CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Stolička Ferdinand : První Čech v Himálaji

(* 7. 1. 1838 Zámeček u Kroměříže, † 19. 6. 1874 Murghí, Kašmír) – český geolog a cestovatel



Anglický nápis tohoto znění na mramorovém pomníku v indickém Léhu, opatrovaném tamní misií Moravských bratří, do dnešních dnů hlásá zásluhy moravského rodáka Ferdinanda Stoličky (používá se i forma Stoliczka) při poznávání geologické stavby horstev Indického subkontinentu.

 

Stolička Ferdinand

"Pod tímto mramorem odpočívá, co bylo smrtelného na Ferdinandu Stoličkovi Phil.Dr., který narozen na Moravě 7. července 1838 zemřel v Murghí 19. června 1874. Přidělen britskému poselstvu do Jarkandu jako přírodozpytec, zemřel při návratu do Indie. Mladý věkem vynikal svými geologickými a přírodovědeckými výzkumy a zemřel při výkonu svého povolání. Tohoto muže, tak záhy smrtí uchváceného, želí věda i indická vláda. Na znamení smutku a obdivu byl zřízen tento pomník nad jeho tělesnou schránkou."

Syn arcibiskupského nadlesního z Kroměřížska (narodil se v hájovně Zámeček u Bilan, kousek od Záhlinických rybníků) vystudoval gymnázium v Kroměříži (1850-57) a přírodní vědy na vídeňské univerzitě u slavného geologa Eduarda Suesse, doktorát obhájil v roce 1861 na univerzitě v Tübingen (nedaleko Stuttgartu, v tehdejším Württembersku). Po dokončení studia pracoval v Říšském geologickém ústavu a prováděl geologické a paleontologické výzkumy v různých koutech Rakouského mocnářství (východní Alpy, Dalmácie). V roce 1863 přijal místo v Indické geologické službě (Geological Survey of India), aby prováděl výzkum zejména v oblasti pohoří Himálaj a Karakoramu.

Na první expedici vyrazil spolu s geologem Robertem Malletem 8. června 1864 ze Simly (dnes v indickém státě Himáčalpradéš) do západního Himálaje. Překročil hlavní hřeben v průsmyku Parangla (5592 m) a sestoupil do údolí horního Indu. Po něm pokračoval k severozápadu až k soutoku s řekou Zaskar, a dále po jejím toku přes Padam opět na himálajský hřeben. Počátkem října 1864 se Stolička vrátil do Simly. Během čtyřměsíční výpravy geologicky zmapoval rozsáhlé části pohoří a zejména upřesnil, že jádro himálajského pohoří tvoří ruly, na které navazují mladoprvohorní a druhohorní sedimenty. Zvláště jej potěšily vápencové vrstvy (křídového, tj. mladodruhohorního stáří) s bohatými zkamenělinami. Zajímavé poznatky přinesl i z dalších oborů, zejména z ornitologie.

Druhou expedici podnikl Ferdinand Stolička hned v následujícím roce. Dne 14. září 1865 vyrazil se skupinou nosičů do oblasti poněkud západněji od předešlých výzkumů. Postupoval přes celou řadu horských průsmyků, z nichž Laneirla je ve výši přes 6000 metrů nad mořem, opět k údolí horního Indu, do města Léh (v oblasti Ladakhu, „malého Tibetu“). Odtud chtěl moravský rodák pokračovat do Karakoramu, ale utekla mu část nosičů, zbylí navíc odmítli postupovat přes stále častější ledovce. Sám Stolička měl navíc jisté problémy se srdcem a raději se vrátil, s bohatými geologickými i zoologickými sběry. Na zimu pak odjel do Kalkaty, aby se tam zotavil a zpracoval své výzkumy.

Po pěti letech přešel v roce 1868 do služeb Asiatic Society of Bengal, kde byl sekretářem přírodovědné sekce: v jejich službách uskutečnil v r. 1868 cestu do Barmy (Rangún, Moulmein) a Singapuru, dále zkoumal korálové útesy na Andamanách a Nikobarech (1869, 1873) a podnikl výzkumnou cestu na západ Indie, zejména na Kačchský poloostrov (1871-72) v Rádžhastánu, kde jej zajímaly především ložiska uhlí. Zároveň v té době zpracovával své výzkumy pravěké fauny, shrnuté v jeho největším díle, dvousvazkové práci o více než 1400 stranách s názvem Cretaceous of Southern India (Křídová fauna jižní Indie, 1868-71).

V roce 1873 zorganizovala britská koloniální správa poselstvo (dnes bychom asi řekli „politicko-obchodní misi“, označovanou oficiálně jako „Second Yarkand Mission“) ke kašgarskému chánovi Jákubovi. Součástí doprovodu početného poselstva se stovkami nosičů, které vedl T. D. Forsyth, byla skupina vědců vedená plukovníkem D. E. Gordonem, ke které patřil i Ferdinand Stolička (v jeho zájmu mělo být především geologické mapování) či anglický badatel Henry Trotter. Expedice vykročila v září 1873 z indické Simly, překročila hřeben Himálaje a sestoupila do Léhu. Geolog Stolička přitom potvrdil, že právě tato část údolí Indu tvoří předěl mezi Himálajem a Karakoramem. Moravský rodák postupoval dále k severovýchodu s částí výpravy, která pokračoval k úpatí pohoří Kchun-lun, k městu Chotan, na okraj Tarimské pánve. Zde chtěl vědec z Hané navštívit naleziště posvátného nerostu jadeitu u města Hotan, ale podařilo se mu dostat jen na menší, opuštěná ložiska. V prosinci 1873 dorazila skupina do Jarkandu (dnešní město Ša-čche v západní Číně) a Kašgaru (nynější Kashi, jedno z hlavních center čínských muslimů); Forsyth už v té době po přímé cestě dávno v Kašgaru byl.

Před Kašgarem Stolička těžce onemocněl (snad zánět míchy), ale po odpočinku v chánově sídelním městě se uzdravil natolik, že se mohl účastnit několika zimních exkurzí do okolí. Nejdelší z nich, dvacetidenní, vedla na „střechu světa", na horský uzel Pamíru, Ťan-šanu a Kuen-lunu; vzájemný vztah těchto tří horstev tehdy určil právě Stolička. Na jiné cestě z Kašgaru navázal moravský rodák na výzkumy ruského geologa Fedčenka u jezera Čatyr-kul (ten se sem dostal z opačné strany) a potvrdil, že je bezodtoké. Na všech cestách prováděl i podrobná geologická mapování.

Na jaře 1874 se expedice vydala z Kašgaru zpět k jihu do Indie; původně plánovali cestu přes Váchán do Kábulu a odtud do Indie, ta ale byla neprůchodnou, tak museli znovu užít cestu přes vysoké pohoří Karakoram. Na koních prošli Karakoramským průsmykem (5580 m) a sestoupili do údolí řeky Šajok. Cestou se Stoličkův zdravotní stav prudce zhoršil a 19. června v Murghí zemřel ve věku pouhých třiceti šesti let, ve výšce 4640 m n. m. Pitevní nález hovoří o celkovém vyčerpání, existuje i celá řada dalších tezí o jeho úmrtí, naposledy se Jiří Hrubý (v časopise Vesmír, č. 7/2004) přiklonil k tezi o následcích vysokohorské nemoci, způsobující otok mozku a plic. Jeho tělo odnesli přátelé do Léhu, kde mu indická vláda nechala zbudovat honosný hrob. Sbírky, které přivezl z cest, pak zpracovali Franz von Hauer a W. J. Blanford (tiskem vyšly v Kalkatě a Londýně v l. 1878-91). Informaci o jeho úmrtí přinesl i časopis Vesmír – domů se chtěl Stolička vrátit po zpracování nálezů, v roce 1875, jak o tom píše ještě v posledním dopise týden před smrtí...

Stolička se dočkal, krom vědecké slávy, i proniknutí do vědecké nomenklatury – jeden druh himálajského hlodavce nese jméno hraboš Stoliczkův (Alticola Stoliczkanus, Blanford 1875). Další „pomník“ v živočišné říši, pěnčík Stoliczkana stoliczkana (Hume, 1875) byl později rozpoznán jako totožný s druhem, který dva roky předtím popsal v Kyrgyzstánu ruský badatel Severcov; jeden z poddruhů je dnes označován jako Leptopoecile sophiae stoliczkae. Stolička sám popsal jiný druh, bramborníčka pouštního (Saxicola macrorhyncha, Stoliczka 1872), žijícího v indickém Rádžasthánu. Existuje i poddruh agamy Laudakia stoliczkana stoliczkana a několik druhů bezobratlých, pojmenovaných jménem badatele z Kroměřížska.


14.09.2006, Jiří Martínek


Diskuse

Ferdinand Stolička: První Čech v Himálaji 16. 12. 2007, 11:34:34
 
Jiří Hrubý Tvrzení v příspěvku jsou v rozporu s Ballovou biografií přinejmenším v následujícím:
1 - Stolička byl v Kalkatě přijat na muzejní práci, nikoliv terénní výzkum; kromě cesty do Kaččhe byly Stoličkovy výpravy jeho vlastní iniciativa (dostal na to v muzeu volno, nebo byl "výslovně" na dovolené).
2 - Na druhou výpravu ze Šimly nevyrazil 14. září a ani 3. expedice nestartovala v září (a ze Šimly, ale z Rávalpindí), což uvádí J. Martínek. Kromě toho, že to není pravda, to ani není logické: do Ladaku ani dnes (natož v 19. století) pokud možno nikdo v září necestuje, ale právě naopak se snaží včas vrátit, než ho tam zasněžené průsmyky uvězní na zimu. Mimoto se na podzim v Britské Indii pracovalo - a před vedrem se koloniální úředníci do hor uchylovali právě v květnu...
3 - Nic nenasvědčuje tomu, že by již v r. 1865 Stolička "hodlal pokračovat do Karákóramu, ale musel změnit plány kvůli nosičům"; ti mu zřejmě opravdu "utekli" (tedy vlastní Stoličkova formulace zní "rozloučil jsem se s nimi" (když původně je v Šimle najal na celou cestu), ale v Padamu v Zanskaru (tedy až na cestě do Šrínagaru). Přes žádné ledovce nosiči pokračovat neodmítli - v Zanskaru žádné permanentní ledovce ani nejsou a byli tam v srpnu; nosiče zato netěšilo brodění horských bystřin - samotného Stoličku taky ne: uvádí, že v Zanskaru - mezi Rumbakem a Padamem brodili až 20x za den.
4 - V Geologickém ústavu byl S. zaměstnaný 12 let, tedy až do své smrti. "Po pěti letech" tudíž do služeb Asijské společnosti nepřešel a do Barmy jejím jménem nejel, byla to výslovně soukromá cesta "v rámci dovolené". Působení v Asijské společnosti byla čestná funkce; navíc to bylo propojené - při redigování jejího časopisu Stolička uplatňoval výsledky své práce.
5 - Kaččhský poloostrov není v Rádžasthánu, ale v Gudžarátu; jsou to sice státy sousední, ale oba rozlehlé.
6 - Ve výpravě nebyla "skupina vědců vedená Gordonem"; expedici tvořili šéf Forsyth, podplukovník, lékař výpravy, 3 kapitáni a Stolička. Vesměs to byli vojáci s konkrétními organizačními úkoly, jediný Stolička mezi nimi neměl vojenskou hodnost a jediný se mezi nimi věnoval výhradně přírodovědnému bádání. O účast v již "hotové" expedici navíc sám iniciativně usiloval.
7 - Výprava do Jarkandu a Kašgaru nedorazila "v prosinci", "Forsyth v Kašgaru dávno nebyl", "nešel přes Karákóramský průsmyk", přes ten se až vraceli v červnu následujícího roku. Stolička hovoří o spojení rozdělené výpravy dlouho před Jarkandem. Do Jarkandu dorazili všichni pohromadě 8. listopadu. Tam byli v jakémsi domácím vězení a teprve po několika týdnech směli pokračovat do Kašgaru, kam se dostali 4. prosince.
8 - "PŘED Kašgarem S.onemocněl, snad zánětem míchy". Zcela konkrétně: velice zle (podle Balla měl "spinal meningitis")mu bylo v místě Kiziljilga (dnes v Číňany zabrané oblasti Aksai Čin), kde "ležel ve dnech 1.-6. října", tedy ještě velmi dlouho nejen před Kašgarem, ale i před Jarkandem. Hypotéza s horskou nemocí vychází právě z toho: Aksai Čin je náhorní plošina ve výšce 4-5000 metrů, naproti tomu Jarkand i Kašgar už jsou v "nížině" a Stoličkovi tam také nic nebylo (soudě podle Balla a také podle zoologických výsledků v Kašgaru určitě S. patřil mezi nejpilnější a nejzaměstnanější členy expedice). Zotavil se DLOUHO před příchodem do Kašgaru.

Je určitě škoda, že nemáme jedinou (solidní) existující Stoličkovu biografii (od V. Balla, v níž se cituje přímo ze Stoličkových zápisků, dopisů, článků) k dispozici v češtině; podobné omyly a nepřesnosti by se již v souvislosti s FS přestaly tradovat.

Jiří Hrubý

Odpovědět

Sem vložte diskusní příspěvek.




 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

KALENDÁŘ AKCÍ


ANKETA

Kolik za rok průměrně utratíte za letenky?
do 5 000 Kč
5 000 - 10 000 Kč
10 000 - 20 000 Kč
20 000 - 30 000 Kč
30 000 - 40 000 Kč
nad 40 000 Kč