HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Abú Abdalláh Muhammad Ibn Battúta - cestovatel z Maroka

Neuvěřitelných sto dvacet tisíc kilometrů ušel marocký cestovatel. Nejprve se vydal do Mekky, pak se dostal i do Číny a Indie. Procestoval také některé africké oblasti.



IBN BATTÚTA Abú Abdalláh Muhammad (* 24. 2. 1304, Tandža, Maroko, † 1368/70, asi tamtéž) – arabský cestovatel

Největší arabský cestovatel se ­narodil v bohaté rodině v Tandži (Tangeru) a v jedna­dvaceti letech se rozhodl vykonat nejsvatější pouť všech muslimů – hadž. Proto vyrazil ze svého rodného Maroka do Tunisu a dále k východu, na Tripolis Alexandrii. Poblíž ní se setkal s mužem, který byl stoupencem mystického směru islámu – súfí; ten Battútovi krom jiného řekl, že bude celý život cestovat. A mladý muž se rozhodl, že navštíví celý islámský svět.

Z Alexandrie Ibn Battúta procestoval nilskou deltu a dostal se do Káhiry. Protože do ramadánu bylo ještě daleko (dostal se sem asi v únoru 1326 a nejbližší svatý měsíc připadal až na říjen), Ibn Battúta se rozhodl pro méně obvyklou cestu do Mekky. Plul proti toku Nilu až do Luxoru a Edfú, přešel úzký pruh pouště k Rudému moři a v přístavu ­Ajdháb (nyní ve zříceninách) si chtěl najmout loď, která by ho odvezla do Džiddy; ve městě ale krátce před jeho příchodem vypuklo povstání a cestovatel měl co dělat, aby si zachránil život. Proto se vrátil – stejnou cestou, což dělal jen velmi, velmi nerad – do Káhiry.

 

S karavanou do Mekky

Aby stihl dojít do Mekky v „plné sezoně“, vyšel z Káhiry k východu, v Palestině navštívil Betlém i Jeruzalém s Omarovou mešitou, v srpnu 1326 došel do Damašku a připojil se ke karavaně, která dosáhla Mekky běžnou cestou skrz západní část Arabského poloostrova. Přes Medínu došel do nejposvátnějšího města všech muslimů, kde vykonal všechny obřady.

Po měsíčním pobytu se „věčný poutník“ Ibn Battúta rozhodl k odchodu a v listopadu 1326 si to namířil nikoli k domovu, ale na severovýchod. Přes Basru došel do Abadánu v Persii (Íránu) a dále na Isfahán a Šíráz, kde byl přijat jako „putující učenec“. Zde změnil směr na západní a navštívil Bagdád, město z Pohádek tisíce a jedné noci. S průvodem tamního panovníka zamířil nakrátko k severu, do Tabrízu, ale pak se znovu vrátil do Mezopotámie a proti toku Tigridu došel až do Mosulu. Zpět přes Bagdád, Nadžaf a Medínu se, těžce nemocen, vrátil koncem roku 1327 do Mekky.

„Syn kachňátka“, jak zní překlad Bat­tútova jména, ale nevydržel dlouho na jednom místě. V letech 1328–30 podnikl cestu do východní Afriky. Z Mekky putoval do Medíny, potom možná zajel do Suákinu v Súdánu a pak zpět na Arabský poloostrov. Přes Ta’izz došel do Adenu (zmínka o návštěvě jemenského hlavního města San’á je asi smyšlenkou), kde nasedl na loď, plující do východní Afriky.

Ibn Battúta navštívil MombasuZanzibar, nejjižnějším místem, kam dorazil, bylo rušné obchodní středisko Kilwa, ležící v dnešní jižní Tanzánii. Aby se nevracel stejnou cestou, odplul z Afriky k severovýchodu, do Ománu. Tam zažil řadu dobrodružství – mj. byl okraden na poušti – ale všechno vydržel a ze Soháru na ománském pobřeží se přeplavil do Hormuzu. Krátkou cestou přes íránské vnitrozemí se opět dostal k Perskému zálivu, přeplavil se přes něj a dále dorazil, již potřetí, do Mekky.

 

Do Indie s odbočkami

Nejdelší cesty na Ibn Battútu teprve čekaly. Po kratším pobytu v Mekce koncem roku 1330 putoval přes Egypt (Luxor, Káhira) na středomořské pobřeží, do Lázikije v Sýrii. Odtud přeplul do jihoturecké Antalye a několik měsíců putoval vnitrozemím Malé Asie až do měst Sivas Erzerum. Jinou cestou se vrátil na středomořské pobřeží. Přes Izmir a Iznik zamířil Maročan do Sinopu na březích Černého moře a tam si našel loď, která ho převezla přes moře na poloostrov Krym. Z něj po souši postupoval až k řece Donu. Se zacházkou k severnímu podhůří Kavkazu došel – snad roku 1332 – do Astrachaně v deltě Volhy.

Ačkoliv jeho hlavním cílem byla Indie Čína, poutník z Tandži využil možnosti a v doprovodu manželky jednoho z panovníků Zlaté hordy, původem byzantské princezny, si zašel po severních březích Černého moře až do Cařihradu (Istanbulu) a zase zpět. Teprve pak se zase vrátil ke svému poslání, jen se krátce zdržel výletem na severozápad do Nového Saraje, ležícího poblíž dnešního Volgogradu.

Nejkratší cesta z Astrachaně do Indie vede střední Asií – a právě tu Ibn Bat­túta využil. Překročil řeky Ural a Emba, kazašskou stepí putoval k Aralskému jezeru, navštívil Urgenč a Bucharu, krátce také pobyl na chánově dvoře v Samarkandu. A odtud dále k jihu – do severního Afghánistánu, přes vysoké průsmyky Hindukúše do Kábulu a Ghazní. Další průběh cesty je trochu nejasný, ale někdy v letech 1333–35 (Battúta uvádí starší letopočet, ale je to zpochybňováno) se dostal k řece Indu a pak do Dillí.

Šest let strávil rodák z Tandži na dvoře dillíského sultána Muhammada. Ibn Battúta se zde stal soudcem a měl dokonce svůj dvůr (císař rád využíval služeb cizinců), jenže se nakonec zadlužil a zachránilo ho jen to, že se rozhodl pro náboženské rozjímání. V roce 1342 ho nakonec sultán vzal na milost a jako zkušeného cestovatele pověřil Ibn Battútu vedením poselstva do Číny.

 

Nedokázaná cesta do Číny

Přes Kánpur a Gwalior putovalo poselstvo dillíského sultána k západoindickému pobřeží, tam ale jeho loď ztroskotala a Ibn Battúta se zapletl do politických a vojenských sporů v oblasti; krom jiného se zúčastnil dobývání Goy a asi rok a půl strávil na Maledivách – opět jako soudce, ale tentokrát dokonce snil o zdejším trůnu... Neúspěšně. Koncem roku 1344 musel z Maledivských ostrovů uprchnout na Cejlon. Ten důkladně procestoval, mj. vystoupil na 2 524 metrů vysokou Adamovu horu a postupoval dále do jižní Indie. Zde chtěl získat vojsko a Maledivy dobýt, ale od tohoto plánu nakonec ustoupil.

Ibn Battúta se rozhodl navrátit k cestování a z Indie se přeplavil do Bengálska, kde podnikl kratší cestu do vnitrozemí. Znovu se ale vrátil na moře a tradiční trasou, přes Sumatru, Malacký průliv a Jihočínské moře, se dostal do Čchüan-čou v jižní Číně. Čína byla krásná, ale mně se nelíbila. Naopak mi velice vadilo pomyšlení, že v této zemi vládne pohanství. Kdykoli jsem opustil své přístřeší, narazil jsem na lecjaké nepravosti... Přes tento odsudek Ibn Battúta o sobě tvrdil, že navštívil i Chang-čou a dokonce Peking. Mnozí ale tuto kapitolu Battútova životopisu odmítají a vcelku věrohodně tvrdí, že si zde arabský cestovatel „vypůjčil“ údaje z cestopisů M. Pola a Odorika z Pordenone.

 

Konečně zpět v rodném Maroku

V Čchüan-čou se Battúta sešel s krajanem, mladým marockým učencem al-Bušrím; snad pod dojmem tohoto setkání se rozhodl vrátit domů. Přes Singapur, jižní Indii Omán plul do Hormuzu, odtud po souši přes Isfahán do Bagdádu a Jeruzaléma. Ještě počtvrté v životě vykonal pouť do Mekky a pak už přes Egypt, Alexandrii, Tunis, Cagliari na Sardinii, Oran a Fés dorazil domů do Maroka, kam se vrátil roku 1349 po čtyřiadvaceti letech na cestách.

Ale ani po návratu nevydržel Ibn Bat­túta na jednom místě. Napřed v roce 1350 přeplul Gibraltarský průliv a podíval se do Granady, pak putoval do královského města Marrakéše (v jižním Maroku) a v letech 1352–54 podnikl poslední ze svých velkých cest: napříč Saharou do města Ňoro, hlavního města říše Mali (někde na horním Nigeru). Odtud plul po Nigeru až do Timbuktu a Gaa, kde se připojil ke karavaně a s ní přešel, opět napříč Saharou, do Maroka.

Zbytek života už Ibn Battúta, který při svých cestách ušel přes 120 000 kilometrů, prožil v rodném městě. Z příkazu sultána diktoval obsáhlý popis svých cest, který je dnes jedním z klasických děl světové cestopisné literatury. Zásluhou orientalisty Ivana Hrbka si jej můžeme přečíst i v češtině.

Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.


11.12.2011, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Silvestr v Karibiku. Přidá se někdo?