V šedesátých letech minulého století se staly knihy Joy Adamsonové o životě mezi africkými divokými zvířaty knižním bestsellerem. Popularitu autorky ještě zvýšily filmy, natočené na základě jejích knih, v nichž vystupovala sympatická dvojice manželů, milovníků africké přírody. Málokoho by napadlo, že Joy Adamsonová – přes své anglické jméno – je původem Němka a že se narodila ve slezské Opavě...
Narodila se (20. října 1910) jako Friederika Viktorie Gessnerová a za nejmilejší místo svého dětství označovala osadu Seifenmühle (česky Na stoupách), kterou už dávno zalily vody Kružberské přehrady na řece Moravici, vila Gessnerových na kopci nad řekou pak shořela v roce 1993. Na rodném domě (ulice Na rybníčku 46) ji dnes připomíná pamětní deska, umístěná zde v roce 1985. (Jméno Joy Adamsonové nese také nedaleké náměstí.) Otec Victor Gessner (1881–1930) byl zemským stavebním radou a vychovával jí jako syna, včetně oblékání klukovských šatů a oslovování „Fritzi“. Rozchod rodičů (zůstala, po jistých problémech, spolu se starší sestrou Traute v péči matky, zatímco nejmladší Dorle vyrůstala s otcem) ji přivedl jako dvanáctiletou do Vídně, kde dokončila gymnázium (první ročník studovala ještě v Opavě) a kurzy na vídeňské malířské akademii, měla ale také státní zkoušku k výuce hry na klavír a čtyři roky také studovala medicínu. Ve Vídni se provdala (1935) za podnikatele Viktora von Klarwilla a chtěla se s ním – manžel jako žid cítil, že situace ve Vídni se radikalizuje – usadit v Africe (1937); cestou se na lodi seznámila se švýcarským přírodovědcem Peterem Ballym. Po rychlém návratu do Evropy a rozvodovém řízení odešla v březnu 1938 za Ballym do Keni, kde se trvale usadila. Po celý život ji ale zůstal poměrně výrazný německý přízvuk.
Jako paní Ballyová se stala spolupracovnicí svého druhého manžela-botanika při pořádání jeho sbírek a dík kreslířské obratnosti ilustrovala jeho knihy i díla jeho přátel. Novomanželé Ballyovi odjeli na etnografickou expedici, organizovanou muzeem v Nairobi, do pohoří Chyulu (na hranicích Keni a Tanzánie, mezi Mombasou a Nairobi); Joy (jak si nechávala říkat) později, od r. 1949, také zachycovala pro britskou koloniální správu podoby původních obyvatel Britské východní Afriky. Její výtvarné dílo zahrnuje na 4000 položek, z nichž bylo vydáno celkem 7 knih, řada portrétů je v expozici keňského národního muzea v Nairobi. Poznávala přitom různé oblasti východní Afriky, navštívila i tehdejší Belgické Kongo a vystoupila na Kilimandžáro (1939). "V klidu ranního svítání jsem se cítila podivně rozjařená, až triumfující. Sníh byl dost tvrdý, takže jsme mohli obejít okraj až k vrcholku císaře Viléma. Podepsali jsme se na znamení, že jsme dosáhli nejvyššího bodu v Africe, a papír vložili do láhve, která je tady k tomu účelu umístěna."
Dalším mezníkem v životních osudech paní Joy bylo seznámení se strážcem národního parku Mt. Kenya Georgem Adamsonem (1906-1989) o vánocích 1942, který se (po rozvodu s Ballym) stal na desítky let jejím životním partnerem. (po složitějším rozvodovém řízení se vzali v roce 1944.) Následovala manžela do města Isiola pod nejvyšší keňskou horou a společně usilovali o záchranu africké přírody. Adamsonovi patřili k iniciátorům zakládání dalších národních parků na území Keni a dnešní Tanzanie (např. Serengeti). Láskou J. Adamsonové se stali lvi, kteří se proměnili v hrdiny jejích knih. Příběh lvice Elsy se stal knižním bestsellerem počátku 60. let: „Vyběhla jsem ...v autě jsem zahlédla srst lva. Než jsem se stačila zeptat, jaký je úlovek, George ukázal dozadu do vozu. Ležela tam stulena tři lvíčata, takové chlupaté skvrnité kuličky. o vnější svět lvíčci moc zájmu nejevili. Bylo jim jen pár dní, oči měli ještě potažené modravou blankou. Na nohy se to neumělo postavit, ale koukali, kam by zalezli. Vzala jsem je na klín, aby se trochu uklidnili, a George mi přitom rozčileně vykládal." Nejúspěšnější kniha Joy Adamsonové se dočkala překladu do celkem 33 jazyků.
Podobný úspěch dosáhla i další díla Joy Adamsonové z africké přírody; podle nich vytvořili pro stříbrné plátno Volání divočiny a Obklíčeni slony. V češtině vyšly knihy Příběh lvice Elsy (1960, česky poprvé 1968 a pak ještě pětkrát), Volání divočiny (1976) a Příběh levhartice Penny (1988). V roce 1992 vyšly česky i vzpomínky jejího manžela George Adamsona (pod názvem Můj život s Joy).
Joy Adamsonová se také věnovala popularizaci problémů, s nimiž se ochránci africké přírody setkávali, mj. v boji proti pytlákům a černému obchodu s africkou zvěří. Výrazně se angažovala zejména v projektech na reintrodukci původních živočichů do africké přírody, například potomci Elsy († 1961) žijí v národním parku Serengeti. I po rozvodu (1970) Adamsonovi spolupracovali, až do 3. 1. 1980, kdy téměř sedmdesátiletou Joy Adamsonovou zavraždil Paul Nakware Ekai, jeden ze zaměstnanců národního parku Shaba, kterého krátce předtím propustila pro krádež. Násilnou smrtí o devět let později podlehl i její manžel. Většinu svého majetku odkázala v r. 1969 založené nadaci „Elsa Conservation Trust“, která dodnes pokračuje v činnosti, které Joy Adamsonová věnovala svůj život. Dům „Elsamere“ na břehu jezera Naivasha, ve kterém žila na konci života, je dnes přeměněn na muzeum.
Do rodné země se nikdy již nevrátila, majetek rodině byl zabrán po roce 1945. V Opavě žije několik velmi vzdálených příbuzných, milovaná babička Friederika Greipelová-Weisshuhnová (původem z významné slezské podnikatelské rodiny) je pohřbena v Budišově nad Budišovkou.
