Jméno a příjmení
Juraj Kaman
:o)
Oblíbené země
AMERIKA – USA
ASIE - Indie, Barma
AFRIKA – Maroko, Tunisko, Alžírsko
EVROPA – ČR, Slovensko, Norsko
Viz výše
Cesta, které si nejvíce vážím
Čtyřměsíční cesta do Indie po zemi (Turecko, Írán, Pákistán, Indie, Nepál) v r.1997Nejdelší cesta
Čtyřměsíční cesta do Indie po zemi a téměř stejně dlouhé putování po USA
Proč cestuji?Protože mě to baví a naplňuje
Oblíbený cestovatel, dobrodruh či objevitel
Vláďa Lemberk, David Kučera a spousta dalších, kterých podrobný výčet nechci uvádět, abych na někoho nezapomněl. Místo toho uvedu raději oblíbený citát, který mě ovlivnil možná více, než jakýkoliv cestovatel či dobrodruh. Je z knížky Tisíc a půl dobrodružství od Richarda Halliburtona:
„Mládí!Mládí! Na světě nemá cenu nic než mládí! Mládí – tomu se na světě nic nevyrovná… a já je mám, a mám je nyní, mládí pomíjivé, prchavé, všeobsáhlé, bohaté. Ale jak s ním naložit? Jistě jeho zlato nepromarním vulgární honbou za bohatstvím a poctami, abych potom vskrytu štkal nad cenou, kterou jsem za tyto neplodné ideály musel zaplatit. Dopřejme poct těm, kdo po nich baží – já chci svobodu, svobodu vyhovět jakémukoliv rozmaru, který mě uchvátí, já chci možnost hledat v nejodlehlejších koutech zeměkoule krásu, potěšení, romantiku. Musím využít svého mládí, pokud je ještě mám, a nepodlehnout pokušení, než mě přibývající léta a pocit odpovědnosti zbaví kuráže…!“
Cestovatelské Curriculum Vitae
Začal jsem tříměsíční cestou do Anglie v roce 1992, po níž následovalo několik cest po USA. Po návštěvě Albánie v r. 1994 jsem si uvědomil, že ideální bude prokládat cesty na západ cestami na východ, a když vyšla knížka manželů Brezinových CESTA NA VÝCHOD, bylo rozhodnuto. Vyrazil jsem na čtyři měsíce do Asie. Tam jsem si cestování a exotiku zamiloval naplno a stala se z toho droga. V následujících dvou pětiletkách jsem si splnil většinu cestovatelských snů a přání…
Navštívené země1 Anglie
2 Albánie
3 Alžírsko
4 Barma
5 Bosna a Herzeg.
6 Bulharsko
7 Černá hora
8 Česká republika
9 Dánsko
10 Egypt
11 Estonsko
12 Francie
13 Chorvatsko
14 Indie
15 Írán
16 Itálie
17 Izrael
18 Jordánsko
19 Kanada
20 Korsika
21 Lichtenštejnsko
22 Litva
23 Lotyšsko
24 Maďarsko
25 Malajsie
26 Maroko
27 Mexico
28 Německo
29 Nepál
30 Norsko
31 Pákistán
32 Palestina
33 Polsko
34 Rakousko
35 Rumunsko
36 Rusko
37 Řecko
38 Singapur
39 Skotsko
40 Slovensko
41 Srbsko
42 Sýrie
43 Španělsko
44 Švýcarsko
45 Thajsko
46 Tunisko
47 Turecko
48 Ukrajina
49 USA
50 Vatikán
Cestovatelské sny a plány
podléhají utajení
Zvláštní záliby během cestování
focení
Jednou z věcí, které mě na cestování fascinují nejvíce, je rozdílnost kultur a možnost potkávání úžasných lidí. Jedním z takových byl i Sadžid, třicetiletý Pákistánec, se kterým jsem se seznámil v pákistánském rychlíku. Zatímco jsem se vracel, spolu se svojí přítelkyní, po dlouhém putování zpátky do Čech, Sadžid mířil do nedalekého města Kvéta, ve kterém pracoval jako stavební inženýr. Jen co přistoupil do našeho kupé, s úsměvem se představil: „Ahoj, já jsem Sadžid Mahmúd. Chtěl bych být vašim nejlepším kamarádem, co proto mohu udělat?“ Jeho otázka nás zaskočila, nicméně během další hodiny společného rozhovoru jsme usoudili, že to myslí vážně. Podobně jako spousta dalších Pákistánců, se kterými jsme se seznámili před ním, byly i jeho úmysly zcela nezištné a ryzí. Ač to zní málo pravděpodobně, jeho hlavní motivací bylo vytvoření co nejlepšího obrazu své země v očích neznámých cizinců. Studoval v zahraničí a věděl, že Pákistán není v západních médiích opisován zrovna v růžových barvách a pozitivních souvislostech. Sami jsme nevěděli proč. Za dosavadní pobyt v této zemi jsme se setkávali s převážně přátelskými, milými a pohostinnými lidmi, kteří se k nám chovali mnohokrát lépe než spoluobčané v Čechách. Zcela neznámí lidé nás několikrát za den zvali k návštěvě svých domovů nebo alespoň na čaj, mnoho Pákistánců nám věnovalo drobný dárek bez toho, aby očekávalo nějakou protislužbu.
Ze stejného soudku byl i Sadžid, který nás už téměř hodinu přemlouval k návštěvě svého působiště v Kvétě. Jeho zaměstnavatel, italský investor, který zde stavěl elektrárnu, si na realizaci svého mamutího projektu najal nejlepší odborníky z celého Pákistánu a Sadžid byl jedním z nich. „Byl bych nesmírně rád a neskonale šťasten, kdyby jste se stali mými hosty. Byla by to pro mne velká čest. Všichni kolegové vás nesmírně rádi uvidí. Chtěl bych, abyste měli na Pákistán ty nejlepší vzpomínky a udělám všechno pro to, abyste byli spokojeni. Přidělím vám služební auto s řidičem, který vám bude k dispozici a může s vámi objíždět památky nebo cokoliv, co budete chtít. Všechno je samozřejmě zdarma. Chtěl bych vás hostit jako vzácné cizince, což by byla pro mě velká čest…“ opakoval dokola tak dlouho, až nás přemluvil. Nepochybuji o tom, že v Čechách by podobná slova vzbudila přinejmenším podezření, ale po týdnech strávených v Pákistánu i sousedním Íránu jsme věděli, že zde je mnohé zcela jinak a přes všechnu ostražitost, můžeme podobným větám důvěřovat. Již mnohokrát se nám stalo, že zcela neznámí lidé za nás zaplatili jízdné v autobuse, nebo nám věnovali nákup ovoce, který jsme si chtěli zakoupit na tržnici. Pohostinnost a vstřícnost zdejších obyvatel byla až neuvěřitelná, a vůbec se neshodovala s mediálním obrazem zemí, ve kterých jde nemuslimům téměř o život. Nepotkávali jsme žádné islámské fundamentalisty ani nesmlouvavé náboženské fanatiky, bojující ve jménu Alláha, ale převážně hodné a nesmírně přátelské lidi. Sadžid byl jedním z nich a naši důvěru nikdy nezklamal. Naopak. Překvapoval nás stále novými a úžasnějšími gesty. Jen co nás odvezl na svoji ubytovnu, seznámil nás s vrcholovým vedením své divize. Pákistánští manažeři usoudili, že ubytování na ubytovně s ostatními zaměstnanci by bylo pro tak vzácnou návštěvu málo důstojné a přestěhovali nás do své vily. Tam nám byl přidělen luxusní pokoj se satelitní televizí, koupelnou a právem využívat služeb zdejšího personálu. O bezvadný chod zdejší „domácnosti“ se totiž staral kuchař, řidič a dva sluhové.
Ráno nás čekalo před domem terénní auto s řidičem, který s námi objel nejvýznamnější památky a romantické jezero Hana Lake, v kopcích asi dvacet kilometrů za městem. Pohádková pozornost a úcta, kterou nás Sadžid a jeho nadřízení i podřízení zahrnovali, byla neuvěřitelná. Ačkoliv nám počínání a péče našich hostitelů nesmírně lichotili a všichni nás přesvědčovali o tom, že můžeme zůstat i několik týdnů, po dvou dnech jsme se rozhodli nezneužívat dále dobroty zdejšího lidu a pokračovat v cestě. Přispěl k tomu i pocit viny a studu nad vědomím, že snědí Pákistánci by se v „civilizovanějších“ Čechách s podobnými projevy sympatií zcela určitě nesetkali. Nejenže by je nikdo nezval k sobě domů, na večeři či na čaj, a málokdo by se osobně zasazoval o to, aby byly jejich vzpomínky na naši zemi jen ty nejlepší. Naopak. O štěstí by mohli mluvit, pokud by se nesetkávali s podezíravými pohledy bílé rasy…
Poslední ráno nám byla snídaně přinesena až do ložnice. Sadžid nás navíc vybavil dvěma taškami plnými jídla a pití na další cestu. Pákistánský šéf pan Rašíd, který byl již od půl šesté ráno v práci, se vrátil, aby se s námi rozloučil. Taky se přišel přesvědčit, zda něco nepotřebujeme a zda pro nás může ještě něco udělat, no a v neposlední řadě i vyzvednout si polobotky. Omylem si je totiž včera večer vyzul v našem (za normálních okolností jeho) pokoji a ráno nás nechtěl rušit, takže do práce odjel v pantoflích. Rovněž sdělil Sadžidovi nepříjemnou zprávu, a to, že italský boss nechal zastavit veškeré práce na Sadžidově úseku stavby. Jak jsme se vzápětí dověděli, brzy ráno byl náš hostitel svým šéfem a italským zástupcem investora, osobně vyzván, aby se okamžitě dostavil na staveniště. Za normálních okolností totiž Sadžid řídí práci větší stavební čety a odpovídá za ni. Dnes, v první pracovní den po společném víkendu, se rozhodl do práce nejít, protože tu má zahraniční hosty, a totéž sdělil i svému italskému nadřízenému. Ten svou výzvu k okamžitému bezpodmínečnému nástupu do práce několikrát důrazně zopakoval. Ačkoliv hrozil tvrdými sankcemi, Sadžid však trval na svém a odvětil, že kamarádi a hosté jsou přece přednější a že přijde až nás vyprovodí na vlak. Marně jsme mu říkali, že se o sebe postaráme a vyprovodíme sami, že ho budeme mít radši, když se sebere a okamžitě odejde za svými pracovními povinnostmi, mlel si pořád svou. (S určitostí jsme věděli jedno. O tom, že by mu na práci nezáleželo, nebo že by podobnou sehnal kdekoliv, se mluvit nedalo. Zatímco jsou v Pákistánu miliony nezaměstnaných a průměrná mzda se pohybovala kolem čtyř tisíc pákistánských rupií, Sadžidův příjem byl šestkrát vyšší a bylo to v podstatě kapesné. Firma mu údajně platila stravu, ubytování i návštěvy domova. Spousta našinců by pro udržení podobného džobu oželela i lepší přátele, natož pochybnou přízeň lidí, které potkali před padesáti hodinami ve vlaku. Sadžid však nebyl Čechem a my jsme opět uviděli svět z trochu jiného pohledu.)
Významné expedice a projekty
1997 Turecko, Írán, Pákistán, Indie, Nepál
1998 USA, Kanada, Mexiko
1999 Indie, Sýrie, Jordánsko, Izrael, Egypt
2001 Thajsko, Barma, Malajsie, Singapur
2006 Tunisko, Alžírsko, Rusko
Autor
Přes dvacet výstav fotografií, jejichž seznam je na www.kaman.cz/vystavy.html
Spousta přednášek a diashow, jejichž seznam je na www.kaman.cz/diashow.html
Knížka CESTA ZA SPLNĚNÝM SNEM, vyšla v roce 1998.
Desítky článků a fotoreportáží
Osobní www stránky
www.kaman.cz
