HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Semjon Ivanovič Děžňov - objevitel nejvýchodnějšího bodu Asie

Velkou výpravu kozáků za obeplutím severního pobřeží Sibiře vedl Děžňov, celá jeho posádka ale skončila tragicky v opuštěné krajině.



DĚŽŇOV Semjon Ivanovič (* asi 1605, snad Velikij Usťjug, Rusko, † počátkem roku 1673, Moskva, Rusko) – sibiřský kozák, objevitel nejvýchodnějšího bodu Asie

Černé skály lemující sibiřské pobřeží jen zvyšovaly pochmurnost kraje, jímž na podzim 1648 pluly kozácké loďky. V červnu vyjely z ústí Kolymy, aby si kozáci, kteří seděli u vesel, našli místa pro založení nových osad daleko na východě. Naplňovali myšlenku kupce F. A. Popova, zkušeného plavce a cestovatele, původem od Archangelska, který se už v mládí plavil po Bílém moři a víckrát se přitom odvážil do Severního ledového oceánu. V roce 1647 se pokusil spolu se sibiřskými kozáky a lovci obeplout severní pobřeží Sibiře, ale souvislý led se objevil příliš brzy a uzamkl jejich čluny v pevném sevření.

 

Nový vůdce výpravy F. A. Popova

Pro novou výpravu si Popov vybral jako vůdce Semjona Děžňova z Nižněkolymského ostrohu (dnes Staduchino), který s ním absolvoval obdobnou plavbu v minulém roce. Přestože nepocházel ze Sibiře (přišel za Ural z města Velikij Usťjug u Vologdy), zvykl si záhy na tvrdé podmínky zdejšího života a od Tobolska Jenisejska doputoval v roce 1638 do Jakutska. Odtud se vydával na dlouhé cesty až k řece Janě, po Indigirce Kolymě stejně jako ve vodách Severního ledového oceánu.

Vstoupil mezi kozáky a bránil jejich pevnosti proti Jakutům, Tunguzům a Jukagirům. Vydával se za lovem kožešin a pomáhal vybírat jasak, zvláštní daň, kterou ruští dobyvatelé přijímali především v kožešinách a mrožích klech od původních obyvatel Sibiře a Dálného východu.

Pod Popovovým a Děžňovovým velením dokázali kozáci proplout končinami, do nichž nepronikly koráby mořeplavců ze západní Evropy. Skalnaté pobřeží se náhle lomilo k jihu a kozácké loďky obepluly „Velký kamenný zub“, který se později stal Děžňovovým mysem. Na nepokojném moři měly jejich osádky dost práce s veslováním a těžko si mohly uvědomit, že se dostaly na samý konec Asie. V úzkém (Beringově) průlivu neuviděly protější americký břeh a sotva se dotkly Diomedových ostrovů.

Prudká bouře oddělila nevelké kozácké čluny od sebe a zahnala je do Tichého oceánu. Popov se zřejmě dostal až daleko na jih, ke břehům Kamčatky, kde snad přezimoval. Zahynul stejně jako jeho posádka, kterou možná postihly kurděje nebo byla pobita Korjaky.

 

Osudy po rozdělení lodí

Loď S. Děžňova byla zahnána ke kamenitému pobřeží, daleko na jih od ústí řeky Anadyru, kam původně mířila. Ze zbytků člunu si Děžňovovi kozáci vyrobili lyže a saně a sotva napadl sníh, vydali se cestou necestou po horském hřebenu, lemujícím pobřeží; zapřáhli se do saní a vydali se k severu. Došli až k vytouženému, ale opuštěnému Anadyru, kde si vystavěli primitivní srub pro přezimování.

Pouhých dvanáct lidí z výpravy, kterou na počátku tvořila devadesátka mužů, přežilo do jara. Z naplaveného dřeva si postavili vory a loďky, na nichž se vydali proti proudu Anadyru na západ. Ve střetnutí s Anauly utrpěl Děžňov těžké zranění. Uzdravil se a spolu se svými muži vystavěli na břehu Anadyru dřevěnou pevnost, ve které znovu přezimovali (1649–50).

Po zmizení Popova a Děžnova se jiné skupiny kozáků z Nižního Kolymska vydávaly k Anadyru, kde kozáčtí vůdci očekávali bohaté zdroje kožešin. Patřili k nim Semjon Ivanov, zvaný Motora, který v dubnu 1650 našel tábořiště zbytku Děžňovovy výpravy. V létě k nim dorazil i M. V. Staduchin, kterého Děžňov znal z doby, kdy před osmi lety společně vybírali jasak na řece Indigirce.

Před hrozícím střetnutím obou vůdců uhnul Děžňov jižněji, ale na podzim 1650 se musel znovu vrátit k Anadyru. Před útoky Anaulů, kteří decimovali skupiny kozáků, nakonec ustoupil Staduchin k jihu (objevil se v roce 1657 v Ochotsku), zatímco Děžňov se usadil u Anadyru. V létě 1653 nechal vystavět loď, ale neodvážil se znovu pustit do ledového oceánu. Oblast, kterou ovládal, se stala bohatým pramenem kožešin a na pobřeží Tichého oceánu žili mroži, jejichž kly byly výhodným obchodním artiklem.

Teprve v roce 1662 se Semjon Děžňov odebral do Jakutska, odkud ho vypravil vojvoda do Moskvy s nákladem kožešin a mrožích klů, který předal v létě 1664 v Sibiřské kanceláři. V Moskvě uznali jeho zásluhy a povýšili ho na atamana. Vrátil se na Sibiř a roku 1671 se vydal znovu se vzácným nákladem do „bělokamenné matičky“, ale podlomené zdraví mu už znemožnilo návrat do Jakutska.

Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.


02.11.2011, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Život je jeden velký risk. Tak se neboj riskovat a cestuj!