… se dostal k cestování poněkud nedobrovolně. Rodák z Jedomělic u Slaného po gymnáziu v Lounech nastoupil v r. 1913 na pražskou lékařskou fakultu, ale již o rok později – v srpnu 1914 – byl povolán na frontu 1. světové války; ještě na sklonku roku 1914 v Haliči dobrovolně padl do ruského zajetí a delší dobu putoval po zajateckých táborech 1. světové války – Orenburg, Merv (Mary), Ašchabad, Kaachka, Sangi-sutak v Karakumské poušti, Katta-karši (dnes Karši), Emírabad u Buchary aj. Roku 1918 se nakonec dostal do Buchary, kde se někdejší medik dostal do služeb zdejšího emíra a dokonce si mohl (ač nedostudován) otevřít lékařskou praxi. (V Buchaře se také seznámil s básníkem Pajravem Sulajmóním, jehož dílo později překládal do češtiny a propagoval v Evropě.)
Ze střední Asie se Aul, který se tu mezitím oženil, rozhodl odcestovat v r. 1920, kdy tu začala být „horká půda“ – zejména díky postupujícím oddílům Rudé armády, které se chystaly nastolit komunistický režim i v dosavadním bucharském emirátu. Aul tak najednou musel unikat jak před „bolševiky z Taškentu“, tak i před fanatickými muslimskými bojovníky. Podařilo se mu nakonec vycestovat legálně – na počátku dubna 1920 získal povolení pro svou ženu, sluhu Hradského (původem Slováka a také zajatce z 1. světové války) a několik ruských přátel povolení k cestě z emirátu. Zamýšlená cesta na perský Mašhad ale už byla bolševiky zablokována, a tak Aul musel zamířit k jihu: přes Afghánistán, trasou dlouhou přes 2000 kilometrů...
V Praze Josef Aul poctivě dokončil lékařská studia a otevřel si praxi, svou ordinaci měl v Praze-Podolí a později v Modřanech (nyní Praha 12). O střední Asii mnohokrát přednášel (například na sjezdu slovanských zeměpisců v Praze roku 1923 mluvil o obřích sochách v Bámjánu) a publikoval odborné články a překlady středoasijské literatury, ale i několik dobrodružných knih, jako byl Čingischán, bič boží (1936) nebo Dervíš na poušti, bucharská rapsodie (1937). Své vlastní cesty popsal v dvojici knih V zemi Tamerlanově a Zarathuštrově (první díl Buchara, 1923, druhý pak pod názvem Napříč Afghánistánem, 1924); obě knihy vyšly znovu po válce, v jednom svazku pod názvem Karavanou do Indie – ve vydání z roku 1947 ale chybí například jakékoliv zmínky o nebezpečných bolševicích a dokonce i o Aulově ruské manželce. Doba si žádala své.
Devátého dubna si Aulovi udělali poslední procházku k řece Zeravšanu a následujícího dne vyjela celá skupina na jih. Skupina nedobrovolných cestovatelů zamířila k jihu přes Karši, v Kelifu překonala řeku Amudarju (v těchto místech širokou bezmála půl kilometru) a postupovala dále na Balch (starověká Baktra) a do Mazáre Šarífu v severním Afghánistánu, kam došli 24. dubna.
Po odpočinku se vydali do hor, kde musel Aul a jeho druhové zdolat několik průsmyků ve výškách tři až čtyři tisíce metrů (např. Katta-Kutal, 3744 m, či Pelu, 3110 m; odměnou jim na konci května byla návštěva bamjánského údolí, kde spatřil na vlastní oči obří, 1500 let staré sochy Buddhů (v r. 2001 barbarsky zničené fundamentalistickým režimem hnutí Taliban….). „Brzy však pustá soutěska proměnila se v les ovocných zahrad, táhnoucích se nepřerušeným pruhem v délce asi 10 kilometrů. Jaká to byla krása! Kol dokola nad našimi hlavami strměly divoké skály a pod nimi krčily se chudé vesničky. Ohlušující hukot řeky, tříštící se o obrovské balvany a řítící se v podobě vodopádů, stupňuje se ozvěnou v mohutný šum... Když jsme ujeli asi čtyři hodiny cesty, zmizely sady a zeleň. Octli jsme se opět v říši mrtvých, němých skal. Jen divoký hukot vody mohutněl. Čím dále, tím více ubývalo světla a veškerá příroda nabývala hrůzyplného a mračného vzezření. Cesta, po které jsme kráčeli, vinula se po břehu pěnící se řeky, přecházela ze břehu na břeh po dřevěných, třesoucích se mostech, místy byla zavalena obrovskými balvany, zřítivšími se se skalnatých výšin na dno propasti. Mrtvé, nahé skály, pusté stěny s převislými skalami, hrozícími, že každou chvíli se svalí na naše hlavy, objevují se při každém novém kroku tímto kaňonem...", sugestivně popisoval putování afghánskými horami.
Po třídenním odpočinku u bámjánských Buddhů ještě jednou museli do hor, k průsmyku Pandž Filon ve hřbetu Kúh-e-Bába, za nímž se jim už otevřela cesta na Kábul. Byť afghánská vláda krátce před tím (1919) uzavřela mír s Británií, byli zde 1. června 1920 Aul a jeho přátelé zadrženi místními úřady a v afghánském hlavním městě museli strávit více než dva měsíce; navíc Aulova manželka zde onemocněla malárií. Až počátkem srpna 1920 mohli na vozech i s nemocnou pokračovat dále údolím řeky Kábul dále na východ a 15.srpna dorazili do Džalalabádu. Cesta dále pokračovala na posvátné místo Chun-i-Músá (Mojžíšova krev) a přes Chajbarský průsmyk do Britské Indie. Do prvního většího města – Péšaváru – se dostali 20. srpna 1920. Dále jim už pomohly úřady Jeho Veličenstva: vlakem přes Dillí a Ágru dojeli do Bombaje a poté, co se Aulova manželka zotavila z nemoci (léčila se v Belgamu nedaleko od Púny), mohli 5. ledna 1921 odplout na parníku Gablonz přes Aden a Suez do Benátek. Prahu uviděli 4. února 1921; putování medika Josefa Aula skrz střední Asii se tak protáhlo na šest a půl roku. "Cesta, kterou vykonal jsem na asijském kontinentě od Orenburgu do Taškentu, Buchary, Kábulu, Peshawaru a Belgaumu rovná se 6900 km, z čehož 4800 km urazil jsem vlakem a 2100 km na oslech, povozech a pěšky. Projití Evropana Afghánistánem bylo od věků nejen obtížné, avšak i nebezpečné. Mnozí, kteří se toho odvážili, zaplatili to svým životem..."
East Side Gallery: Malý zbytek Berlínské zdi je dnes největší venkovní galerií na světě.
Berlín, Brémy, Mnichov, Lübeck či Norimberk patří mezi nejkrásnější německá města.
Na prázdniny se vydejte jedině do Německa!