Tři kontinenty, tři sta dní, až čtyřicet tisíc kilometrů. Petr Mazal se vydává na cestu kolem světa na kole. V rozhovoru prozradil, jak probíhaly poslední přípravy před odjezdem, i jak se změnily jeho plány.
Jak probíhají finální přípravy před odjezdem? Stihl jste vše, co jste potřeboval?
Mám pocit, že se ze všeho můžu POSRAT, a to doslova. Čínské vízum jsem po téměř dvouměsíčních peripetiích získal až před týdnem, tudíž jsem do té doby nemohl plánovat, co se týče trasy – absolutně nic. Nyní jsem se začal ještě věnovat totální rekonstrukci bytu. Co to pro mě znamená? 4 – 5 hodin vydatného spánku a zbytek – práce (doma na stavbě), trochu kolo, práce (v ZUŠ), a tím to hasne. Mám pocit, že už víc nadoraz jet nemohu.
Pozměnil jste nějak své původní plány na cestu?
Ano – velmi. A to z několika důvodů. Tím prvním je, že získat vízum pro průjezd na kole Uzbekistánem, ale především Turkmenistánem – je téměř nemožné (resp. je to tak složité, drahé a pracné, že mnohem schůdnější variantou pro mě bylo tyto země – společně s Íránem vynechat). Místo toho letím z Oshe do Jerevanu a odtud se chci vrátit zpět do ČR. Druhou částí mé cesty bude Afrika – konkrétně Keňa – Tanzánie – Zambie – Botswana – JAR. Poslední bude Jižní Amerika.
Co na cestu říkají vaši nejbližší, přeci jen 300 dní je skutečně dlouhá doba?
Co by mohli říkat – přejí mi to a podporují mě. Mým největším podporovatelem, držákem a sponzorem je moje přítelkyně Iva Dolečková. Jsem s ní téměř 9 let a je to nejúžasnější ženská na světě, opravdu. Nesmírně si vážím její totální podpory. To, že mi pomáhá splnit můj sen je tím největším darem, který mi může dát. Miluji ji.
Na cestu kolem světa vyrážíte sám, neobáváte se samoty?
Nebudu sám – budu tam mít své kolo. A taky přírodu, lidi ve vesnicích a městech, kterými budu projíždět a hlavně – samota je jedním z důvodů mé cesty. Člověk v samotě nejvíce pozná jaký je, co potřebuje a v čem tkví smysl jeho pobytu zde na zemi. Jednoduše řečeno – docela se na tu „samotu“ těším.
Jste sportovec tělem i duší, kromě kola, děláte i spoustu dalších sportů. Běháte třeba i extrémní závody, našel jste si čas v poslední době i na nějaké závody, nebo jste se jen připravoval na cestu?
Mým nejextrémnějším závodem v poslední době asi tří neděl, je můj denní režim. Ve 3 – 3:30 budíček, následuje kafe, záchod, kolo (ergometr), majzlík, kladivo, kýble se sutí, oběd, práce, kolo, večeře a v 9 – půl 10 jsem tak tuhej, že si ani nevšimnu, že si vedle mě lehne moje druhá polovička. Je to chudák, protože se jí absolutně nevěnuji – nemám na to sílu ani čas. Trochu mě to někdy mrzí, ale bohužel, i když si to někdy o sobě myslím, nejsem robocop ani terminátor ani perpetum mobile:)))
Nezbytnou součástí takového projektu je i dostatečná fyzická příprava. Podle původního plánu jste měl mít každý den nějakou fyzickou aktivitu – plavání, běh, lezení i kolo. Normální člověk by asi už dávno zemřel na vyčerpání, neměl jste problémy se zraněním ?
Myslím si, že mé největší zranění je můj mozek – pochybuji, že jsem normální. Máte pravdu – normální člověk by už dávno ležel na JIPce. Nevím, jak je to možné, ale kromě pár vyjetých hemeroidů (samozřejmě z kola), rozskřípaných zad (ze stavby), plísně mezi prsty, vyvrknutého chodníku (když jsem šel z hospody) – jsem docela zdravý, tedy až na tu hlavu.
