Martin Pánek

Martin Pánek

Na 30. Je mi 35.

Oblíbené země

Oblíbených zemí mám několik, každou pro něco jiného. Ani se nedá říci, kterou nejvíce. Každopádně je to Kambodža pro svůj Angkor a usměvavý lid, Egypt pro svou pestrost a památky,Thajsko pro celkový dojem,  Írán pro příjemné lidské klima, Nikaraguu pro jezero Ometepe, Guatemalu pro Tikal, Švýcarsko pro svou uspořádanost a čistotu, Norsko pro přírodu, Rusko pro Sankt Peterburg…

Prostě každou zemi, kterou jsem navštívil mám rád – každou  pro něco jiného.

Angkor, Phnom Penh, Tikal, pláně džbánů…………. Hradčany

Cesta, které si nejvíce vážím

První dobrodružnější cesta – cesta do Íránu – v roce 1999 po zemi. Počáteční obavy se i přes nepříjemnosti rozplynuly a právě v této zemi jsem definitivně probudil své touhy po poznávání nových míst, i když jsem předtím procestoval půl Evropy. Prostě mě chytly dálky a je to super.

Nejdelší cesta

Cesty plánuji na cca měsíc, neboť mám zaměstnání a  na kilometry přesně nevím, ale myslím, že nejdále jsem byl v Salvádoru při cestě po Střední Americe a pak v Kambodže při cestě do JV Ásie.

Oblíbený cestovatel, dobrodruh či objevitel

Nemám rád moc vzory, spíše se vždy snažím jít svou vlastní cestou. U jiných se spíše inspiruji. K cestám za hranice všedních dnů mimo Evropu mě tak trochu inspiroval David Kučera svými internetovými stránkami. Jinak např. Emil Holub.

Cestovatelské Curriculum Vitae

Moje cestování začalo v mých devíti letech, kdy jsme v roce 1980 byli s rodiči u moře v Polsku – u Gdaňska, pak následovalo Maďarsko, NDR a první etapu zakončila návštěva tehdejšího Leningradu – nádherného města. To už byla revoluce a začaly daleko větší možnosti.

Druhá etapa byla ve znamení krátkých cest po Evropě v době studií. Nebylo moc peněz ani internet a tak se informace získávali obtížně. Byla to první cesta na západ – do Vídně v prosinci 1989 a pak několikrát nádherná Itálie, Francie, Turecko 1992……..

Třetí etapa začala s rozvojem internetu a mými pracovními  začátky. Rozhodl jsem se jet autem Pobaltím až do Finska a znovu se podívat do St. Peterburgu. Nemám moc rád cestování na stejná místa, ale tady jsem udělal výjimku. Tato cesta autem byla sice přínosem, ale zjistil jsem, že auto je na obtíž. Protože jsem moc neuměl anglicky – 4 semestry na univerzitě, rozhodl jsem se jet ji vyzkoušet na Maltu – letadlem – malá země s mnoha památkama. Každý den jsem něco objevil, žil v rodině, poznal jsem, že se domluvím.

To už stačilo k tomu, abych si naplánoval cestu do první exotičtější země – Íránu – bylo to super – památky, lidi…., pak už následovaly Egypt, Maroko…… Mezitím jsem se oženil a cestování objevila i moje žena, takže jsme cestovali spolu. Letos jsme založili rodinu a zanedlouho začne čtvrtá etapa – s dětmi. Kam to bude – uvidíme. První cesta bude dle prvních plánů buď do Tuniska nebo do Ruska na Bajkal, ale vše se může změnit….

Navštívené země

Mám v plánu navštívit za každý rok svého života jednu zemi, zatím se mi to plní. Už jich je čtyřicet. Z navštívených zemí musím dát na první místo Slovensko, neboť je mým druhým domovem. Prožil jsem tam svých pět studentských let. Následuje Polsko, neboť bylo první cizinou, pak NDR,  Maďarsko, Rusko – okolí St.Peterburgu, Bělorusko, Litva, Lotyšsko, Estonsko,Německo,  Švédsko, Norsko, Dánsko, Francie, Švýcarsko, Lichtejnštejnsko,Rakousko, Itálie, San Marino, Vatikán, Jugoslávie, Bulharsko, Rumunsko, Turecko, Írán, Egypt, Maroko, Malta, Thajsko, Laos, Kambodža,Kolumbie, Kostarika, Nikaragua, Honduras, Guatemala, Mexiko- Chiapas, Salvádor, Venezuela.

Cestování beru jako odpočinek a nepouštím se do nějakého vědeckého bádání. Během cest navštevuji památky, zajímám se o historii národa a snažím se kontaktovat s místními lidmi. To ve mně zanechává mnoho a pro své potomstvo vždy udělám nějaké fotky.

Rád vzpomínám na první z mých cest za exotickým poznáním – cestu do Íránu. V mnohém mě poučila.Dohodl jsem se tehdy po internetu s jedním klukem z Ostravy. Dohodli jsme se, že pojedeme autobusem přes Istanbul do Teheránu. Cesta začala podle plánu, prohlédli jsme si Istanbul a koupili jízdenky do Teheránu tak, abychom v době zatmění slunce byli v Esfahánu. Ráno před odjezdem mi můj spolucestující sdělil, že než jsem se probudil, si koupil do Teheránu letenku, že letí letadlem. To jsem odmítl, neboť jsem chtěl nasáknout Íránce již v autobuse a tak jsme se dohodli, že se potkáme v Teheránu na hlavním náměstí.

Cesta byla super, Íránci jsou neuvěřitelně příjemní a pohostinní. V průběhu cesty jsem se dozvěděl, že Turek, kterého jsme se ptali na to, v kolik autobus přijede do Teheránu neodpověděl dobře, že přijedu později. Zapojil jsem tedy půl autobusu do toho, aby mému spolucestujícímu vyřídili vzkaz. Na dohodnuté místo jsem přišel v náhradním termínu, ale se spolucestujícím jsem se nesetkal. Několik hodin jsem ještě čekal a pak jsem se rozhodl, že pojedu na noc do Esfahánu a třeba ho tam potkám.

Toto celé mě trochu vykolejilo a zapomněl jsem na vše, co jsem plánoval. Vše se měnilo, jízdenky na autobus už byly na celý den vyprodané a tak jsem se rozhodl, že pojedu těch 400 km taxíkem s dalšími zájemci. Cena byla místo 40 Kč za autobus 60 Kč, takže nebylo co řešit. Auto ale dojelo do Esfahánu podstatně rychleji, než jsem počítal, že přijede autobus, tak jsem musel najít ubytování. Rád mi vypomohl jeden spolucestující z taxíku. Za to jsem zaplatil taxík i za něj – několikanásobně více, než za 400 km autem. Taxikář byl asi na takové možnosti výdělku připraven a tak mě vozil jen po nejdražších hotelích. Nakonec, když zajížděl do temných uliček, jsem se rozhodl, že to nemá cenu dál pokračovat a vystoupím.

Ubytoval jsem se v ubytovně, kde jsem za noc zaplatil jako za drahý hotel s tím, že ubytovna nestála za minimální platbu a ještě jsem neměl klid. Obrali mě jak malého kluka. No nic, říkal jsem si, za blbost se platí a ulehl jsem. Ulehl jsem po dlouhé cestě a když jsem usínal, vzal za kliku kluk – zřejmě Bangladéšan (byla to zřejmě ubytovna pro nelegální přistěhovalce), že prý tam uklízí, tak abych mu zaplatil. To jsem nechtěl. Byl ale neodbytný, tak jsem mu něco dal, aby zmizel.

Zamknul jsem, abych měl klid a ještě mě někdo neokradl. Po chvíli někdo bere za kliku - že nese vodu. Neotvírám a povídám mu, že nic nepotřebuju, aby dal pokoj. Odchází. Za chvíli se objevil ve dveřích na balkoně. Beru od něj vodu a říkám, ať už nechodí. Ráno jsem zjistil, že ve vodě něco plavalo – bílý prášek. Zavřel jsem tedy balkón a ulehl jsem s nožem po svém boku. Spát se nedalo.

Za chvíli někdo tluče na balkónové dveře – zase on, že mi vede masérku – myšleno prostitutku z Indie. To mě napadla spásná myšlenka – řekl jsem jim, že pokud neodejdou, zavolám policii. Na to ona, že ne, že…. Několikrát jsem do tmy ulice vykřikl police, police a byl „klid“. Kdyby je navštívila policie, asi by to dobře pro ně nedopadlo.  Oko jsem nezamhouřil a přemýšlel jsem co dál.

Ráno jsem zjistil, že dveře nejdou otevřít, že se aluminiový klíček, kterým jsem zamknul, ohnul tak, že se s ním nedá otevřít. Naštěstí jsem zjistil, že se přes balkón dá projít do vedlejší místnosti, která není zamčená. Otevřel jsem z venku a odešel do města. Pak jsem se vydal na autobusové nádraží, že pojedu zpátky. Koupil jsem na druhý den jízdenku a rozhodl jsem se, že zkusím počkat na mostě 33 oblouků, jestli tam nepotkám svého spolucestujícího. Nepotkal.

Odpoledne jsem se šel podívat na hlavní náměstí na zatmění slunce a tam potkal mnoho příjemných lidí. Večer jsme se ubytoval v opravdovém hotelu za stejné peníze jako v ubytovně. Večer jsem celou situaci zanalyzoval a vyšlo mi, že vše bylo jen shoda špatných okolností.

Rozhodl jsem se tedy, že budu pokračovat, ale že oproti plánu nepojedu do Pakistánu, ale prohlédnu si jen Írán. Jel jsem tedy na imigrační a prodloužil tranzitní vízum. Musím říci, že jsem udělal dobře. Od té doby jsem nic podobného nezažil a to jsem spal dokonce na nádraží a pod palmama u citadely v Bámu. Toto byla sice první, ale od té doby poslední negativní zkušenost s cestováním. Následoval Egypt a bylo rozhodnuto, bude se cestovat a poznávat.