Rozhovor s Karlem Wolfem

Nejdřív mi napiš statistické údaje - jak dlouho, kde, kdo, proč, za kolik?

Společně s Petrou jsme se vydali na roční cestu po J a JV Asii. Měli jsme sen a podařilo se nám jej uskutečnit. Podobně jako jiní cestovatelé jsme měli svůj vzor. Pro někoho to byli inženýři Hanzelka a Zikmund, pro nás to byl náš kamarád David Kučera, který svou dlouhou cestu podrobně popsal v denících i s rozpočtem na svých internetových stránkách www.eCesty.cz. V červenci 2005 jsme odletěli do Bombaje, odkud jsme pak jeli na sever trekovat do Ladakhu, následoval Rádžastán, Nepál, Sikkim, Bangladéš, Barma, Thajsko, Kambodža, Laos, Čína, Tibet, Laos, Thajsko, Malajsie, Borneo, Sarawak, Brunej, Sabah, Singapur a v červenci 2006 jsme letěli zpět domů do Čech. Cesta nám celkem trvala 364 dní, utratili jsme asi 110 000 Kč na osobu (bez letenek), popsali jsme skoro 500 stránek textu a přijeli jsme zdraví.

Jaké to je být na cestě rok?

Bylo to super. Prostě rok prázdnin. Nebylo jednoduché všechno v Praze ukončit, rozloučit se s prací a se studiem. Peníze jsme šetřili asi dva roky, o cestě jsme si mezi sebou povídali skoro tři roky a trvalo nám asi 6 měsíců, než jsme se rozhodli pro pevné datum odjezdu. Během cesty jsme si vytvořili dobrý "pracovní" rytmus. Celý den jsme procházeli památky nebo jiné vybrané zajímavosti a jakmile se začalo stmívat odešli jsme na hotel, kde jsme do našich malých počítačů Psion sepisovali deníky a články. Deníky byly pro naše rodiče a články s fotografiemi jsme posílali na naše webové stránky SetkaniCestovatelu.cz. Volný čas jsme tedy neměli žádný. Měli jsme stále co dělat.

Kde se vám líbilo nejvíc - ve které zemi a na kterém místě? Kam byste se chtěli vrátit anebo kde litujete, že jste nezůstali déle?

V každé zemi se nám líbilo, každé místo bylo pro nás zajímavé, ať to byly památky nebo setkání se zajímavými lidmi. Je velmi těžké vybrat něco, co bylo nejlepší. Pokud jde o přírodu a "panoramata", tak se nám nejvíce líbilo trekování v indickém Ladakhu a v Nepálu. Pokud jde o lidi, tak nám bylo dobře v Laosu, Barmě a v indickém Sikkimu. Pro odpočinek bychom zvolili znovu nějaký korálový ostrov v Malajsii, kde se dá šnorchlovat či potápět celý den. Voda tam byla neskutečně průzračná. Chtěli bychom se znovu vrátit do Ladakhu a Zanskaru v Indii.

Kolik Čechů jste potkali a jaká ta setkání byla?

Čechů jsme potkali nejvíce v Indii (v Ladakhu), pak v nepálském Káthmándů a nakonec v Bangkoku. Na tato setkání jsme měli velké štěstí. Už po několika měsících v cizině jsme moc toužili si s někým popovídat česky, přečíst si české noviny nebo časopisy. Čeští cestovatelé byli navíc velmi ochotní a odvezli nám do Čech deset balíčků se suvenýry a exponovanými filmy. Jsme jim moc vděční.

Jak se liší roční cestování od cesty trvající třeba měsíc nebo dva?

Zprvu jsme se domnívali, že třeba každý druhý měsíc se někde zastavíme na týden a budeme odpočívat nebo zpracovávat své texty a poznámky. Kupodivu jsme nic takového neudělali. Brali jsme to jako dar, že můžeme být na tak dalekých místech a tak jsme stále cestovali z místa na místo. Jen výjimečně jsme si udělali "neděli" a celý den (nebo spíše jen půl dne) jsme odpočívali v hotelovém pokoji. V druhé polovině cesty jsme začali dostávat jen měsíční víza, a tak jsme chtěli procestovat co největší kus země. A až teprve ke konci cesty (někdy v devátém nebo desátém měsíci) jsme cítili silnou únavu a někdy téměř nechuť cestovat. Velmi silně jsme se začali těšit domů, na přátele a hlavně do práce. Pracovní rytmus nám moc chyběl.

Doporučuješ takhle dlouhou cestu jako předmanželský test? Nelezli jste si na nervy? Dělali jste něco proti ponorkové nemoci?

Nelze to asi brát takto od začátku, že cesta bude jakoby předmanželský test, ale pokud se vrátíte po tak dlouhé době domů a neměli jste vážné problémy, dá se hovořit o úspěšném "předmanželském testu" :-) My jsme měli štěstí, nelezli jsme si na nervy, oba jsme měli podobná přání a chuť cestovat "na plný plyn". Špatnou náladu jsme měli třeba když jsme byli v internetové kavárně a já tam chtěl zůstat pět hodin a Petra jen hodinu. To jsme měli trochu ostrou výměnu názorů, která se však brzy uklidnila.

Do poslední chvíle jste jezdili intenzivně jako šílenci - jak jste to vydrželi? Co vám dávalo sílu? Většina cestovatelů je po půl roce skoro apatická ...

Co nám dávalo sílu, to nevím. Asi jsme hodně plánovali a těšili jsme se na další zajímavá místa. Měli jsme před sebou také vidinu jen měsíčního víza.

A nakonec nějakou historku prosím!

Od druhé poloviny cesty jsme se téměř denně modlili za dobré počasí a aby se nám nic špatného nestalo. Prosili jsme Buddhu, aby nás vzal pod svá ochranná křídla. Jindy jsme žádali zase Alláha. To podle toho, kde jsme v tu danou chvíli byli. Denně jsme obětovávali vonné tyčinky stejně, jako to dělali místní lidé. A jsme si jisti, že se nám to vyplatilo. V Indii nás minuly záplavy v Bombaji, zemětřesení v Kašmíru, vykolejený vlak na cestě k Tádžmahalu, maoistické povstání v Káthmándů, zřícený autobus v Tibetu ...

Ptal se David Gladiš, odpovídal Karel Wolf.