HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Samuel White Baker - v Africe s manželkou

Manželé Samuel a Florence Bakerovi prosluli svými četnými expedicemi v Africe. Objevili Albertovo jezero nebo Murchinsonův vodopád.



Samuel White BakerSamuel White Baker

BAKER Samuel White (* 8. 6. 1821, Londýn, Anglie, † 30. 12. 1893, Sanford Orleigh, Devonshire, Anglie) – anglický cestovatel

Málokterý z cestovatelů mohl cestovat v tropických, neznámých končinách společně se svou manželkou. Afrika byla vražedným prostředím i pro silné muže, natož pro ženy (čestné výjimky, jako byla A. Tinnéová, samozřejmě existovaly). K nemnoha manželským dvojicím mezi cestovateli patřili, vedle manželů Holubových, zejména Florence Samuel Bakerovi.

Samuel Baker byl vzděláním inženýr. Ve čtyřiadvaceti letech se odstěhoval na Cejlon – nejprve byl „lovcem z povolání“, později si zakoupil čajovou plantáž a zřídil sanatorium. Roku 1855 se vrátil do Anglie, kde záhy ovdověl. Své čtyři dcery svěřil do výchovy sestře a přijal nabídku na místo inženýra při stavbě železnic v Dobrudži (nyní východní Rumunsko), dlouho ale na stavbě nesetrval a toulal se po Balkánu jako soukromník. Náhodou se přitom dostal na trh s otroky ve Vidinu, kde ho mezi zajatci upoutala černovlasá maďarská dívka. Tak si Baker (doslova) koupil svou druhou manželku Florence, která s ním absolvovala obě africké cesty.

 

Hlavní tábor v Súdánu

Manželé Bakerovi se poprvé do Afriky vydali roku 1861. Lodí po Středozemním moři se dostali do Egypta, po Nilu pokračovali až do Koroska a napříč Núbijskou pouští do města Berber (Barbar) v Súdánu. Zde založili „hlavní tábor“, odkud během následujícího roku 1861–62 zkoumali dosud málo známou oblast severozápadní Etiopie. Vyšli proti proudu Atbary, nejmohutnějšího přítoku Nilu pod Chartúmem, přičemž značně doplnili mapy oblasti jejího horního toku (mj. potvrdili, že řeka Tekeze je skutečně jednou z jejích zdrojnic). Z oblasti horní Atbary pokračovali k jihozápadu až k řece Rahad, kterou sledovali až k jejímu ústí do Modrého Nilu. Baker tak definitivně stanovil podobu říční sítě na súdánsko-etiopském pomezí.

Podél Modrého a pak už jenom Nilu se manželé Bakerovi vrátili zpět do základního tábora v Berberu, kde Samuel zpracovával výsledky měření z etiopských hor, zatímco Florence se starala o tábor, který byl opatřen mnoha maličkostmi, zpříjemňujícími život... O to se mohla postarat jen ruka skutečné dámy, napsal do deníku její manžel.

Koncem roku 1862 Samuel a Florence Bakerovi opustili Berber a přes Chartúm se vydali k jihu naproti Spekeovi, který zamýšlel projít z východní Afriky přes pramennou oblast Nilu do Súdánu a Egypta. Setkali se s ním v únoru 1863 v jihosúdánském Gondokoru. Speke a jeho průvodce Grant podrobně popsali prozkoumanou oblast Bakerovi a doporučili mu k průzkumu dosud neznámý úsek Nilu v dnešní Ugandě.

Karavana vedená Bakerem vyrazila z Gondokora 26. března 1863. Vedl ji místní obchodník s otroky, který ale brzy úmyslně stočil směr cesty z jižního na východní a teprve asi po 200 kilometrech jej opravil. Navíc Bakerovým cestou uhynuli koně a v pohoří Lotuke, kterým museli projít, je na šest měsíců zadrželo období dešťů. Manželé Bakerovi mohli pokračovat teprve v lednu 1864 k jihu, do království Buňoro; překročili řeku Achwu, v té době téměř vyschlou, a 22. 1. 1864 spatřili Nil nedaleko od místa, kde jej opustil Speke při cestě z jihu.

 

Albertovo jezero

Ve městě Mruli, sídle buňorského krále, byli Baker a jeho žena přátelsky uvítáni a získali svolení k další cestě směrem na západ. Tam mělo být jezero, o němž slyšel už Speke a které domorodci nazývali „Mwutan-Nzige“. Při putování obtížným, zabahněným terénem Florence Bakerová málem zemřela na malárii, ale nemoc nakonec překonala. 14. března 1864 se před nimi objevila velká vodní plocha: Sláva našeho celoživotního snažení mi ležela u nohou, zapsal si do deníku objevitel. Spatřené jezero pojmenoval Albertovým na památku zemřelého manžela královny Viktorie.

Bakerova expedice došla k jezeru poblíž jeho jižního cípu; mohutnou mlhu, kterou spatřili, přičítali vodní hladině, a nikoliv horám, které jinak měli doslova na dohled (tuto chybu opravil až Piaggia). Bakerovi pak na loďce obepluli východní břeh jezera, nalezli ústí Viktoriina Nilu do něj (jeho identifikaci ztížilo množství rákosových ostrůvků) i výtok Nilu z jezera. Odtud chtěl Baker splout po toku řeky až do Gondokora, jeho žena ho však přemluvila k jiné trase – proti proudu řeky zpět do Buňora.

Výzkumu jezera věnovali téměř celý půlrok, prozkoumali jeho severní část a na mapu zakreslili i Modré hory nad jeho západním břehem. Baker se ale dopustil značné chyby při určení rozměrů vodní plochy, jejíž délku odhadl na 300 a šířku na 100 mil (tj. asi 460 x 160 km, ve skutečnosti jen asi 145 x 80 km). Navíc mylně uvažoval o spojení Albertova jezera s jezerem Tanganjika.

Počátkem podzimu 1864 se dle nápadu Florence expedice obrátila proti proudu Viktoriina Nilu, přičemž učinila ještě jeden objev – čtyřicet metrů vysoký Murchinsonův vodopád, nejvyšší na celém toku Nilu. Za ním Bakerovi dosáhli peřejí Karuma, které už znali, a odtud se vrátili – tentokrát už přímou cestou – do Gondokora. V květnu 1865 už byli v Chartúmu, přes Suákin a Rudé Moře dopluli do Suezu a odtud přes Alexandrii do Londýna. Tam Samuel Baker oznámil s velkou slávou řešení další z nilských záhad, což také důkladně popsal v knize The Albert Nyanza (Londýn 1866).

 

Zpět na černý kontinent

Bakerovi se do Afriky vrátili ještě jednou, v roce 1869. Tentokrát měl ale Baker titul paši a guvernéra Rovníkové provincie se sídlem v Gondokoru (které záhy přejmenoval na Ismáíliji) a s úkolem dobýt nejjižnější část Súdánu, Bugandu a Buňoro pro egyptského místokrále. V následujících čtyřech letech se tak Baker více věnoval dobývání (i když ani Buňoro, ani Bugandu nezískal) a lovu než vědeckému průzkumu.

Pouze na přelomu let 1870 a 1871 zmapoval tajemnou řeku Bahr az Zaráf, kterou (ač víceméně jen shodou náhod) správně určil jako východní rameno Nilu mezi 7° a 9° severní šířky. Celou řeku Bakerova expedice proplula na parnících, ale prakticky dokázala jen nemožnost této trasy pro plavbu. Horní tok Nilu totiž často zatarasují saady, nahromaděné rostlinstvo v jeho korytě, které překáží plavbě. To byl ostatně případ první poloviny 70. let 19. století; Baker nemohl své výsledky z Gondokora ani odeslat, takže jej roku 1872 ­předstihl rakouský přírodovědec Ernst Marno (1844–1883), který Bahr az Zaráf prozkoumal ze severní strany. Mnohem vědecky významnější než samotné ztotožnění Bahr az Zaráfu s pravým ramenem Nilu byla ovšem barometrická a meteorologická měření, která provedli Julian Allan Baker (guvernérův vzdálený příbuzný) a především neúnavná Florence.

V roce 1873 se Baker rozhodl pro návrat do Evropy, ale protože Nil zůstával i nadále nesplavný, rozhodl se pro jihovýchodní cestu a přes dnešní UganduKeňu dosáhl Indického oceánu v přístavu Malindi. Své cesty popsal Baker v dvousvazkovém cestopise Ismailia (Londýn 1874), více se ale už k Africe nevrátil. Kromě zmíněných děl napsal také spisy o Etiopii (The Nile Tributaries of Abyssinia, 1867) a o Kypru.

Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.


17.10.2011, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Nejlépe investované peníze jsou do cestování a do zážitků.