O afrických ženách s Lenkou Klicperovou

Lenko, kdy a proč Vás tolik oslovila Afrika? Jak jste se k této své lásce vlastně dostala? Nejdříve složitý a velmi smutný problém konžských znásilňovaných žen, nyní kenští Samburové ...

Do Afriky jsem poprvé jela v roce 2006 jako novinářský doprovod při cestě tehdejšího ministra zahraničí Cyrila Svobody. Měsíc před cestou mi zavolali z ministerstva, jestli bych nechtěla jet. Do měsíce jsem musela stihnout všechna očkování, do té doby jsem v zemích, kde bych je potřebovala, nebyla. Měla jsem strach, co to se mnou udělá, až uvidím všechnu tu bídu na vlastní oči, až budu stát tváří v tvář prvnímu žebrajícímu a budu vědět, že tím stejně nic nevyřeším, ať mu něco dám nebo nedám. Nakonec jsem byla překvapená sama sebou. Dokážu to snášet a dokážu v tamních podmínkách i pracovat. S tím se člověk asi musí narodit. A láska k Africe je láska jako každá jiná - to se nedá rozumem objasnit a obhájit. Stokrát si můžete říkat, že má Afrika vlastně samá negativa, ale nakonec tam zase pojedete. Tedy pokud na tom jste stejně jako já. Kongo a válka v Kongu už bylo jen vyústění toho celého mého afrického zápalu - hledala jsem tam samozřejmě silná novinářská témata, takže nic silnějšího než ženskou obřízku a válku už tam snad ani nejde najít.

Připravujete výstavu „Tři ženy v Africe". Co je jejím hlavním tématem a cílem?

Výstava Tři ženy v Africe mě v současné době hodně zaměstnává. Vlastně to celé vzniklo v době, kdy jsem měla odjet do Afghánistánu a zase to nevyšlo (tu cestu už plánuji už snad přes dva roky) a jak jsem tak měla dva tři dny volna a přemýšlela, co teď s volným časem, dostala jsem se shodou okolností do nových výstavních prostor Staroměstské radnice. Jsou to nádherné románsko-gotické sklepy, které mi přišly na výstavu jako stvořené, tak jsem se dala do organizování, oslovila sponzory - partnery a zatáhla do projektu kolegyně Jarmilu Kovaříkovou a Líbu Taylor. Napadlo mne právě netradiční spojení žen-fotografek a Afriky. Těch moc není, Afrika je docela těžké téma, hlavně na focení. Je tam komplikované vlastně úplně všechno. S Jarmilou Kovaříkovou jsme spolu byly v lednu po zemětřesení na Haiti, byla perfektní parťák na cesty. Líbu zase strašně obdivuju, to, co ona v Africe zažila, si umí jen málokdo představit. Obě jsou to skvělé ženské a jsem ráda, že se sejdeme ve společné výstavní síni. Výstava má charitativní podtext - peníze ze vstupného a prodeje fotek půjde na konto Nadace Terezy Maxové dětem. Zároveň nám jeden z našich partnerů vyrobí speciální ručně vázané fotoknihy tištěné zcela novou technologií. Limitovaný počet knížek budeme na výstavě také prodávat a výtěžek půjde celý opět na konto nadace. Každá z nás tam bude mít asi dvacet fotek a budou to dost rozdílné pohledy na africká témata.

Je moc důležité, aby se o problémech afrických žen dozvídala veřejnost. Fotky a reportáže jsou určitě tou nejlepší cestou, jak to zařídit. Máte kromě toho jiné možnosti, jak pomáhat přímo na místě?

Pomáhat na místě, a opět zejména v Africe, je velmi komplikované. Zvláště, pokud chcete dělat něco dlouhodobého. To nemůže pochopit nikdo, kdo to nikdy nezkusil. Jsem zastáncem toho, že je lepší věnovat peníze nějaké zkušené organizaci, která dělá na místě smysluplnou věc. Bohužel jen najít takovou organizaci není moc jednoduché. Já třeba věřím lidem z Člověka v tísni, kteří pracují v Kongu, protože jsem na místě mohla vidět, co dělají a jak to dělají. Když jedu do Afriky, pomáhám na místě také - tím, že podpořím komunitu, která mi třeba na místě s něčím pomůže nebo u které cítím, že to bude mít nějaký význam. Nejezdíme tedy v rámci občanského sdružení Femisphera jen za reportážemi, ale snažíme se i pomoci na místě. Třeba teď u Samburů jsme materiálně podpořili komunitu žen z vesnice, v které jsme s Olgou Šilhovou, mou kolegyní z Femisphery, bydlely. To samé jsme udělaly s Markétou Kutilovou v Kongu - koupily jsme pro sirotčinec matrace a přikrývky, protože děti spaly na holé zemi pokryté kartony. Jsou to samozřejmě maličkosti, ale pro ně jsou důležité i maličkosti. Vždy říkám, že je lepší zapálit jednu svíčku než proklínat temnotu. Možná časem budeme dělat víc, ale zatím na to není čas - Femispheru vedeme jako „koníčka", máme k tomu všechny svoji práci - já vedení časopisu Lidé a Země.

Jedním z hlavních témat Vašeho výzkumu Samburů je obřízka a přístup k ní. Šokovalo vás něco?

Byla jsem na to téma dost teoreticky připravená, takže vlastně ani tak ne. Ale překvapila mne otevřenost, s jakou se nám ženy zpovídaly. Nečekala jsem to. Asi jsme měly s Olgou i trochu štěstí v neštěstí - nevyšlo nám domluvit si natáčení v původně plánované vesnici Umoja. Z té se nakonec vyklubal docela nestydatý byznys jedné šikovné Samburky. Tamní ženy před nás položily neuvěřitelně drahý ceník a nešlo se s nimi domluvit na nějaké slevě za pobyt a natáčení ve vesnici. Jak jsme si to tak naštvaně štrádovaly z vesnice, potkaly jsme Samburku Elisabeth a ta nás pozvala k nim. Bez smlouvání o ceny za focení.

Samburka Elisabeth, Keňa

Garisan cestou pro vodu, Keňa

Samburka při hloubení základů pro maňatu – obydlí Samburů, Keňa

Myslíte, že jsou Samburové schopni odbourat své drastické předsudky, aniž by museli nutně ustoupit i z jiných kulturních vzorců?

Samburky už si samy uvědomují, že obřízka je drastická a pro ženský organismus strašlivě škodlivá. Jsou tam už náznaky revolučních myšlenek - že by mohly třeba obřízku dělat jen symbolicky, aby tak netrpěly, ale zároveň kmen nepřišel o dlouholetou tradici. My se každopádně teď snažíme tyto myšlenky podporovat a pokud se nám podaří s Femispherou najít čas a prostředky, chtěly bychom se v tom angažovat.

Jak se Vám mezi samburskými ženami žilo? Bylo těžké dostat se jim „pod kůži"? 

Bylo to fantastické. Cítily jsme se tam skvěle, nikdy před tím jsem takovéhle skoro bych řekla souznění nezažila. Ty ženské byly prostě najednou naše kamarádky, aniž by měly vidinu, že z nás závratně zbohatnou do druhého dne. Tlachaly jsme třeba jen tak pod stromem ve vesnici, kamera sice běžela, ale jinak to bylo opravdu takové ženské „drbání" - my se ptaly jich, ony se ptaly nás. Ta atmosféra se nedá snad ani popsat.

Afričanky se obecně nefotí zrovna rády. Máte nějaké tipy, jak je přimět, aby rády pózovaly?

S pózováním Afričanek je to fakt hrůza. Mám zkušenost, že když chci dostat ženu (ale i muže, to platí obecně) do nějaké pozice, nikdy z toho není nic dobrého. Já prostě chodím a snažím se najít v tom, co zrovna dělají ten okamžik, který stojí za to zachytit. Málokdy je stylizuju - a když už stejně musím počkat, až se ta dotyčná osoba přestane kontrolovat a pak teprve vyjde fotka, kterou můžu někde prezentovat. Nejsou to modelky, jsou to holky, které se často stydí, takže je dobré je rozptýlit - třeba někdy když fotím a Olina netočí, začne jen tak zničehonic zpívat. Černošky to hned zaujme a přestanou se soustředit na to, že je fotím... no, člověk musí být vynalézavý. Ale jsou situace, kdy pomůžou jen peníze a někdy prostě nepomůže nic.

Znovu se chystáte do Afriky. Kam to bude tentokrát?

Právě s Olgou připravujeme cestu do Čadu, na hranice s Dárfúrem. Bude to zase něco jiného, jsem sama zvědavá, co nás tam čeká.

Výstavu Tři ženy v Africe můžete shlédnout v  nových románsko-gotických prostorách Staroměstské radnice v Praze do konce října 2010. Vernisáž se koná 1. září 2010. Výtěžek ze vstupného a prodeje fotografií poputuje na konto Nadace Terezy Maxové dětem. Více info o výstavě na www.czechpressphoto.cz

Lenka Klicperová (*1976) je novinářka a fotografka. Začínala jako zpravodajka, posledních šest let pracuje v časopise Lidé a Země, již přes čtyři roky jako jeho šéfredaktorka. Zaměřuje se na dokumentování života domorodých etnik, na reportážní a portrétní fotografii. V roce 2008 stála u zrodu občanského sdružení Femisphera, které se zaměřuje na dokumentování problematiky třetího světa, zejména na ženská témata. Více na www.femisphera.com

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond - i vy můžete přihlásit svůj projekt.