Profil cestovatele: Lukáš Synek

Na kolik se cítím:
Na kolik se cítím Na tolik, kolik uplynulo let od požehnaného roku 1979.
Oblíbené země:
Turecko – nádherná, pohodová a pestrá země; Barma a Bolívie – jedny z posledních nezničených globalizací; Kyrgyzstán – krásné hory, rozumní lidé, poklidné tempo života; Česká republika – stačí vyrazit do přírody, ani nemusíte nikam za hranice.
Na kterých místech se mi hodně líbilo:
Nejvíc si vždycky vychutnám krásu pustin, např. solné pláně v Bolívii, horské pouště Altiplana, polopouště středního Mexika, Atacama, Karakum, duny Taklamakanu, nekonečné stepi Kurdistánu, ledovcová kotlina Ak-Say v Tian-Šanu, pobřeží NP Camarque. Nezapomenutelná jsou ale i místa jako araukáriové pralesy v Severní Patagonii, jezero Titicaca, turecká Kapadokye, plesa v Kačkaru, thajské pralesy, pagoda Shwedagon, mexický San Cristobal, bazar v íránském Zanjanu, architektura íránského Yazdu a Esfahánu, uzbecká historická města, kyrgyzské jurtoviště u jezera Song Kol

Cesta, které si nejvíce vážím:
Barma, krátce před tím, než se tam začalo výrazněji jezdit. Chtělo to tehdy trochu odvahy překonat předsudky a jet. Osobně nejhodnotnější cesta, třeba ta nejnáročnější, ta první a podobně Hedvábná stezka – půl roku po celé její historické trase (Turecko, Írán, Turkmenistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Ujgursko, Čína)
Nejdelší cesta:
Nejdelší cesta Hedvábná stezka – 6 měsíců, hodně přes 10 000 km.
Proč cestuji a co mi to dalo a vzalo?:
Cestování mi dalo neocenitelné zkušenosti, ať už s lidmi, s přírodními živly, s extrémními podmínkami, s hloupostí, s byrokracií. Jen srovnáváním s jinými kulturami člověk pozná svůj vlastní způsob života. Člověk pozná taky svoje vlastní meze a schopnosti. Poznal jsem důkladně i svoji (teď už manželku) Alenu. Vzalo možnost věnovat se dalším nesmírně zajímavým aktivitám.
Oblíbený cestovatel, dobrodruh či objevitel:
Oblíbený cestovatel, dobrodruh či objevitel Martin Mykiska, Hanzelka a Zikmund, A. V. Frič, Fa-Sien
Cestovatelské Curriculum Vitae:
2000 – Norsko 2001 – vlakem do Turecka, první skutečně individuální cesta, během ní jsem propadl kouzlu cestování 2002 – velké toulání po Slovensku 2003 – čerstvě otevřená Barma a jižní Thajsko 2003 – sám stopem tureckým Kurdistánem 2004 – vysněné Mexiko, kam jsem se chtěl vždycky podívat na kaktusy 2004 – stopařský výlet po jižní Francii předčil všechna očekávání 2005 – Chile a Bolívie, poslední dva týdny jsem trekoval sólo v málo navštěvované severní Patagonii, na což nikdy nezapomenu 2006 – Hedvábnou stezkou po celé její historické trase Mezitím řada pracovních i soukromých cest po Evropě podle toho, kolik bylo času a peněz.
Navštívené země:
Barma, Thajsko, Turecko, Írán, Turkmenistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Čína, Mexiko, Bolívie, Chile, Francie, Itálie, Nizozemí, Norsko, Rakousko, Sicílie, Slovensko a další evropské země, kde jsem ale pobyl jen krátce.
Cestovatelské sny a plány:
Navštívit všechny ostatní kontinenty. Jet do „zemí, kam se nejezdí,“ např. Jemen, Tádžikistán, Afghánistán, Mali, Uganda, Kolumbie. A snad ještě párkrát do Turecka.
Zvláštní záliby během cestování:
Zvláštní záliby během cestování Fotografování, hlavně krajiny. Sbírání exotických otvíráků. Manželka Alena.
Oblíbená historka z cest:
Tak třeba „kempování alá Big Brother“ Ruiny starého arménského města Ani byly naprosto skvělé. Areál opouštíme po 18 h. Výběrčí už je rád, že může jít domů, a hned za námi zamyká bránu. Zároveň přijíždí řidič dolmuše (minibusu), který nás sem na turecko-arménskou hranici přivezl, a velmi slušně nám brání stanovat v postranním kaňonu pod ruinami. Prý se to nesmí. Zve nás ale k sobě domů, ráno nás zase vezme zpět do Karsu. Když na pěkném travnatém dvorku začínáme vybalovat stan, přibíhá řidičova manželka s dvěma dětmi, sestra a babička. Usazují se na plastové židličky a se zájmem mlčky pozorují naše počínání - jako v kině. Kdo ví, kdy tu zase přespí nějací bílí cizinci? Jakmile je stan postaven a zabydlen, pronáším česky krátký proslov ke slavnostnímu dokončení našeho „domu“ a děkuji za pozornost. To už se na to přichází podívat i husa s housaty, slepice a osel. Rodinka nám za představení věnovala ekmek (turecký chleba), který nám chyběl k večeři. Děláme si totiž šopský salát. Přitom nás opět pozorují, jak krájíme zeleninu, sýr, jak baštíme. Večer ještě pan domácí přináší konvici čaje, typické malé skleničky a cukr. Chybí ale lžičky. Sám sladí tak, že si dá vždycky neforemnou hrudku cukru do pusy a přes ni čaj pije. Moc se směje, když to po něm zkoušíme (neúspěšně) zopakovat. I přes jazykovou bariéru jsme spolu při čaji strávili celý večer. Pomocí naší jednoduché turečtiny jsme probrali, kdo jsme, kam jedeme, co se nám v Turecku líbilo, jak to tu podražilo, rodinné záležitosti a samozřejmě fotbal. Rozuměli jsme si docela dobře, pan řidič byl velmi chytrý. Aby ne, když ve vesnici, kde všichni pasou ovce a krávy, on jezdí s dolmušem.
Autor:
Stálý repertoár řady cestovatelských přednášek a diashow (http://cestar.euweb.cz/promitani.htm). Autorská výstava fotografií „SVĚT v dobrém SVĚTle“ (http://cestar.euweb.cz/vystava/vystava.htm). Série reportáží psaných živě z cesty po Hedvábné stezce.

Články cestovatele (6):
Cennější než zlato
Co jste zažili na cestách? Pravda má mnoho podob
Co to vlastně byla Hedvábná stezka?
Jak jsem si z Jemenu málem odvezl dvouleté dítě
Světla jako z pohádky vyženou lyonskou tmu
Tři tváře pouštního města Yazd

Oblíbené příspěvky (0):