HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

VYBAVENÍ NA CESTY

POSLEDNÍ DISKUSE

Martin Mykiska: Podstatou mé cestovatelské filozofie je hlavně nikam nespěchat

Martin Mykiska: Podstatou mé cestovatelské filozofie je hlavně nikam nespěchat

Martin Mykiska je jedním z nejzajímavějších cestovatelů v Česku. "Psaní se mi stalo spolu s cestováním a fotografováním velkým koníčkem. Tak velkým, až se z něho v současnosti – společně se soužitím s mými nejbližšími – stala hlavní náplň mého života," říká o své celoživotní vášni.



Díky putování přes Rumunsko Martin objevil svou cestovatelskou vášeň, pak objel snad celý svět. Když jen nahlédneme do jeho dlouhého cestovatelského životopisu, najdeme tam třeba rok na Antarktidě, opakované mnoha měsíční cesty do Jižní Ameriky, výpravy do Pákistánu či Afghánistánu nebo putování v zimním Himálaji. Vzhledem k tomu, že prakticky celý svůj život zasvětil cestování, má dnes  začínajícím dobrodruhům co říct. I proto jsme mu položil několik otázek, které ani tak nejsou o samotných cestách, ale spíše o životě a vnímání světa cestovatelskýma očima. Kdyby Vám to enstačilo, více najdete na jeho webu www.mykiska.cz.

Uměl bys popsat jeden svůj zážitek z cest, který by dokázal vystihnout podstatu tvé cestovatelské filozofie?

Zrovna nedávno se mi stalo toto: východní tropická Bolívie, zapadlé městečko, pravé poledne, horko a prach v ovzduší. Přišoural jsem se ke stavení zbitému z prken – kanceláři autobusové společnosti. Jízdenku jsem měl koupenou, tak jsem si jen sedl na prašné zápraží. Dva Bolivijci už tu seděli a bloumali před sebe. Přidal jsem se. A najednou jsem ucítil takové těžko popsatelné souznění s nimi. Žádná nervozita, kdy to přijede, žádné otázky, jestli to přijede. Ono se prostě stane co se stana. Autobus nakonec opravdu přijel. A opravdu přijel o půl hodiny později. Náhle se z různých koutů začaly rojit další postavičky, lidé, kteří tam taky čekali, ale já o nich nevěděl, co by také dělali na horkém slunci. Co je tedy podstatou té mé filosofie? Splynout s prostředím, s místními. Nespěchat. Na cestách být uvolněný. To mě naplňuje asi víc než nějaké světoznámé památky, i když ani těm se nevyhýbám, protože jsou to většinou dost dobré vychytávky (třeba Machu Picchu – díky průvodcování jsem na něm byl už asi 8krát a vždy se znovu těším).


Imaginární svět pod LicancaburemImaginární svět pod Licancaburem

pohoda při čaji, Afghánistánpohoda při čaji, Afghánistán

Zatím netušíme, že se blíží bouřeZatím netušíme, že se blíží bouře

 

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Cestování je hlavně o setkávání s lidmi. Jaké setkání bylo pro tebe za ty dlouhé roky výprav nejdůležitější?

Možná překvapím, že to nebylo s nějakým indickým joginem nebo andským šamanem. Možná jsem těmi exotickými setkáními už trochu zahlcen, a tak se mi vybavilo překvapivě toto setkání. V prosinci 1989 v minibusu narvaném krabicemi s léky, které jsme vezli jako studentská humanitární pomoc do Rumunska, jsem se poprvé osobně setkal s Mirkem Štětinou. Vzali jsme ho coby jakéhosi stopaře, zalezl si dozadu někam mezi ty krabice, měl sebou jen slaninu a kus chleba, nevěděl na jak dlouho a kam jede (věděl jen, že toho chce projet v Rumunsku co nejvíc) a zrovna začínal svou novinářskou kariéru. Projeli jsme tím Rumunskem pak křížem krážem. Od té ho mám jaksi rád...

Říkáš o sobě, že cestuješ tak nějak dobrodružně od roku 1987, což už je pěkných pár let. Cítíš kolem sebe, že se ve způsobu takového toho expedičního cestování za tu dobu něco změnilo?

Změnilo se skoro všechno. Já začínal cestováním po zemi, stopem, místními dopravními prostředky (dobře, do Jižní Ameriky to bylo vždy letecky...), takové ty největší mačkanice mi byly spíš potěšením, přišlo mi to, že i takto se člověk nejvíc přiblíží té které zemi a jeho obyvatelstvu. Že to k tomu patří. Naše cesty nebyly žádné expedice. Na druhou stranu v 90. letech jsme vyjížděli spíš na měsíce než na týdny. Tudíž jsme sice neměli peníze (tehdejší rozpočet 2 - 4 dolary na den mi dnes přijde takřka absurdní), ale měli čas. A to je ten zásadní rozdíl. Jistě nemusím dál rozebírat... Dalším rozdílem je výbava. Dřív jsme to vypiplávali doma, přemýšleli, jak z daného materiálu či produktů vykombinovat výbavu co nejužitečnější. Dnes si člověk  klikne na kterýkoliv outdoorový eshop a pak už stačí vyplnit údaje o kreditní kartě...

 Jezdci, Bolívie, Tupiza

Změnilo se něco i u tebe nebo svoje expedice a výpravy podníkáš stále stejně?

Když je člověk bez závazků a nějakých zásadnějších vazeb k rodné hroudě, a chce poznat svět, může jet na dlouho. Taková dlouhá cesta – to je krásný většinou velký příběh sám o sobě. A to je zásadní rozdil oproti současnosti, kdy si teď destinace vybírám cíleněji, abych poznal něco nového, ale spíš konkrétnějšího, nějakou jednotlivost, či soubor jednotlivostí. Dnes jsou ty cesty zaměřeny „reportážněji“. Třeba náš pochod po zamrzlé řece Zanskar v Himálaji uprostřed velehorské zimy. To byla jedna z nejúžasnějších akcí mých posledních 10 let. Ale když jsem kdysi odletěl na osm měsíců do Jižní Ameriky a jel si, kam chtěl, podle toho co se zrovna nachomejtlo – to mělo úplně jiný rozměr. To bylo cestování. Teď to jsou spíš ty „expedice“, když už jsi použila to slovo.

Znám spoustu lidí, co propadlo silné cestovatelské vášni v určitém období svého života. Některé to drží napořád, u jiných to naopak časem odeznělo s dalšími životními změnami. Tebe ale tenhle způsob života drží neustále. Čím to je?

Nevím. Baví mě to a nějak se sešlo dohromady, že se mi dařilo po návratech o tom psát články, pak i knihy, pak i Objektivy pro ČT, dělat přednášky, průvodcovat, a z toho se zrodil začarovaný kruh. Nejdřív mě to bavilo na cestě, pak mě bavilo o tom povídat, publikovat, a to mě zpětně motivovalo znovu vyjet a nejlépe za něčím ještě zajímavějším. Myslím, že od počátku bylo mou hlavní motivací poznání, kontakt s novými lidmi, kulturami, a tento základ mě drží dodnes.

Neměl si přece jen někdy pocit přesycení a chuť usadit se a nevytáhnou paty za hranice?

Tak nějak jsem měl pocit, že zvládám i ten život tady u nás i to cestování dohromady. Lidé si myslí, že jsem na cestách většinu času. Tak tomu není, většinu času jsem v Čechách. I když je pravda, že vyjíždím za hranice asi častěji a v součtu na delší dobu, než je běžný celostátní průměr.

Ledoborec Akademik Fjodorov, Weddelovo moře

Jistě se tě mnoho lidí ptá na zemi, která tě nejvíc oslovila, cestu, která pro tebe měla největší význam, apod. Mě by ale zajímalo, kterou cestu považuješ za osobní zklamání, a to z jakéhokoliv důvodu?

Za osobní zklamání nepovažuji žádnou z mých cest či zemí. Jednou jedinkrát se mi stalo, že nahromaděná únava a tenčící se úspory byly důvodem, že jsem se vrátil z dvouměsíčního pobytu ve Venezuele asi o týden dřív, protože ten týden by vyšel dráž než změna letenky. Ale to se mi stalo jednou jedinkrát. Jindy si většinou říkám, že bych ještě na tom kterém místě či lokalitě zůstal o chvíli déle a ještě vykonal to a to a to.. A na tento pocit si velmi intenzivně pamatuji i z caracaského letiště, když jsem čekal na letadlo po pěti měsících osamělého toulání po Jižní Americe v dobách mých cestovatelských počátků. Ne že bych se domů ani po takové době netěšil, ale klidně bych návrat ještě posunul. A tak to mívám pořád. I když se pořád zodpovědně vracím...

I když sama považuji cestování za zcela zásadní část života, důležité je pro mě mít i pocit "že někam patřím". Po týdnech někde daleko se nesmírně těším domů ne kvůli pohodlí, ale kvůli pocitu domova. Nebojoval si někdy na cestách nebo v životě s myšlenkou, že "nikam nepatříš"?

Cítím se celkem všude dobře, a protože vím, že na cestách je to dočasné, a já vždy věděl, kam patřím, tak jsem ten pocit, že by mi chyběl domov, neměl. Anebo velmi velmi slaboučký – a to mluvím třeba i o ročním pobytu v Antarktidě. Ale uvažoval jsem mnohokrát, teoreticky, kdybych někde zůstal,  jestli bych tam mohl patřit, zapadnout, natolik, aby mě to po nějaké době uspokojilo do té míry, kterou člověk potřebuje k takovému tomu vnitřnímu naplnění, někdo víc, někdo méně. Odpovědí je, že asi proto jsem nikdy nikde nezůstal.

Počasí nám nepřeje

Proč myslíš, že má tolik lidí potřebu cestovat?

Zejména v mládí mi přijde, že je to u hodně jedinců přirozená potřeba poznávat, hledat nová území, horizonty. A později ta touha u většiny lidí slábne, ale někomu to vydrží, z nejrůznějších příčin, nic se nedá generalizovat. Ovšem taky si myslím, že dnes cestuje o tolik lidí víc než dřív, protože na to má prostředky (planeta, alespoň naše část, bohatne) a všechno je dostupnější. I Severní nebo Jižní pol se dá za peníze koupit. Není to už taková vnitřní potřeba ale prostě trend doby. Dřív, když jsem se potkal na cestách s jiným cestovatelem, v drtivě většině případů jsme si měli co říct. Dnes toto říci nemohu. A to těch lidí potkávám samozřejmě na cestách mnohem víc. Je to asi jako v lese či na horách. Dřív se tam vzájemně pozdravili skoro všichni...

Co říkáš lidem, kteří kroutí hlavou nad tvými cestami se slovy "proč proboha?"?

Už nic. Každý jsme jiný. Snažím se hlavně nekroutit hlavou nad ostatními. Vždycky se to ale nepodaří.


Festival ObzoryCestovatel Martin Mykiska bude také jedním z hostů na cestovatelsko-outdoorovém festivatelu OBZORY, kde bude promítat o své cestě po Norsku. Festival proběhne 1. - 2. listopadu 2014 na Filozofická fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Top cestovatelské a outdoorové přednášky najdete v šesti sálech, můžete se těšit nataneční či fotografické workshopy, výstavy fotografií i prodej outdoorového vybavení, kulinářských dobrot, šperků a exotických zajímavostí za výhodné festivalové ceny. Více na www.festivalobzory.cz.


16.10.2014, Katka Smolová


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Cesta je cíl.