David Hainall

Jméno a příjmení (a přezdívka)

David Hainall

Na kolik se cítím

To je těžká otázka. Pocity se mění během dne, týdne i roku. Asi nejmladší se cítím, když si se svým synkem sedám na klouzačku nebo se hrabu v písku, bahně, případně  společně probíháme ke zděšení maminky kaluže a jiné to vodní nádrže:-)

Oblíbené země

Líbilo se mi všude, ale snad nejvíce na mě zapůsobilo Rumunsko, resp. život v rumunských horách. Když sečtu všechny cesty, tak jsem tam strávil nejvíce času. Díky opakovaným cestám jsem se dostal velmi blízko k místním pastevcům a měl možnost alespoň částečně poznat jejich způsob života, zvyky i obyčeje.  

Na kterých místech se mi hodně líbilo

Rumunské hory, Mongolsko, Bajkal, východní Turecko.

Cesta, které si nejvíce vážím

Všechny cesty byly přínosné a plné poznání, poznání sama sebe, spulucestovníků i částečně místních obyvatel. Velmi si cením úspěšné expedice BAMO 2001, cesty do do nitra divokého tureckého Kurdistánu a některých výstupů na čtyřtisícové vrcholy v Alpách.

Nejdelší cesta

Expedice BAMO 2001. Tato cesta trvala sedm týdnů a podařilo se nám projet část středního a severního Mongolska, zastavili jsme se u nejhlubšího jezera Bajkal a snažili se přejít přes hřeben Tunkinských golců.

Proč cestuji a co mi to dalo a vzalo?

Mohu říct, že mi cestování více dává než bere. Určitě tedy cestuji také pro toto zjištění.

Snažím se poznat a najít sám sebe, utíkám od běžného konzumního života a od lidí, kteří se už zapomněli nebo se nechtějí radovat z úplně obyčejných lidských úspěchů. Utíkám od nesmyslného časového stresu, peněz. Na tohle všechno mi umožní cestování a občasné lezení zapomenout a „vyčistit si hlavu.

Hledám poznání. Upřímně obdivuji lidi, kteří na první pohled „nic“ nemají a přesto jsou šťastní a umí z ničeho vytvořit naprosto úžasné věci.

Oblíbený cestovatel, dobrodruh či objevitel

Z českých cestovatelů mne nejvíce oslovili pánové Zikmund a Hanzelka. Vždycky když jedu do Rumunska, otevírám Karpatské hry od pana Nevrlého. Dobře se mi čtou knížky od Reinholda Messnera nebo Herrmana Bulla.

Cestovatelské Curriculum Vitae

Cestovat a chodit po horách jsem začal díky svým rodičům hned, jak jsem se postavil na nohy. Nejvíce o horách a pohybu v nich jsem se naučil v Rumunsku, jehož hory považuji za „nejlepší učebnicí“ VHT, která existuje. Následovaly cesty po dalších převážně východoevropských horách a několik  výstupů a dálkových přechodů  v Alpách, již zmíněné cesty do Mongolska, Ruska a Turecka. Snad to tak neskončí :-)

Navštívené země

Slovensko, Polsko, Německo, Rakousko.

Itálie – okolí Cortina d´Ampezzo, Sentiero dei Walser (italsko – švýcarské pomezí), Gran Paradiso, Lago di Garda ...

Švýcarsko – Walliské Alpy, Bernské Alpy

Francie – Savojské Alpy

Dánsko, Holandsko, Švédsko, Norsko – během dvou cest až daleko za polární kruh

Ukrajina – Zakarpatská oblast 

Rumunsko – několikanásobné přechody pohoří Rodna, Maramureš, Vilcan, Retezat, Paring, Capatini, Sureanu, Lotru, Cindrel, Fagaraš a Piatra Craiului, okružní cesta po přírodních a geologických špercích Rumunska

Bulharsko – přechod pohoří Rila a Pirin

Slovinsko – Julské Alpy

Rusko – Bajkal a okolí

Mongolsko

Turecko – cesta do východního a středního Turecka

Cestovatelské sny a plány

Snů a plánů mám spoustu. Mezi ty největší patří určitě Kamčatka, ruský a mongolský Altaj, jižní Amerika a v neposlední řadě i Nepál a Tibet.

Zvláštní záliby během cestování

Během cest se snažím fotit a zaznamenávat průběh výpravy s cílem vytvořit prezenatci pro své přednášky. Rád ochutnávám místní kuchyni, sbírám pohádky, legendy a drby a vůbec se snažím přiblížit co nejvíc domorodým obyvatelům.  

Oblíbená historka z cest

Při každé cestě se přihodilo něco, co stojí za zamyšlení. Něco, co mne oslovilo a ukázalo vztyčený ukazováček a říkalo: „teď se zamysli...“.

Poslední příhoda se nám stala ve východním Turecku ve vesnici Gevaš pod horou Candir Dag (kurdsky Artos). Slezli jsme vyprahlí a žízniví z 3500 m vysokého kopce a u studny ve městě hltali vodu. Najednou vedle nás zastavilo auto a z okénka se vyklonil mladý muž a žádal mne, abych šel k vozu. Ukázal mi průkaz turecké tajné policie a plynulou angličtinou se mě zeptal, jestli nepotřebujeme pomoct a jestli nás během cesty někdo neobtěžoval. Zajímalo ho, kde jsme byli, co jsme viděli. Neuváženě jsem se začal rozplývat nad krásami jezera Van a nad nekonečností hor Kurdistánu. V tu chvíli byl oheň na střeše. „Tady jsi v Turecku! žádní Kurdové tu nežijí, všichni jsme Turci! Kde jsi slyšel nebo četl o Kurdistánu? Všichni jsme Turci! Tohle je turecká země!“
Najednou  se mi v myšlenkách vrátily všechny ty vojenské kontroly za posledních několik dní cesty a hlavně rozhovor s vrátným v hotýlku v Istanbulu. Když se dozvěděl, že jedeme do okolí města Van, zasnil a smutným hlasem řekl: „Já se tam narodil, je to nádherný kraj. Pro vás tam je bezpečno, ale pro mne ne. Kdyby mě někdo zastřelil na ulici ve Vanu, ještě za to dostane metál. Zabít Kurda totiž není zločin!“.
Podle informace policisty v téhle oblasti žádní Kurdové nežijí, co naplat, že jsme po tomto rozhovoru popíjeli čaj v kurdské vesničce pod vyhaslou sopkou Nemrut Dagi. Co naplat, že jsme s Kurdy prohráli fotbalové utkání poměrem 20 : 0. Ti lidé tady prostě „nežijí“...
Dlužno poznamenat, že na vzniklém stavu nenávisti mají i Kurdové svůj neodiskutovatelný podíl a v boji za svou národnostní identitu volili nepřijatelné prostředky. Na nátlak Evropské unie mohou alespoň částečně prezentovat svoji kulturu, jazyk, zvyky a obyčeje.

Další, dnes již úsměvná příhoda, se stala na hřebeni rumunského pohoří Capatni v sedle Rodeanu. Toto sedlo je mimo jiné zajímavé tím, že je zde výcvikové středisko rumunské armády. Tímto sedlem jsem procházel celkem sedmkrát a pouze jednou jsem se setkal s tím, že by zde probíhalo vojenské cvičení. Problém byl jen tom, že když jsem si přepočítal své „ovečky“, zjistil jsem, že mi pět lidí chybí a nemohli být nikde jinde než v prostoru, kde právě probíhaly ostré střelby. Mezi pěti chybějícími byl i můj kamarád a kolega, který šel v čele skupiny. Nikdy před tím a nikdy potom jsem se tak rychle nedomluvil jazykem, který neznám a zároveň nikdy před tím a nikdy potom, jsem se tak skvěle nebavil pohledem na zoufalého vojáka, který neuhlídal jedinou přístupovou cestu do hlubokého horského sedla. Všechno nakonec dobře dopadlo a otázka mého kamaráda: „Ty, Dejve, co to tady bylo za divný rány?“, mě upřímně rozesmála.

Významné expedice a projekty

Nemyslím si, že jsem podnikl něco zásadního, co by mělo lidem kolem mne „vyrazit dech a z čeho by jim měla“spadnout“ čelist.

Autor

Ze svých cest pravidelně připravuji cestopisné besedy a když se mi podaří sehnat trochu peněz, tak i výstavy fotografií. Přehled je uveden na mých internetových  stránkách www.fototoulky.net v sekci besedy. Zároveň se snažím poprat s publikováním článků a cestopisů.

Osobní www stránky

www.fototoulky.net

Osobní poznámka

Spolupracuji jako průvodce s brněnskou cestovní kanceláří Alpina. Během své průvodcovské kariéry jsem spolupracoval s cestovními kancelářemi Kurdna, Swětoběžník a Gulliver na cestách. Poslední dvě jmenované již ukončily svou činnost.

Foto

S fotkama mám trochu problém. Vzhledem k tomu, že většinou držím v ruce foťák, nemám moc fotek, na kterých bych byl buď sám nebo s přáteli. Přesto jsem jich několik ve svém archivu našel.