HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Enrique Stanko Vráz

(* 18. 2. (8. 4.) 1860 Veliko Tărnovo?, Bulharsko, † 20. 2. 1932 Praha) – český cestovatel a autor oblíbených cestopisů




15. prosince dopoledne šel jsem ve slavnostní náladě pokřtít svou loď. Z nedostatku jiného barviva rozpustil jsem v oleji červené bobule onuta (palmy Bixa orellana) v šálku, z něhož jsem pil kávu. Štětec jsem si již večer udělal z vláken čikičike. S pozorností a u mne neobvyklou vervou tvořivého umělce nakreslil jsem velkými písmeny na obě strany lodní přídě jméno Praga. Kvůli španělské výslovnosti nechtěl jsem psát Praha a těšil jsem se ze svého díla, ze svého korábu více než kterýkoli novopečený kapitán kráčející poprvé na velitelský můstek.

Mimo několik zevlujících a v písku se válejících kluků se ‚slavnosti‘ nikdo nezúčastnil. Když jsem své dílo dokončil, vytáhl jsem na stožárek prapor v českých národních barvách. Jako zaražený v tom cizím okolí visel schlíple dolů. Ale tu jej rozevlál vzmáhající se větřík a on se vesele třepetal jako nad ním kroužící rackové.

Záhadný cestovatel

Autorem vlasteneckého vyznání byl člověk, který se po mnoha letech odloučení znovu dotkl české půdy. V létě 1894 zažila česká společnost překvapení, když se v Praze objevil muž, kterého dosud znala pouze z korespondence provázející bohaté dary z Afriky Jižní Ameriky. U Náprstků z nich na jaře 1894 uspořádali výstavu. O totožnosti tajemného světoběžníka však věděli jen málo. On sám nedělal nic pro rozptýlení mlhy, která obklopovala jeho osobu. Všem bylo jasné, že Stanko Vráz je pseudonym zvolený podle slovinského básníka (přeložil mj. Rukopis královédvorský a zelenohorský) a jméno Enrique asi také nebylo pravé.

Záhadný cestovatel se nechal slyšet, že je synem blíže neuvedeného ruského diplomata či důstojníka, působícího v otomanské říši, a nejmenované české vlastenky. Po ní prý zdědil lásku k české zemi a dokonalou češtinu, kterou bez výrazného přízvuku hovořil. Psalo se dokonce i o tom, že jeho matka nebyla Češka a český jazyk ho naučil jeho vychovatel. Vráz vyvracel, že by snad byl totožný s pohřešovaným Karlem Illichmannem z Českého Dubu (nar. 1857) a jeho původ zůstává záhadný dodnes. Potvrdil to i v dopise, který pražským přátelům poslal z východní Asie: „Když se mne někdo vyptává na mé mládí, lžu.

Stále se objevují názory zpochybňující tradované Vrázovy údaje. C. Votrubec vyslovil v roce 1995 názor, že místem Vrázova narození nemuselo být bulharské Veliko Tărnovo, ale haličský Tarnów. Tajuplný cestovatel mohl být synem některého z důstojníků Jeho Veličenstva, sloužícího v tomto zapadlém konci Rakouska­Uherska.

Fantasticky zní názor literárního historika Josefa Poláka, podle něhož se pod pseudonymem Stanko Vráz ukrývá literárně nadaný hrabě Zdeněk Kolowrat (1836–1892), který jako „mladý poručík zabil v souboji jiného rakouského poručíka, a poněvadž souboje byly zakázány, z obavy před odsouzením a trestem uprchl do daleké ciziny.“ Vrázův původ zřejmě zůstane, i přes nové teorie, zahádou.

Vrázovo zaznamenané putování po Africe

Pouze z Vrázova literárního zpracování víme o jeho dramatickém putování po Africe, kdy „rodinné drama vyštvalo jej již jako mladíka dvacetiletého do širého světa.

Tvrdohlavě se Vráz snažil proniknout ze severní Afriky do saharského města Timbuktu. V přestrojení procestoval Maroko a několikrát se pokoušel přidat k nějaké karavaně, která by ho dovedla do nedosažitelného města v poušti.

Po třech letech marných pokusů se rozhodl změnit působiště. Přes Kanárské ostrovy doplul do Bathurstu (Banjulu) v Gambii a po řece stejného jména chtěl proniknout do nitra kontinentu. Zaskočila jej ale malárie, a tak se teprve v prosinci 1885 vydal s domorodými průvodci z osady Barry: „Zpočátku šla cesta dosti rychle. Hbitě uháněla kanoe proti proudu mohutné řeky. Silnější, nad míru suchý vítr od Sahary, nám kladl odpor, tak že jen těsně u břehu jsme veslovali, nuceni jsouce veškeré zatáčky vyjížděti a vyrušujíce z klidu četné vodní ptactvo na dlouhých, visutých větvích sedící a hnízdící. Tak suchý byl harmatan (vítr), že kůže z tváří a rukou se mi oloupala. Společníci moji krátili sobě cestu vyprávěním dobrodružství ne vždy věrohodných nebo monotónním zpěvem. Když slunce vysoko nad hlavami stanulo, vyhledali jsme stinnou zátoku a zde pod korunou mohutných obrů připravili jsme sobě chudý pokrm, ponejvíce z opepřené rýže, zavařené se sušenými neb čerstvými rybami. Luxusem byly jeden neb dva v popeli upečené batáty.

Po 200 mílích (tj. asi 322 km) rozloučil se Vráz se svými průvodci a chystal se pokračovat dál směrem k Sahaře. Zastavil ho však nový útok malárie a po třech a půl měsících se zubožený cestovatel vrátil zpátky do Barry. S karavanou otrokářů se pokusil znovu proniknout k srdci Sahary, ale opět bez úspěchu.

V květnu 1885 se přesunul na Zlatonosné pobřeží (Ghanu). Z Akkry se vydal do Aburi a přes Koforiduu dospěl až k řece Prah a pokračoval do Kumasi, střediska říše Ašantů: „Konečně blíží se Jeho Majestátnost. Jsa obklopen nejvyššími dvořany a důstojnictvem a pážaty přetíženými zlatými skvosty a nesoucími meče se zlatými rukojeťmi kráčí král Ašantů, Kofi, pod obrovským slunečníkem taktéž zlatem přetíženým. Kol něho tančí hoši jako ďasem posedlí a každý nese nějaký předmět denní potřeby královy meče, vějíře, šátky, sloní ocasy, zrcádka, dýmky, tabák aj. ‚Tié - tié‘ (ticho! ticho!) volají ‚afena‘. Jakoby ho podporovali, dotýkajíce se jeho těla dvořané stále volajíce: ‚Ó mocný lve, pozor dej, zde kámen na cestě! Skvíš se jak had, avšak uštknutí tvé zloby usmrcuje rychleji než jed hadí. Zdaž leoparda nejsi krásnější a hbitější.‘

Po "kratší" přestávce výprava do Jižní Ameriky

Vráz na Zlatonosném pobřeží především sbíral hmyz, ptáky, vyšší živočichy a další přírodniny. Jejich prodejem si vydělával na další cestování. Řadu beden s přírodninami věnoval pražskému Národnímu muzeu. Sběratelskou činností se Vrázovi podařilo získat trochu peněz, aby se mohl odjet léčit do příhodného klimatu Kanárských ostrovů. Zde pobyl půl roku. Spolu s pražským přítelem Jaroslavem Brázdou (1861–1918), s nímž podnikal některé ze svých cest v Maroku, a za podpory polského knížete Adama Woronieckého se v červenci 1889 vydal přes oceán, do Jižní Ameriky.

Po 20 dnech plavby na parníku Olinde Rodriguez se po zastávkách na karibských ostrovech Sv. Tomáš, Guadeloupe, Martinique a Trinidad vylodil spolu s Brázdou a Woronieckim (po třech dnech podlehl těžkým podmínkám tropů) ve Venezuele. Společně s Brázdou žili ve východní části země, v okolí měst Maturin a Caripe a vesnice Punceres. Vráz sbíral orchideje, lovil a vyhledával přírodniny, Brázda je prodával evropským obchodníkům a odborným institucím.

Vráz barvitě v knize Napříč rovníkovou Amerikou (1900) popsal nehody, které ho provázely až do doby, kdy v okolí Punceres objevil balatový strom (Mimusops balata). Tekutina, kterou vylučuje, mohla v pevném stavu sloužit jako izolace pro podmořské kabely. S trochou vydělaných peněz se 23. 11. 1892 vydal na tři roky odkládanou výpravu.

Napříč Amerikou - po vodě

Na parníku Bolívar vyplul proti proudu Orinoka do Ciudad Bolívar. Pokračoval do Caicary ve vnitrozemí Venezuely, kde začala cesta kanoe Praga rovníkovou Amerikou. Vedla Orinokem k místu, kde se do něho vlévá řeka Meta, do osad Atures a Maipures. Proplul odvážně zdejšími peřejemi až do San Fernanda, k soutoku řek Orinoko, Guaviare a Atabapo (27. 2. 1893).

Po Velikonocích ve vesnici Yavita opustil (27. 3.) Orinoko a přemístil se k přítoku Amazonky Rio Negro. Z osady San Carlos se loď Praga vydala do Brazílie. Proplula nebezpečnými katarakty k městečku Sa*o Gabriel a svou pouť ukončila v amazonském přístavu Manaus (18. 6.). Vráz odtud odeslal své sběratelské úlovky do Prahy a po krátkém zotavení se chystal na další cestu, která směřovala do Peru.

Na parníku Perseveranza vyrazil proti proudu Amazonky (3. 7.) a po třech dnech se dostal do městečka Tefé, které založil roku 1698 český jezuita Samuel Fritz. V polovině července dosáhl peruánské hranice. Zastavil se u řeky Javarí a pokračoval do peruánského města Iquitos. Na chvíli odbočil mezi sběratele kaučuku a potom pokračoval na parníčku Sabia k ústí řeky Tigre a do Yurimaguas (17. 8.) a na několik týdnů se zde usadil.

Vypravil se k indiánským kmenům „lovců lebek“ v pralesech kolem řeky Ucayali: „Zachytili jsme se větví a zatímco Rosário vyvolával přátelská hesla, mával jsem neúnavně kloboukem a ukazoval jim kus modré látky, jakou mají Indiáni v oblibě, na znamení, že s nimi chceme udělat přátelskou výměnu. Když Indiáni odložili luky a zvedli prázdné ruce do vzduchu, přistál jsem u nich, zanechav druhý vor u opačného břehu řeky. Rosário se přesvědčil, že už se není čeho obávat, a tak jsme se k nim přidružili. Nejevili žádné známky nepřátelství a my s nimi setrvali půl dne, ale nemohli jsme s nimi vyměnit nic jiného než něco sušených ryb. Já jsem je podělil malými udicemi a ženám jsem dal trochu perliček a dva lokte modré látky.

V první říjnový den roku 1893 se Vráz vydal na další cestu. S velkými obtížemi stoupal s indiánskými průvodci do andské části Peru. Nejprve se zastavil v Moyobambě a odtud jel do osady Chachapoyas vysoko v horách. prošel průsmykem Guevara (4 114 m): „Ale teprve, když jsme se dali na jih a v jedné časti Guevarrova průsmyku vystoupili na hřeben ostrý jako nůž, vznášeli jsme se téměř nad krajem, vysoko skoro jako ti dva kondoři, letící nám nad hlavou. Jen pouhých několik kroků by stačilo, abychom se zřítili do údolí několik set metrů hluboko.

Vítr na chvíli ustal a moji průvodci podrželi soumary, kdežto já němý obdivem a opojen velebností okamžiku jsem shlížel na velkolepou krajinu, jíž podobnou jsem už nikdy nespatřil.

Vráz pak sestoupil k řece Maran*on do osady Balsas a přeplavil se na druhý břeh, aby dosáhl městečko Cajamarca a 24. 11. pokračoval k peruánskému pobřeží Tichého oceánu. O dva dny později skončila v malém přístavu Pacasmayo Vrázova cesta rovníkovou Jižní Amerikou.

Chilským parníkem Maipo se dostal do Panamy. Při cestě do Evropy se na krátkou dobu zastavil ve Venezuele. Vyřídil zde některé osobní záležitosti a polovině června se znenadání objevil v Praze.

Ne na dlouho, ale přesto v Praze

Vráz se rychle stal členem vlastenecké společnosti, která se scházela u Náprstků. V listopadu 1894 začal s přednáškami o svých cestách, jeho vystoupení oživovala také společenský život mnohých českých venkovských měst. Adolf Heyduk vzpomínal na Vrázovu přednášku v Písku: „Viděli a slyšeli jsme Vráze. On nám nepřednášel, ale položil před nás umělou báseň pestrých kreseb tajných zjevů přírody.

Světoběžník, jakým Vráz byl, se však doma dlouho zdržovat nedokázal. Počátkem listopadu 1895 zabalil svá skromná zavazadla a jakoby „jel na výlet do Chuchle,“ vydal se směrem na západ. Navštívil českou vystěhovaleckou kolonii v Chicagu a proslovil řadu přednášek v malých amerických krajanských osadách i ve velkoměstech, kde byli usídleni čeští exulanti. Postupně se přesunoval na západ USA, až v lednu 1896 vyplul ze San Franciska na druhou stranu Pacifiku.

Tentokrát do Asie

Po 22 dnech bouřlivé plavby se dostal do Japonska. Vedle přírodních zajímavostí v Tokiu a Jokohamě koupil umělecké výrobky z porcelánu, hedvábí a z bambusu a  do Prahy odeslal přes 80 beden „žaponerií“. Doufal, že zboží, které přicházelo do módy se v Praze výhodně zpeněží. Zklamal se však. S hořkostí v srdci opustil Zemi vycházejícího Slunce a přeplavil se do Číny.

S omezenými finančními prostředky se koncem května 1896 dostal do ústí řeky Jang-c’-ťiang. Na lodi navštívil Šanghaj a pronikl proti proudu Velké řeky do Nankingu. Vrátil se k pobřeží, navštívil Hongkong a doplul do Singapuru.

Přístav na špici Malajského poloostrova se stal východiskem Vrázovy výpravy na Borneo, kde chtěl lovit orangutany. Po dva měsíce pobýval mezi Dajaky v povodí řek Sadongu (a jejího přítoku Sebanganu), Batang Luparu a Simujanu. Hluboko v pralesích poznal život kmenů, obývajících vnitrozemí Bornea. Poutavě a s řádnou dávkou ironie vůči Evropanům a zvláště Evropankám vylíčil zvyky dajackých obyvatel ostrova:

Balík lebek, zabalených v listí pisangů a visících nad ohništěm, nerušil harmonii, ani nevzbudil ve mně nepříjemných myšlének. Staré to již trofeje, aspoň u těchto Dajakův, a žena nesmí již žádat na muži čerstvé lebky jako důkaz hrdinství. Ó moudrý Ben Akibo! v Evropě i jinde žena nutí muže k výdajům neb ku ctižádosti – jen aby ona tím více mohla se zastkvíti nad méně šťastnými družkami. Nejedna dívka klade titul doktorský nebo aspoň profesorský za podmínku svého svolení; na dálném Borneu ‚dobře vychovaná‘ Dajačka z oblasti řek Batang Luparu, Rejongu atd. nepřipustila by za chotě, kdo by nemohl pochlubiti se aspoň jednou čerstvou lebkou ulovenou v boji, neb na ‚čekání‘. Vezmi, kde vezmi!

Vrátil se do Singapuru a už začátkem října 1896 se vypravil přes Moluky na málo prozkoumanou Novou Guineu. Nizozemská koloniální správa nedovolila českému cestovateli vystoupit v téměř neznámé jižní části ostrova a Vráz se tedy usídlil na severu, v malé vesnici Doré (nyní Manokwari). Odtud podnikl 12. 12. 1896 výpravu do pohoří Arfak, do území kmene Hatamů. Proti toku říček Andaj a Meni, ve stopách italského cestovatele D’Albertise dorazil asi po týdnu do osady Malý Hatam a o něco později i mezi roztroušené chatrče Velkého Hatamu. Jedno z pohoří, které na cestě spatřil, pojmenoval po Bedřichu Smetanovi, ale ač název publikoval v Peterman’s Geographische Mitteilungen (1898, s. 234), na dnešních mapách jej nenajdeme, stejně jako ostatní Vrázova pojmenování (např. Fričovu horu v Jižní Americe).

Vráz se dostal do sporů s místními obyvateli, neměl dostatek zásob a průvodci s ním odmítali pokračovat dál do vnitrozemí. Zklamaný cestovatel se proto vracel na pobřeží:

Zanechav část své přítěže v Hatamu – requiescat in pacem – opustil jsem po mnohých nepříjemnostech a skoro stále se zbraní v ruce uchystán jsa na věci nejhorší, s hrstkou nosičů Hatam, za nímž bohudík vrátil se klid do naší výpravy. Pobyl jsem celkem tři neděle ve smutných a živočišně chudých pralesech nitrozemských a vrátil se zase do Andaje, a to zčásti cestou, kterou šel d’Albertis do Moré. S hořkostí a nemalou dávkou závisti vzpomínal jsem sběratelských úspěchů Beccariových a d’Albertisových. Pro mne nezbylo mnoho nového, a dvacetileté hubení nejen rajek, nýbrž všeho, co hodilo se za kořist, učinilo Hatam znatelně chudším, než jaký býval.

Počátkem roku 1897 se vrátil do Singapuru a odtud odbočil do Siamu (dnešního Thajska), kde pobyl jeden měsíc. Poznal přitom jejího krále a seznámil se s některými svědky historie „Země bílého slona“. Popsal současnou podobu jejího hlavního města:

Východní Benátky – tak ne nadarmo se zove Bangkok. Nádherná výstavnost, bohatství, špína a bída – vše to mají obě města společno.

Nad vody vystupuje nejpěknější část města, jež nepodléhá přílivu ani odlivu podobně jako náměstí sv. marka v Benátkách. Jen někdy přijde záplava, náhlý příliv, jenž vodou zahrne i suché jindy části. Ale tak bývá i v Benátkách. Množství průtoků šíří se na vše strany, celá jich síť rozpřádá se vůkol. Překlenuty jsou můstky a mosty, ale málo úhlednými a tak málo solidními. Domy jsou stavěny v slohu evropských stodol neb skladišť, jen místy stydlivě vystupuje čínský sloh.

Prostřed špinavého a zaprášeného labyrintu toho jako oasa v poušti zvedají se božstvu věnované stavby, vzlet geniálního ducha k výšinám, pověstné oslavované chrámy, štíhlé k Buddhovi do výšin tíhnoucí, překrásné ‚pračedy‘ a ‚paplany‘, které tu místo pagod a mahomedánských minaretů zaujímají. Pračedy štíhlé, paplany zaokrouhlené, mosaikou a reliefy, neb pozlacenými cihlami se třpytící.

Svatba, přednášky, cestopisy

V polovině května 1897 se přes Suez a západní Evropu přesunul do USA, když se cestou zastavil ve Venezuele, aby zkontroloval hospodaření svých zdejších podniků. V Chicagu žila Vrázova snoubenka Vlasta Geringerová, dcera vydavatele tamních krajanských listů. Znal ji ze setkání u Náprstků a nyní se rozhodl se s ní oženit. Po svatbě v prosinci 1897 se novomanželé místo svatební cesty vypravili do Mexika a vystoupili na Popocatepetl (5 450 m).

Vráz znovu podnikl přednáškové turné mezi americkými krajany. O poznatcích z Nové Guineje hovořil na svých vystoupeních zjara 1898 v Nizozemí a od května do podzimu 1898 vystupoval v českých a moravských městech.

Na naléhání přátel začal (nejprve za spolupráce přírodovědce Bohumila Baušeho) sepisovat své cestovatelské zážitky. O vánocích roku 1898 vydal svou první knihu Z cest E. St. Vráze. Po ní následovaly rozsáhlejší cestopisy Napříč rovníkovou Amerikou (1900) a V Siamu, v zemi bílého slona (1901).

Nový zájem o Asii

Výbuch boxerského povstání, namířeného proti Evropanům, v Číně roku 1900 povzbudil znovu Vrázův zájem o východní Asii. V lednu 1901, krátce po potlačení povstání v hlavním městě armádami cizích mocností, se vylodil v Tiencinu (Tchien-ťinu). Vlakem se dopravil do Pekingu a zvědavě se procházel po dříve nepřístupném Zakázaném městě:

Na důkaz pokoření Číny prošlo několik tisíc vybraných mužů ze všech vojenských sborů spojených velmocí okázale Zakázaným městem. Doprovázející je dopisovatelé velkých světových žurnálů poprvé obšírněji a z vlastního názoru popsali sídlo čínského císaře. a neopomněli doložiti, že byli hrubě zklamáni v očekáváních, vidouce zpustlé a nečisté paláce, jež byly v legendách líčeny jako pohádkové zjevy z Tisíce a jedné noci.

Přirozená reakce. Jen někteří uznávali velkolepost a bizarní malebnost těchto paláců. Ovšem, později i ti nejlhostejnější, popisujíce západní a hlavně letní paláce, pochvalně vzpomínají nádhery, vkusu a velkoleposti těch ztělesněných čínských pohádek. Sám jsem nemohl jinak, než i zde v Zakázaném městě podivovati se souhrnu velkolepé koncepce a detailů barvitého provedení. Zlatožluté střechy, tmavočervené stěny, valy a zdi působí svou barvitostí. Omyty deštěm, jeví se prosty pověstného pekinského, vše potřísňujícího prachu, a to je dojem vpravdě velkolepý.

Po necelých třech měsících se vrátil do Tchien-ťinu a lodí pokračoval z Tchang-ku (Tanggu) do Mandžuska. V Mukdenu (Šen-jangu) plánoval hledat památky údajně kdysi uloupené Tatary Slovanům. Neuspěl však a s prázdnou kapsou se dostal do korejského přístavu Čemulpcho, kde kotvily rakousko-uherské válečné lodi. Přesunul se do Vladivostoku a přes Sibiř do Moskvy. Nezastavil se ani v Praze a přes Brémy zamířil do USA. Vrátil se k přednáškám a mezi krajany a k literární práci. V knize Čína (1904), která později vyšla pod dobrodružně znějícím titulem Bílý ďábel v Pekingu, vypsal své zážitky z obou čínských pobytů (1896, 1901).

Začal připravovat rozsáhlé, nikdy nedokončené, dílo Orbis pictus (O světě a jeho obyvatelích), které mělo zachytit obraz všech světadílů a jejich obyvatel. Vydal se proto i se svou manželkou na podzim roku 1903 do latinskoamerických zemí. V roce 1904 se znovu vypravil za indiánskými památkami Mexika. Pobyt v Americe Vráz přerušoval cestami do Čech, kam se roku 1907 na delší čas přestěhoval. Absolvoval stovky přednášek a připravil k vydání Exotické povídky (1910) a publikaci Z dalekých světů (1910).

V roce 1910 se vrátil do USA, kde měl sjednotit krajanské spolky. Vrázovi se přes veškerou snahu nepodařilo uklidnit nekonečné spory mezi představiteli českoamerických organizací a výbuch světové války jeho úsilí zmařil.

Konečné usazení v Praze

V roce 1921 se Vráz vrátil do Prahy. Přednášky a literární honoráře se staly jediným zdrojem obživy českého světoběžníka, který spolu s Holubem a Kořenským zosobňoval zlatou dobu českého cestovatelství. S manželkou a dcerou žil v podnájmu a teprve po čase získal v Praze-­Holešovicích vlastní byt. V něm také 22. 2. 1932 zemřel. Náhrobní nápis na Olšanských hřbitovech vyjadřuje Vrázovo cestovatelské vyznání:Vždyť tam v dálavách světů jen a jen na vlast svoji jsem vzpomínal, po ní toužil.

 

• Dobrodružný život Enrika Stanko Vráze si kupodivu nevysloužil rozsáhlejší monografii. Vedle těžko dostupného životopisu, vydaného v roce 1937 jeho dcerou (Život a cesty E. St. Vráze, 1937) a nevelké knížky J. Jermana (E. St. Vráz, 1947) najdeme již jen články popularizující Vrázův život. Jejich autorem je především Ladislav Korbel. Stručné líčení života a významu připojila k nejnovější edici Vrázovy knihy Napříč rovníkovou Amerikou (1984) Olga Kandertová. Novější vydání Vrázových knih, dnes ovšem obtížněji dostupná, připravilo v polovině čtyřicátých let nakladatelství Toužimský a Moravec. Devět svazků z této edice vyzdobil ilustracemi Zdeněk Burian: Za poklady Eldoráda (1938/39), Napříč rovníkovou Amerikou (1939), Taje Amazonských pralesů (1939), v zemi zlata a Inků (1939), Bílý ďábel v Pekingu (1939/40), V zemi bílého slona (1941), U králů temné pevniny (1941), V sedmém moři (1942), Don Enrique a s lovci lebek na Borneu (1948).

Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri


16.08.2011, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Cestujeme, abychom zjistili, kam opravdu patříme.