Jiří Kolbaba (1957) se po studiích nejprve věnoval grafické a reklamní práci. Po první „delší“ cestě do Mongolska propadl cestování natolik, že vyslovil památné předsevzetí, kterého také dostál – „Budu se živit v oblasti cestovního ruchu, ale nebudu mít cestovní kancelář.“ Dosud navštívil více než 100 zemí světa na všech šesti kontinentech. Fotí, píše, pořádá cestopisné besedy; mnozí ho znáte z médií a výstav. Jeho cestovatelským snem zůstává severní pól a rád by opět zavítal na Antarktidu.
Připadá mi zajímavé poznávat lidi prostřednictvím prohlídky jejich kanceláří. V Jirkovi Kolbabovi se nezapře ani cestovatel ani puntičkář. Na sta tisíce diapozitivů je urovnáno málem do komínků, na policích stojí v řadě šanony s informacemi o nejrůznějších destinacích, na stole leží mapa a průvodce. Zdi zdobí krásné fotografie.
Vaše povolání je „cestovatel“. Co si pod tím má běžný člověk představit?
Já v občance nemám napsáno „cestovatel“. Řekl bych to tak – člověk je tím, co dělá a co ho živí. V tom případě jsem cestovatel a fotograf. Dříve jsem vedl marketingovou agenturu, ale už po první cestě za hranice Evropy jsem pochopil, že pro mě usedlý život není. Objevil jsem nové hodnoty, zažil jsem napětí, vzrušení, adrenalin. Všechny ty dojmy změnily můj život. Já si ještě v pětadvaceti opravdu myslel, že jsem rodinný typ.
Takže jak teď vypadá Váš pracovní den?
Když jsem v České republice, pracuji minimálně šestnáct hodin denně. Připravuji materiály pro besedy a diashow, knihy, články. Účastním se natáčení pořadů pro média. Možná se to zdá nezvladatelné, ale já jednak dokážu dělat víc věcí zároveň, a navíc mě pohání touha opět vycestovat. Sugestivní vidina blížící se expedice mě uspokojuje stejně jako cesta samotná. Moje práce mě zkrátka neskutečně baví.
A když byste měl popsat pracovní den v zahraničí? Nesvazuje Vás na cestách nutnost nafotit tolik a tolik dobrých snímků?
Ne. Je pravda, že vlastně nikdy nemám dovolenou, to bych musel jet bez foťáku. Ale vím, že by mi chyběl. Určitý počet použitelných fotografií mám daný jen při služební cestě, kterou si objednají média, letecká nebo cestovní agentura apod. Jinak jezdím, kam se mi líbí a kam zrovna přijde nabídka. Cítím se naprosto svobodný, moje práce je dynamická a tvůrčí činnost. V zahraničí se vyspím. Den končí se západem slunce, zato brzy začíná. Vstávám s rozbřeskem jako domorodci, doprovázím je na lov ryb nebo jinam, a nebo jdu fotit. Východy slunce jsou pro fotografa vděčným námětem.
A pro mnohé jistým druhem kýče…
Bráním se slovu kýč. Příroda je krásná a jak může být její zachycení kýčem? Snažím se fotit dobro a krásu. Emotivními snímky z válek, fotografiemi zachycujícími lidské utrpení, svým způsobem posouváme hranici zla. V Bangladéši se mi naskytl pohled na „dokonalý“ obrázek. Já to nevyfotil a nelituji toho. Nechci ukazovat hrůzu a strašit lidi, toho je kolem dost. Obklopuji se dobrými lidmi, hezkými obrazy a vším, co vyvolává pozitivní asociace. To chci předávat okolí.
Co Vám cestování dává?
To by vyšlo na knihu! Fascinuje mě už jenom pohled na mapu nebo glóbus. Jak je ten Pacifik veliký!! (láskyplný pohled na modrou plochu) Odmala je mým vzorem James Cook. Mám v plánu vidět všechny ostrovy, které viděl on, a zatím se mi to zdárně daří. Cestovat znamená objevovat nové prostředí a lidi, což vytváří celou paletu dojmů. Miluji výzvy, jsem vlastně tak trochu masochista, přitahuje mě všechno zdánlivě nepřekonatelné. Vyplavuji si při tom potřebnou dávku adrenalinu a hlavně cítím svobodu, která nám všem byla po dlouhá léta politickým režimem upírána. Cestování je také velmi příjemný způsob hubnutí. (smích)
Jaká jiná místa Vás přitahují stejně (nebo ještě víc) jako Tichý oceán?
Kdybych si mohl vybrat už jen jedno místo, kam se podívat, tak bych jel na severní pól. Kdyby dvě, tak bych se vrátil na Antarktidu.
Není tam trochu moc zima?
Zima tam je, ale stojí to za to. Tato ledová pustina je na světě jediným místem, kde se ještě zvířata nebojí lidí. Fotil jsem tučňáky a tuleně z nevelké vzdálenosti a byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Zvěř na Antarktidě prostě nějak nemá geneticky zakódováno, že se má lidí bát, že jí ubližujeme. Navíc je tamní nádherná výtvarná příroda skutečným rájem pro fotografa.
Nejraději tedy cestujete hodně na sever a hodně na jih?
Mám rád pouště a ledovce. Vůbec si libuji v kontrastech. Ovlivňují mě asi východní filozofie – jing & jang, krása založená na protikladech, dynamika. Nelíbí se mi nic fádní a standardní.
Cestujete sám?
V poslední době většinou ano. Všechno má svá pozitiva i negativa, ale já mám rád lidi a často mě napadne „Kdyby to tak viděla moje maminka!“ Je pravda, že už dva jsou někdy moc, ale na druhou stranu jsou situace, kdy mě mrzí, že tam zrovna není někdo, kdo by to prožil se mnou a taky chápal. Vždy mě láká jet s někým poprvé, je to výzva a člověka to učí tolerantnosti. Z toho plyne, že jsou moji společníci na cestách velmi různí. Jezdím s kamarády, známými, s přítelkyní jsme navštívili přes padesát zemí. A někdy je společnost improvizovaná, někoho potkám nebo si dáme sraz třeba až v Hongkongu a chvíli jedeme spolu, pak se zase odpojíme a pokračujeme každý svojí cestou.
Mluvíte o dojmech, které jsou podstatou cestování. Dostal jste se někdy do situace, kdy jste měl skutečný strach?
Je trapné říkat, jak mě při potápění za korálem vyděsil žralok, já zpanikařil a vyběhl z vody. (smích) Pak jsem se za to styděl. Ale vážně, občas prostě člověk musí mít strach a poslouchat pud sebezáchovy. Ten se nejvíc hlásí o slovo pod vodou a v africké divoké přírodě. Ale zbytečně se nevystavuji nebezpečí.
Co vás naposledy dojalo?
Mě dojme i dobře natočená pohádka o princeznách, natož pak cestování! Žasnu především nad ryzími mezilidskými vztahy. V těch nejchudších oblastech světa potkávám lidi, kteří nežijí pro peníze. Jejich životy jsou o něčem jiném než ty naše a priority mají naprosto odlišné od průměrného Evropana. Dojímá mě humanitární pomoc. V Bangladéši jsem byl svědkem aktivit charitativní organizace Adra. Je krásné vidět lidi, kteří pomáhají, ačkoli nemusejí, jiným lidem. Například na rozdávání chleba ve slamech nikdy nezapomenu.
Sám pořádáte diashow v nemocnicích a dětských domovech. Jaký ale máte vztah k charitativní činnosti, pokud jde o zachování tradičního života přírodních národů v rázu divoké krajiny?
Pokud jsem sytý a mám jídlo, je přece absurdní neobdarovat hladovějícího! Samozřejmě, že k oblastem, kde ještě dnes žijí lidé na úrovni pravěku, je nutné přistupovat opatrně. Nenechávat trička tam, kde se balí do kůží a „nezapomínat“ PET-láhve u domorodců, pijících z kalabaší. Je to v tom umět najít optimum. Uvědomuji si, že cestováním ovlivňuji navštívené prostředí, ale argument „nikam nepojedu, abych jim to tam nerušil“ je podle mě scestný.
Máte jistě přátele v nejrůznějších „koutech planety“…
Ano, kamarádství vzniká velmi snadno a rychle. Rád se vracím na Bali a Arabský poloostrov, do Ománu a Jemenu. Mám odtamtud přátele, se kterými si pořád píšu SMSky a maily.
Když vás poslouchám, mám pocit, že vidět přes sto zemí světa je vlastně hračka. Potom mi ale v mysli vyvstanou „reálné problémy“. Kolik máte pasů? A kolik řečí umíte?
Je to hračka. Cestovat je o srdci, nekladu si překážky a prostě to jde. Pasů mám šest. Legálně. Poslední dva tedy teprve týden. A umím vlastně jen česky a anglicky. Učím se malajsky a indonésky.
Je něco, co jste musel cestování obětovat?
Přirozeně hodně ze soukromého života, což mi občas pochopitelně leze na mozek. Ale vybral jsem si sám a dobrovolně a cítím se šťastný.
A ještě na závěr – máte nějaké životní heslo?
Nebojme se splnit si své sny!
Díky za rozhovor.
Informace o aktuálních výstavách a diashow cestovatele Jiřího Kolbaby najdete na www.theworld.cz. Rozhovor připravila Michaela Mysha Košťálová (www.myshaweb.cz)