Leoš Šimánek: Na Havaji to nebyla žádná „havaj“

Cestovatelské začátky

Jak se člověk vlastně stane cestovatelem?

Cestovatelem se může stát skoro každý. Budete se smát, ale já jsem původním povoláním „ouřada". Pocházím z Chocně ve východních Čechách, kde jsem také chodil do stavební průmyslovku, ale po maturitě mě to stále více táhlo za bratrem do Mariánských Lázní, kde jsem v městečku Planá také dostal místo jako vedoucí stavebního úřadu.

Můj tatínek byl kantor a již za první republiky vedl skauty, což mu zakázali nejprve Němci a později po válce zase komunisti. Přesto vedl po osmačtyřicátém dál oddíl dětí ve skautském duchu, ale místo modrých šátků musely nosit červené.

Vzpomínám si na nezapomenutelné zážitky z táborů v Tatrách a na Vranovské přehradě. Asi někde tam mi táta vštípil lásku k přírodě, horám, vodáctví. Já mu zpětně dnes děkuji za všechno, čím mě do života vybavil, aniž bych si to tehdy uvědomoval.

Cestovat v době uzavřených západních hranic asi nebylo jednoduché. Jak se vám podařilo získat potřebnou volnost?

Když přišlo Pražské jaro roku 1968, věděl jsem, co by to mohlo znamenat. Strávil jsem totiž předešlé léto na pozvání v Německu. Pak jsem se s několika kamarády v protirežimním dění u nás angažoval. Zanedlouho potom jsem dostal předvolání a byl odvelen na nové pracovní místo. V partě kopáčů se mi to ale moc nezamlouvalo, a tak jsem začal pátrat, jak si opatřit novou výjezdní doložku, abych mohl vycestovat. Jako stavař jsem docela dobře kreslil, a tak jsem jednou v noci za pomoci pauzovacího papíru, gumy a razítkové barvy přenesl všechny „štemply" staré výjezdní doložky na prázdnou stranu pasu. Za několik dní jsme už s manželkou měli víza a dvě brašny s nejnutnějším vybavením v rukou a čekali na pražském hlavním nádraží na rychlík...

Ze západního Německa už bylo mnohem snazší vyrazit. Jak začaly Vaše „velké cesty"?

Jednou mě v Pasově navštívil kamarád, který mě nadchl svými zážitky z cest na Aljašce natolik, že jsem příští léto zavřel na tři měsíce kancelář a vydal se na svoji první delší cestu. Po mém návratu jsem ještě půl roku pracoval jako stavitel, ale brzy jsem znovu pocítil to známé pálení bot, takže jsem vše rozprodal a vyrazil do Kanady. Tehdy jsem cestoval po řekách Severozápadních Teritorií až k Severnímu ledovému oceánu, kde jsme s lodí dokonce zamrzli.

Leoš Šimánek s rodinou při pozorování velryb 

Žádná „havaj"

Havaj je zde synonymem pro odpočinek a takovou tu "válecí "dovolenou. Proč jste si pro svou poslední uskutečněnou cestu vybral právě Havaj?

Na Havaji jsem byl už dvakrát sám, to popisuji ve svých  knížkách (Tichomoří - barevný svět tropů a Jižní Pacifik - ostrovy na konci světa). Chtěl jsem ale ostrovy předvést také manželce a dětem. Společně jsme se tedy vrátili tam, kde já jsem byl před deseti a před patnácti roky a vše jsme důkladně procestovali.

Takže to nebyla zrovna moc odpočinková cesta?

Říkal jsem manželce dopředu, že to nebude žádná "havaj", že to bude spíš na pohorky. Během té cesty jsme podnikli spoustu akcí. Půjčili jsme si mořské kajaky, koně i horská kola a také jsme toho hodně prochodili.

V lednu letošního roku jsme se na Havaj ještě na tři týdny vrátili kvůli plejtvákům. Plejtváky jsme pozorovali již v severních vodách u pobřeží Kanady a Aljašky. Ale na Havaji jsme je mohli zažít v úplně jiných vodách, jak se jim rodí mláďata.  Kvůli tomu jsme tam vyrazili ještě jednou.

A další důvod byl také, že jsem řekl manželce: "Pojď vezmeme si lyže a zalyžujeme si na Havaji." Ona nevěděla, jestli si z ní dělám legraci. Žádná legrace to ale nebyla, protože ty čtyřtisícovky jsou nahoře zasněžené. Takže opravdu takový případ byl, že jsme dopoledne lyžovali a odpoledne jsme se potápěli mezi korály. I takové zajímavosti jme zažili.

O této naší cestě právě píšu knihu a připravuji příští diashow, která bude mít název: „Havajské ostrovy - letní a zimní putování přírodními divy Tichomoří." Premiéru bude mít tato diashow v říjnu opět v mém rodišti Chocni a poté s ní pojedu po třiceti městech východní části republiky a na jaře po dalších dvaceti městech západních a středních Čech.

Když jste poprvé přišel s nápadem jet s rodinou na Havaj, neříkala Vám Vaše manželka Lenka, že by chtěla jednou jedinkrát zažít tu klasickou plážovou dovolenou?

To ne, to ona nemá ráda. Ale přála si ještě jednou se vykoupat v Pacifiku. Několikrát jsme již na pobřeží tohoto oceánu byli a jednou se v něm koupala. Ale to bylo mezi krami, když spadla ze člunu. A to asi opravdu nebylo ono. A také na Novém Zélandě, ale to bylo také v zimě a koupat se tam pořádně ani nešlo. Tam je Pacifik totálně studený.

Tam se také zrodil ten nápad, jet na Havaj, kde by si mohla v tom Pacifiku pořádně zaplavat.

Většina cestovatelů bez svých cest moc dlouho nevydrží a v podstatě ještě před návratem z cesty už plánují cestu další. Také Vás to postihuje?

To ani ne. Ale asi před týdnem se zrodil nápad, že příští rok vyrazíme do Austrálie na tři měsíce. O tom vlastně ještě nikdo neví. To je úplná novinka. Chceme Austrálii objet po směru hodinových ručiček a procestujeme ji velmi důkladně, jak to máme ve zvyku.

Jste vlastně první, kdo se ode mě dozvěděl o naší nejnovější plánované cestě.

Máte již vybraný nějaký speciální cíl, něco, co během cesty nemůžete minout?

Chtěl bych vidět tu zkamenělou vlnu. To jsem zatím viděl jen na obrázcích. A pak také Velký bariérový útes. Ale chci ukázat Austrálii celou. Já jsem tam již nějaký čas strávil, ale neměl jsem moc příležitost procestovat Austrálii pořádně a zgruntu. Tak to chci napravit teď s rodinou. 

Cestování s rodinou

Jste vlastně jedním z mála profesionálních cestovatelů nebo možná i jediný, který své zážitky z cest sdílí s celou rodinou...

Mě vždy trochu mrzelo, že nemohu oblasti, které jsem navštívil, obdivovat s někým vedle sebe. Moji druhou ženu Lenku jsem poznal v Orlických horách, kde učila své žáky lyžovat. Byla mi sympatická, a tak jsem jí navrhl, jestli by nechtěla s námi absolvovat další expedici napříč Ruskem. Byla pro a tak jsme společně s ní a s přítelem z Frýdku Místku strávili půl roku cestováním po bývalém Sovětském svazu. Toulavá ji ale chytla natolik, že o rok později jsem ji u oltáře musel slíbit, že ji budu brát na všechny túry a cesty s sebou. Od té doby cestujeme i s Jakubem - Lenčiným synem z prvního manželství a naší dcerou Veronikou ve čtyřech. V šesti letech Jakub absolvoval dokonce první třídu v divočině v Kanadě a Veronika se tam málem narodila. Společně jsme se později vydali koňmo od mexické až ke kanadské hranici na cestu, která je 4250 kilometrů dlouhá. My jsme ji zvládli za pouhá dvě letní období!

Máte nějaký speciální recept na to, jak při cestování s rodinou zvládnout všechny ty situace s „rodinnou pohodou"? Jak si nevytvořit ponorkovou nemoc?

My jsme ještě ponorku nikdy neměli. Naštěstí. Já už jsem těch ponorkových nemocí zažil moc, to je i v těch mých knihách. Ale rodina vždy fungovala perfektně. Ty krizové okamžiky na cestách naopak naši rodinu spojují a utužují. Navíc díky cestování mají naše děti přehled o světě, naučily se německy a anglicky a nejrůznějším užitečným dovednostem. Vedeme je k zodpovědnosti, svědomitosti a samostatnosti.

Takže ta další plánovaná cesta po Austrálii bude opět s dětmi, s celou rodinou?

Ano, zásadně cestujeme s dětmi. Na tom se nemění nic už roku 1991.

Lenka Šimánková se synem Jakubem během netradiční svatební cesty "Na kanadském severu"

Poslední cesta

Neplánujete ještě s rodinou cestu například do JV Asie nebo do Afriky?

Ta Austrálie je moje poslední cesta. Tím totiž končím. Po třech letech tedy začnu psát romány. Myslel jsem, že už ta Havaj bude moje poslední. Ale ještě mi to nedalo a ještě uděláme tu Austrálii.

Už nějakou dobu přemýšlím o tom, že bych přestal cestovat a začal psát romány. To si přeji vlastně již spoustu roků.

Přesto, nechtěl byste se na některá oblíbená místa po mnoha letech vrátit? Například pan Zikmund se po několika desítkách let vrátil na Cejlon a vznikla z toho velmi zajímavá kniha s fotografiemi, které ukazují, jak to tam vypadalo tenkrát a jak nyní.

Já to radši dělat nechci. Určitě bych se vrátil někam, kde se mi  moc líbilo a dnes to tam bude úplně jiné. A určitě bych z toho byl smutný. Teď se to opravdu na mnoha místech světa hodně mění a speciálně to platí pro ten jižní Pacifik. Já si raději nechám nádherné vzpomínky na to, jaké to tam bylo tenkrát.

Ale i dnes jsou jistě místa, kterých se tyto změny netýkají.

Ano, třeba Aljaška nebo nepřístupné části Kanady zůstávají stejné. Třeba tam, co mám postavený srub se ještě hodně dlouho nic nezmění. Nejbližší civilizace je 200 km daleko. Lidé ke srubu sice mohou přiletět hydroplánem, ale nikdo si tam nemůže vedle mě postavit vlastní srub. Tam ještě chvíli ta „divočina" zůstane.