celé kolo spolu s ním  všichni řidiči, co byli v okolí. Vítal nás slovy: „To je rekord!!! Nikdo na Borobuduru nevydržel déle než vy!!“
 
Na jedné straně si hluboce vážil toho, že nás jejich vážená památka natolik zaujala, že jsme se jí nemohli nabažit, na druhé straně si určitě říkal, že být takový turista každý, tak si jako řidič moc nevydělá.
 
Historka druhá: „Uhranutí“

Cestou po Jihoafrické republice směrem k národnímu parku Addo, který je významný svou koncentrací slonů jsme si u pouliční prodavačky koupili ananasy. Kšeft jí byl asi málo a začala somrovat další dýško nebo něco k jídlu. Vždycky se podělíme, když máme o co, ale tahle černoška,  mnohem vypasenější než my, potřebovala spíš dietu než něco k snědku. Nic jsme jí nedali a ona nás na rozloučenou vyprovodila tak hnusně zlostným  výrazem ve tváři, že jsme radši jeli. To bylo jediné nepříjemné setkání s domorodcem v celé Jihoafrické republice, jinak byli všichni milí, ochotní a usměvaví.

 

Zato prodavačka ananasu nás na nejbližších 24 hodin uhranula a proklela. Do té doby jsme neměli sebemenší problém s autem a to už jsme měli za sebou tak 5000 kilometrů. Jen jsme druhý den ráno přijeli do NP Addo a začali se rozhlížet po slonech, které tam prý „nejde nenajít“ píchli jsme kolo. Vzhledem ke kamenité cestě po parku, která zaváněla dalším defektem, jsme se raději rozhodli, zajet nejdřív koupit pneumatiku a pak si najít slony. Cestou ven z parku jsme viděli pár želv, prasata bradavičnatá a samice kudu. Slona ani jednoho. Smůla byla, že  v městečku poblíž parku byla jen opravna a naše pneumatika byla tak trhlá, že se opravit nedala. Nejbližší město, kde by se dala pneumatika koupit bylo 100 km a tak jsme se rozhodli, že holt zůstaneme jediní na světě, kdo v Addo neuvidí slona, ale nechtěli jsme riskovat další průser mnohem větších rozměrů. To se uhranutí  ananasové báby objevilo poprvé.

 

A zrovna jsme měli na pořadu dne přejezd dlouhý více než 1200 km ve dvou dnech. Netrvalo dlouho a na naprosto hladké dálnici, jaká u nás není téměř žádná, začalo auto podivně plavat a na nejbližší benzínce jsme zjistili další defekt. Když jsme pak dojeli do cíle naší cesty, zjistili jsme, že další guma je píchlá!

 

Naštěstí do třetice všeho špatného, kouzlo ananasové prodavačky se rozplynulo, šikovný černoušek do naší díry v gumě stříkačkou nacpal takovou gumu  a říkal, že to bude OK. Snažili jsme se mu uvěřit, přebytečnou modrou výplň, co čouhala z pneumatiky ještě zarovnal, aby to působilo esteticky a zamával nám na cestu. Moc jsme takto zadrátované gumě nevěřili  a další 4 000 km jsme vozili rezervu na zadních sedačkách, abychom ji pořád nemuseli dostávat podivnou klikou ze spodku auta. To je systém pro kutily a ne pro kancelářské ručičky! Naštěstí rezerva už nebyla potřeba a tak se NP Addo stal jediným důkladně neprozkoumaným místem všech našich cest. A až příště bude někdo somrovat jídlo, budeme vědět, jak se zachovat a nebo koupíme víc ananasů…..

 
Historka třetí: „Hadi v chatce“

Náš okruh Thajskem a Kambodžou se pomalu uzavíral, měli jsme strávit poslední noc na ostrově Koh Tao v romantické dřevěné chatičce na kůlech obklopené přírodou. Dvě předchozí noci byly v pohodě a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mohlo jakkoliv změnit. Večer se setmělo a  začalo pršet, což taky není nic neobvyklého. Schovali jsme se v chatce  před deštěm a povídali si. Po chvilce přítelův výraz podivně ztuhl a jeho zrak se zaměřil na stěnu nade mnou. Myslela jsem, že tam je pavouk a chtěla propadnout hysterii.

 

Nebyla jsem daleko od pravdy, byl tam had asi velikosti naší užovky, ale samozřejmě jsme nevěděli, co je to za druh a jestli kouše. Chtěli jsme ho vyhnat, ale zdrhnul nám. Tak jsme nelenili, vzali již spakované krosny připravené na ranní odjezd a nakvartýrovali se do chatky sousední, kde spala moje mamča. Aniž bychom se jí ptali, oznámili jsme, že máme v chatce hada a raději budeme spát ve třech na malé dvojposteli, než usínat s hadem za zády.

 

Naše radost netrvala dlouho a z ničeho nic přítel, který doma vynáší pavouky ve sklenici (fuj!), ale hady fakt nemůže, samozřejmě objevil hada i v našem novém bydlišti. A pak se ještě hned nad krosnou na zdi objevil pavouk jako prase. Ukázalo se, že nejen my jsme se šli dovnitř schovat před deštěm, ale i tahle hnusná havěť.

 

Místním provozovatelům se do souboje s hady a pavouky taky moc nechtělo a říkali, že na Koh Tao žádný jedovatý druh ničeho nežije. Dělali jsme cestou kolem chatek randál, protože jsme byli vyšokovaní a šli jsme taky kolem chatky, kde spokojeně spaly přítelova mamka a ségra. A za chvíli se z jejich chatky ozvalo: „Co řveš, děláš, jako kdybys měl v pokoji hada!“ „Taky, že mám…“, zněla odpověď. Tak jsme jim šli celou story převyprávět a co jsme u nich na zápraží nenašli – taky hada!

 

Já hadofóbií sice netrpím, ale nikdo jistě nevěděl, co je to za druh a ani místní se jich dotknout nechtěl a zabíjet by jako buddhista taky neměl. No ale turistům přece pomoct musí. Tak hada i hnusnýho pavouka odnesl pryč. To byl typickej Murphyho zákon v praxi…

 

Známe člověka, co tyhle potvory aktivně vyhledává a schválně kouká pod šutry a spí pod širákem a najde je jen občas. My, co máme pavouko- nebo hadofobii, tak o „blízké setkání třetího druhu“ rozhodně nestojíme a oni si nás stejně najdou. Ani si už nepamatuju, kolik a v jaké kvalitě jsme toho naspali, ale do naší původní chatky jsme se už nevrátili. Zůstali jsme u mojí mamči, abychom když tak byli v přesile.

 
Autor
Z časových důvodů zatím žádné aktivity (to znamená ani neúspěšné) neproběhly. Uvidíme, až skončíme s výkonnostním sportem, možná budeme mít místo tenisového lokte mozoly od propisky ze zuřivého psaní článků, ale zatím fakt není čas. A tak si zatím děláme naši soukromou „kroniku lidstva“, K našim fotkám si nalepujeme obrázky, píšeme k nim komentáře a postřehy a přidáváme články těch, co mají na psaní článků do novin  a časopisů víc času.