K rozhovoru jsou připojeny obrázky, které Martin Mykiska osobně vyvolával přímo v polních podmínkách na Nelsonu.
Jak dlouho se čeká na stop do Antarktidy? A jak se to dělá? To se postavíš na břeh moře a máváš na lodě?
Já na stop do Antarktidy čekal zhruba jeden měsíc. Ale abych to uvedl s tím stopem na pravou míru a někomu nedělal zbytečné iluze: v ruce jsem měl oficiální papír, že jsem členem antarktické expedice (tak se tradičně označují kolektivy pracující dlouhodobě v Antarktidě), jenže náš "kolektiv" vše v Antarktidě dělal bez nějaké větší podpory ať už státu nebo nějakého grantu, takže jsme měli velmi omezené možnosti i finance (bylo to v roce 1991). Vše jsme si dělali více méně "na vlastní triko". Takže jsem odjížděl dolů bez jakékoliv jistoty, že se například do Antarktidy dostanu. “Jenom” jsem tomu věřil (a to bylo asi to podstatné). Nicméně ten papír (resp. skutečnost, že nejsme turisti) mi dal možnost v Punta Arenas jednat s jinými antarktickými programy, zda by nám nevypomohli s transportem (má osůbka a cca 500 kg technického vybavení, mj. menší větrná elektrárna, přístroje, atd.) Jednou jsem si vytipoval v přístavu loď jedoucí do Antarktidy, patřila Američanům, tak jsem šel za manažerem jejich programu, poprvé jsem se s ním setkal přímo na palubě, a když jsem mu přednesl mou prosbu, nevím, asi jsem při tom koktal..., tak jen řekl "No problem - cestou na McMurdo klidně k tvému ostrovu Nelson odbočíme a hodíme tě tam". Když jsem se ptal kolik to bude stát, mávl rukou, že je to v pořádku. Tak jsem mu dal pohlednici Prahy a běžel jsem se nalodit...
Když jsi dorazil na místo, zjistil jsi, že Tě dva čeští polárnici neočekávají a že na základně je místo sotva pro ně. Takže jsi byl vlastně bezdomovcem v Antarktidě…
Na ostrově Nelson byly tehdy omezené možnosti komunikace s domovem - obnášelo to návštěvu sousedního ostrova, tamní ruské stanice. A protože se už blížila zima, nečekali, že ještě stihnu přijet. V zimě se do Antarktidy necestuje. Takže to byla na břehu po vylodění docela sranda - oni byli dost překvapeni. A s bezdomovectvím to nebylo tak zlé - místo bylo, jen bylo třeba se uskromnit, oni už tam byli po několikaměsíčním pobytu hezky roztažení. Naštěstí to vyřešil "domeček" na pobřeží, do té doby využívaný jako skladišťátko...
Jak velký byl ten "domeček"?
No, mělo to velikost trochu většího stanu "áčko". Uprostřed se dalo i zcela vzpřímeně postavit a ještě zbývalo asi 20 cm...
Domeček byl z materiálu zvaného "zpevněný polystyrén". Kdyby to bylo hermeticky uzavřené, nemělo by to chybu (akorát bych se brzy udusil, ale zima by mi při tom určitě nebyla). Problém byla dřevěná podlaha a to, že to celé bylo položeno na kamenitý podklad (a ukotveno ocelovými lanky proti odnesení větrem), takže spodem tam trochu profukovalo. Ale opravdu jen trochu. Po zatopení v kamínkách se dala teplota držet na 16 stupních (netopil jsem ale pořád - šetřili jsme). Kamínka byla jedna velká improvizace – primus zastrčený pod plotýnku... V bezvětří, když moc nemrzlo a když jsem měl potřebu, jsem si to přetopil na 25 st. C, ale to bylo tak třikrát do roka (ohřívat jsem se chodil do hlavní části stanice, kde jsme společně jedli). Přes noc se netopilo, takže ráno bylo na nule a v rozích místnůstky led, jak zkondenzovaly a pak zmrzly mé výdechy
Rozhodně! Akorát podotýkám, že tenkrát jsem byl svobodný a bez závazků :-). V období, kdy je třeba se trochu věnovat "cvrčkům", bych na celý rok nejel. Pak ale zase ano.
Do Antarktidy ne. Přeci jen malé děti potřebují podněty vnější (což je v Indii bez problémů), zatímco Antarktida je dodavatel podnětů spíše těch vnitřních. A až budou trochu starší, tak na takovéhle pobyty, výlety či úlety už s rodiči jezdit nebudou...
To ne, spíš jde o to, že máš možnost tu krajinu obdivovat dlouhodobě, utvářet si k ní nějaký vztah, pozorovat drobné nuance, jak se mění během roku. To pro děti není, ty potřebují v zimě pořádnou závěj sněhu a na jaře louku narvanou kytkami. Antarktida je pro hlubší či zaujatější pozorovatele těch detailů. Jinak mě osobně tam žádné velké duchovno neoslovilo ... Spíš velkolepost přírody a klid daný vzdáleností od rušné civilizace.
Nejsou ty dlouhé noci trochu depresivní zátěží na psychiku?
Myslím, že dlouhé noci asi každý snáší jinak - mě to nevadilo. Na ostrově Nelson to je ještě kousek nad jižním polární kruhem, takže se nejednalo o typickou polární noc - nejkratší dny měly asi 4-5 hodin slunečního světla plus nějaké to svítání a západ slunce. Já do Antarktidy přijel začátkem května, takže noci už byly pořádně dlouhé a přes den jsem měl co dělat, abych za denního světla stihl co nejvíc. Tím pádem na deprese nebyl čas.
Jak jste - jen tři polárníci - vydrželi žít celý rok na malém ostrově a v minimálních obytných prostorách?
S kluky - Petrem a Karlem - jsme se snášeli celkem dobře, přes občasné a přirozené názorové rozdíly jsme se celkem přenesli. Někdy jsme občas někdo s někým třeba pár dní nemluvil, ale pak jsme se nad to vždy dostali a bylo to - v rámci té izolace – moc fajn. V tom hlavním - že jsme se na sebe mohli vzájemně kdykoliv spolehnout - nikdy problém nebyl. A dodnes jsme navzájem v přátelském kontaktu.
Byli Ti po roce sympatičtější Karel a Petr nebo tučňáci?
No, to je podpásovka, to jsem od Hedvábné stezky opravdu nečekal :-) Když se nad tím ale zamýšlím, tak bych řekl, že to bylo tak nastejno. A každej si to vyložte jak chcete :-) Kromě toho: tučňáci byli o něco roztomilejší, ale s K+P se zase dalo o lecčems pohovořit …
Jaké jsi měl setkání se zvířaty?
Kontakt se zvířaty je v Antarktidě unikátní, protože je většinou zcela bezprostřední. Člověk si spíš připadá jako v nějaké velké zoo než v přírodě. Většina zvířeny se dá pozorovat z několika metrů a i ty nejdravější - třeba tuleně leopardího - třeba z 10 - 20 metrů. My jsme byli v Antarktidě přes rok, což bylo úžasné, že jsme byli svědky celoročního cyklu - před námi se líhla tuleňátka, v tisícových tučňáčích koloniích se před našima očima rodily mraky tučňáčích kuřátek. Pak ta zvířátka rostla a sílila. To se nedá popsat, ta nádhera, nikde jinde jsem tohle nezažil. A když se mys se statisícovou kolonií tučňáků jmenuje Harmony Point, tak se snad nemusím rozepisovat o dokonalosti takového místa ...
Stotisícovou kolonií nazývám místo, kde jsme to odhadli (takovou ornitologickou metodou) na sto tisíc hnízd, což znamená 200.000-300.000 tučňáků - ne všichni jsou spárovaní... Při tom líhnutí tam pak během jednoho-dvou týdnů přibude 100.000 - 200.000 nových malých tvorečků. Je to zázrak... Ta kolonie měla podélce 2 - 3 km, široká až několik set metrů ...
Tak co metr až dva jedno hnízdo... na hnízdech zpravidla jeden seděl a druhý se proplétal mezi ostatními na cestě do nebo z moře.. Ostatní na něj dorzáželi, odháněli od svých hnízd, takže zmatek nepopsatelnej. Stejně se ti tvorečkové chovali ke člověku- když jsem tím procházel, doráželi na mě jako rozezlené husy, někdy i štípali do nohavic. Ale když jsem se zastavil, po chvíli na mě úplně zapomněli a já si pak připadal jako zcela neviditelný pozorovatel! Jako by tam byly jen mé oči a ty mi to někam přenášely ... No prostě lepší než IMAX.
Co považuješ pro sebe osobně na svém pobytu v Antarktidě za nejzajímavější či nejdůležitější ?
Nejvíce se mi na tom pobytu líbila ta opravdovost, opravdová (pro šťouraly: samozřejmě relativně opravdová) nezávislost na vnějším světě - neměli jsme vysílačky (jen rádio na občasné přijímání SW), kam jsme chtěli, museli jsme jít pěšky, nebo na lyžích, nebo pádlovat v kánoe, prostě soběstační. A ta dlouhá doba, to bylo skvělé, opravdové - zažít tam celý rok zcela nepřerušeně, celý cyklus přírody... Prostě žádná hra, ale naprostá skutečnost. Anebo – že by se mi to všechno jenom zdálo?
Kdo má zájem se dozvědět o pobytu na Antarktidě více, může si nalistovat ukázku z knihy na http://www.mykiska.cz/ukazka_antarktida.htm, případně si knihu rovnou objednat.
East Side Gallery: Malý zbytek Berlínské zdi je dnes největší venkovní galerií na světě.
Berlín, Brémy, Mnichov, Lübeck či Norimberk patří mezi nejkrásnější německá města.
Na prázdniny se vydejte jedině do Německa!