Přesun do okolí rovníku na druhé straně polokoule a zrovna v první polovině ledna, to bude asi pěkná ,,bomba čenichovka“, myslíme si, když čekáme na ruzyňském letišti na náš air bus, který si troufale protahuje svou tekutou snídani, zatímco my natěšení už bychom nejraději byli přinejmenším někde nad oceánem . Zvláště je-li taková cesta do exotiky malou premiérou a jeden předem pořádně neví, co ho to vlastně čeká…
Vysněný Karbik
Po deseti a půl hodinách přímého letu (díky pohodovému počasí jsme naštěstí nemuseli absolvovat mezipřistání v Madridu – HURÁ! ) zvědavě vykukujeme z okýnka na blížící se ostrůvek, kde teď budeme nějaký čas pobývat a odkud plánujeme shlédnout mimo jiné i kousek pro nás tak trochu tajemné Venezuely. Ostrov královny Markéty, aneb jedna z lákavých perliček Karibiku – Isla Margarita.
Teď už ale kroužíme velmi nízko nad krajinou a zatímco se posádka připravuje na přistání, hltáme nyní už dobře viditelné detaily krajiny. Napjatě čekáme, zda se nám před očima objeví typická místní scenérie – nebezpeční banditos v akci. Alespoň tak nám mnozí před odjezdem zdejší poměry vykreslovali. Nic takového se však nekoná a piloti měkce přistávají na ostrovním letišťátku. Zřejmě nás podobná setkání teprve čekají – nemůžeme se přeci vyděsit hned první den…
Blížíme se k východu z letadla a čekáme teplotní šok. Nic takového nás však také neohrožuje, podvečerní teplota něco pod 30 °C je v narychlo převlečeném tričku celkem příjemná a ani ta alarmovaná vlhkost není tak katastrofická. Zpočátku, než si člověk zvykne, máme pocit spíše většího dusna. Tak a jsme tady – ve vysněném Karibiku!
Specialisté na fronty
…to tedy Venezuelané skutečně jsou, no ehm…nejsou jediní na světě, že… Hned na letišti nás ani chvilku nenechávají na pochybách. Pánové ,,důležití“ dlouze jakoby studují každý pas a neopomenou prolistovat list po listě. Vzhledem k tomu, že momentálně pracují pouze dva, probíhá odbavování dvou stovek pasažérů šnečím tempem.
Zato venku již pobíhají (tedy pobíhají po venezuelsku – čili vláčným krokem) místní, kteří zajišťují transfery po ostrově, a tak ačkoliv přicházíme s velkým předstihem před stanovenou dobou odjezdu, nakonec se zdržujeme téměř o tři čtvrti hodiny a mezitím se stačí zešeřit, takže z panoramatické jízdy naskrz ostrovem už toho mnoho neuvidíme. Stejně však nespustíme oči z okolní krajiny a snažíme se zachytit, co se dá.
Kam jsme to přijeli?
Ostrov sám o sobě je kopcovitý, a tak i skrz tmu vystupují zajímavé horizonty. Zato průjezd městečky a vesnicemi nás uvádí trošku do rozpaků, místní obyvatelé se netváří příliš mírumilovně, někteří působí v pouličním osvětlení i dost divoce… Každý jen trochu lepší domeček je ze všech stran zamřížovaný, ty ještě lepší mají zamřížované i balkony. Že by na tom nebezpečí přece jen bylo něco pravdy?
Unaveni po cestě a hlavně díky časovému posunu teď o tom příliš nepřemýšlíme a zkoumavě si prohlížíme menší hotýlek, u kterého právě stavíme. Nevypadá vůbec špatně a jako náš dočasný domov se nám hned v úvodu docela zamlouvá. Trošku jednodušší, ale s milým personálem, jak v následujících hodinách zjišťujeme. Takže zatím pohoda.
Hurá na pláž!
…na tu opravdovou karibskou! Nemůžeme ani dospat (nejen zvědavostí, ale zejména díky časovému posunu), a tak hned po snídani se vydáváme prozkoumat, jak ta pravá karibská pláž vypadá zblízka.
Tak to je tedy bomba! Playa El Agua není jen pěkně nafocená na internetu, je skutečně fantastická! Ačkoliv je teprve něco kolem 9:00 a všechno tu ještě pospává (včetně sluníčka, které se schovává někde za mrakem), kocháme se pohledem na zpěněné vlny a brouzdáme se bosky pískem. Ani nám nevadí, že se nad námi právě přehnala jedna z občasných přeháněk. Díky teplu to tu člověk vnímá úplně jinak.
Tady se nám líbí hned od první chvíle - obzvláště když se najde tu a tam pod palmou i kokosový ořech. Ne náhodou považují místní právě tuhle pláž za nejhezčí na celém ostrově. Odpoledne balíme foťáky a vydáváme se prozkoumat i část pobřeží – protentokrát vyhrává směr doleva čili SZ.
Jdeme ve čtyřech, a tak se navzájem ubezpečujeme, že přes den se můžeme odhodlat i do odlehlejších míst. (Stále nám ještě leží v hlavě předodjezdová varování.) Nakonec zjišťujeme, že to nebude až zase tak horké, neboť rozhodně nejsme nikde úplně sami a krásné scenérie lákají ke vstupu i další návštěvníky.
Polopouštní Macanao
Jedním ze způsobů, jak si dobře prohlédnout ostrovní krajinu, je účast na místním Jeep safari. Necháváme se tedy zlákat vidinou příjemně prožitého dne a vyrážíme za panoramatickou jízdou po západní části ostrova.
Isla Margarita jsou v podstatě dva ostrovy spojené jen úzkou šíjí, přičemž východní a větší část je krásně zelená, kdežto západní část – poloostrov Macanao - připomíná polopoušť, sem tam porostlou kaktusovými plantážemi. Obzvláště se tu ale vyjímají krásné doruda zbarvené hory a skály. Pokud člověk opomene, že si chvílemi připadá jako cvičená opice, která si na povel řidiče stoupá do otevřeného střešního prostoru, stojí ten zážitek určitě za to.
Místní, zřejmě již zvyklí na jeepové karavany, přicházejí a mávají s úsměvem na rtech, další nás buď podivně pozorují, takže si místy pohráváme s myšlenkou, že si nás potřebují dobře prohlédnout, aby zjistili, kteří jsou to ti turisté, co mají zřejmě spoustu peněz… (…a na něž si o kus dál počkají).
Náš řidič je ale velmi milý, pouští nám příjemné melodie romantického klavíru, které s místními scenériemi tvoří dokonalé souznění jak pro oko, tak pro ouško… Naštěstí je trochu otylý, takže nás nestresuje vyskakováním a následným dobíháním jeepu za jízdy, jako někteří jeho další kolegové.
Docela dostačujícím adrenalinem jsou některé svahy, které v písečných dunách sjíždí s gustem, čím strmější, tím lépe. Utěšujeme se, že to mají nacvičené, přesto se držíme tak křečovitě, že večer máme namožené svaly na rukou.
Závěrečnou součástí jízdy je návštěva laguny La Restinga s mořskou vodou a mangrovníkovými porosty, jejichž kořeny rostoucí směrem nahoru jsou fascinující. Malými motorovými čluny proplouváme s foťáky v pohotovosti, abychom zachytili přelétávající pelikány, alky a albatrosy. Někteří ale asi nejsou na lačné turisty příliš zvědaví, a tak raději odpočívají schovaní v korunách stromů.
A zase na pláž
Ještě předtím, než odjedeme na pevninu, prozkoumáváme další část pobřeží, tentokrát směrem doprava čili na JV, a zjišťujeme, že panoramata jsou všude bezchybná. Snad všechny plážičky tu mají své kouzlo, přesto hodnotíme, že Playa El Agua je opravdu nejhezčí.
Vychutnáváme si zdejší příboj a skáčeme do vln jako malé děti. Moře si za to s námi občas pohraje (jsou zde poměrně silné spodní proudy) a pošle vlnku, která nás pořádně spláchne, takže si nedobrovolně doplňujeme sůl do těla. Stojí to ale zato.
Plánujeme si také šnorchlování u některých z ostrovů v okolí, a tak obhlížíme místní nabídky.
U jedné z agentur se po slovech: ,,Řekněte jí někdo, až ten deštník schová, že už neprší!“ seznamujeme s partou plzeňáků, kteří mají v plánu podobný program jako my, a tak se ubezpečujeme o tom, že avízovaná nebezpečí tady zase tak moc nehrozí a dobře si popovídáme i o dalších procestovaných destinacích. Opravdu fajn parta – a tak si přejeme co nejméně setkání s různými potvorami s tím, že se tu třeba při našich cestách ještě někde potkáme.
Na návštěvě u indiánů
Vstávat o dovolené ve čtvrt na šest je věc docela nemilá. Čeká-li nás ovšem cesta na venezuelskou pevninu, lákadlo tamní panenské přírody je tak silné, že vyskakujeme celkem svižně zpod přikrývek a na místě srazu s ostatními členy výpravy jsme dokonce i první. U nás situace velmi neobvyklá!
Letiště v městě Porlamar se již také probudilo do všedního dne, a tak se po zaplacení příslušných letištních tax odebíráme k našemu letadélku typu L 410 Aero Vodochody s kapacitou pro celkem 16 osob. Letadélko jeví na první pohled známky únavy, ale spoléháme na českou kvalitu, i když při pohledu na popraskaná okénka nasedáme přeci jen s malými obavami.
Po vzlétnutí se ale již za chvíli otrkáme a lákadlo vidět a zachytit co nejvíce z nádherných výhledů, které se nám díky letu v nízké výšce naskýtají, je silnější. Pochodujeme tedy po letadle a mačkáme spoušť jako o závod. Později jsme již tak otrkaní, že se nepoutáme vůbec. Pilotům to je zjevně také jedno a my na to samozřejmě hřešíme. A to občas s námi turbulence pěkně zamávají! Nicméně od té doby sdílíme názor, že kdo nezažil turbulence v malém lehkém letadélku, neví pořádně, co to turbulence je.
Sem tam po očku pozorujeme piloty, když v nás budí pocit, že u řízení neusíná jen jeden, ale oba. Chodíme tedy pod záminkou fotografování ze předního okénka střídavě dopředu a nenápadně je kontrolujeme.
Po cca hodině letu se pod námi začíná rozprostírat delta Orinoka a my přistáváme na letišti v Tucupitě. Bohužel zde narážíme opět na ,,pana důležitého“ (mohlo mu být tak možná 20 let) a všichni jeden po druhém musíme kromě pasů vybalit své batohy včetně všech postranních kapes. Vzhledem k tomu, že jsme měli co dělat, abychom tam vše potřebné napasovali, nejraději bychom ho bacili hodně tvrdým kokosákem.
Provokativně vyndáváme kus po kusu a otočíme hned z několika stran s nadějí, že ho to za chvíli přestane bavit. Ale kdepak, nepomohl ani nabízený tic tac bonbon, co má jen 2 kalorie. Úředník to zřejmě vzal jako provokaci a zabavil nám jeden z našich pasů, který si strčil do šuplíku. Když jsme nabalili baťůžky zpátky a chtěli ho zpět, odvětil, že později a jal se věnovat dalším ve frontě. Nakonec nám ho po průtazích vrátil, ale v očích mu tkvěl výraz, jak na nás vyzrál.
Po zdlouhavém procesu přesedáme na motorový člun, který nás veze cca 2 hodiny deltou Orinoka do kempu přímo uprostřed džungle. Za jízdy (držíce si kloboučky) hltáme zdejší tropickou přírodu. Občas zničehonic zastavíme uprostřed řeky, neboť nám vypadne motor, ale indiáni se tváří, že je to v pohodě, a tak si za chvíli zvykáme.
Čím dál, tím víc se objevují po obou březích indiánská stavení a pak i celé vesničky, kde pozorujeme opravdu diametrální rozdíly. Od nejchudších osamocených stavení na kůlech a ručně vydlabanými kánoemi až po vesnice plné barevných montovaných domečků s vlastními diesel-agregátovými stanicemi, motorovými čluny a případně i školou, což jsou zřejmě ty malé výjimky, neboť gramotnost je ve zdejších oblastech 20-30 %. Cestou míjíme nespočet různých ramen Orinoka a opravdu obdivujeme indiány, že se v té spleti vyznají. Zjišťujeme však, že naše cesta do kempu je celkem snadno zapamatovatelná. První odbočka doprava, druhá opět doprava… A jsme na místě.
Džunglí a… zase džunglí
K našemu milému překvapení kemp dokonale zapadá do místního okolí. Je postaven též na dřevěných kůlech a výhradně z okolních přírodních zdrojů. Na romantické procházky je zde ovšem nutno zapomenout. Kromě vystavěných chodníčků nad močály tu jaksi není po čem chodit. Okolo jen řeka, džungle a bažiny… a místní potvory!
Bungalovy jsou zařízené stylově, nechybí ani typická hamaka pro ty, kdo chtějí stylově i nocovat. Poté, co zjišťujeme, že z kohoutků teče voda z Orinoka, usuzujeme, že pro tentokrát si klasickou sprchu odpustíme… a raději si počkáme na další přírodní zdroje.
Bydlet v džungli a neprojít se v ní… to si přece nemůžeme nechat ujít. Fasujeme připravené holínky a důkladně se stříkáme doporučenými repelenty, abychom unikli náletům místních komářích hejn. Jak vidno, ani ty nejlepší repelenty nás neuchrání před nějakým tím štípancem, i když kolem sebe máváme narychlo utrženou haluzí jako diví. Bereme to jako nutnou daň za to, že na oplátku trošku pronikneme do tajů indiánského života.
Ti si k našemu obdivu dokáží vystačit pouze z darů přírody. Sledujeme výrobu mycího prostředku pouhým třením listů z jednoho ze zdejších stromů s orinockou vodou, z čehož po malé chvilce vzniká bohatá pěna. Ta slouží indiánům jednak jako mýdlo, jinak ale také jako prací a mycí prostředek na cokoliv. Kůru z jiného stromu využívají jako léčivý obklad, z dalšího umí získat např. med.
Ochutnáváme vodu z liány a zvláštní druh palmy, který se vyskytuje pouze zde a jehož křehký vnitřek slouží jako pochoutka, která chuťově připomíná druh listového salátu. Zjišťujeme, zda nás pohostí také piraňou, jejichž rybolovem se indiáni mimo jiné živí. Dozvídáme se, že pokud si ji chytíme, pak beze všeho. Nato fasujeme každý svůj prut i masíčko jako návnadu.
Místní rybky jsou však velmi mazané, umí slupnout masíčko, aniž by se lapily. A tak kromě několika miniaturních úlovků se nám moc nedaří. Z večeře na přání tedy asi nic nebude. Jako útěchu nám indiáni odchytí dva masité červíky jako zákusek po večeři.
Bohužel byli špatně střeženi a jednomu se zadařilo utéct zpět do džungle. Ugrilován a servírován byl tedy pouze jeden. Nevypadal sice už tak nevábně jako za syrova, docela to vonělo, někdo ochutnal...
Indiáni kmene Warao
Bezprostřední setkání s indiány, kteří i v dnešní době žijí stejně jako před mnoha stoletími, je dalším silným zážitkem. Primitivní chatrče postavené na kůlech nad vodou, pobíhající a batolící se drobotina (pokud dobře počítáme, vychází na každou ženu cca 8-10 dětí), indiánky vyrábějící ošatky z palmového listí a… no to je klasika… polehávající a pokuřující hlavy rodin.
Civilizace ovšem tvrdě zasáhla už i sem, a tak oproti dřívějším dobám tu objevujeme (bohužel) takové vymoženosti jako plynový sporák napojený na propanbutanovou bombu, kartony plastových lahví s coca colou apod.
Gran Sabana a úžasné stolové hory
Že tohle bude jedna z perliček, jsme čekali. Že to bude až tak ohromující, to nás tedy trochu i zaskočilo. Majestátní osobité útvary s tajemným nádechem a bohatou členitostí se tyčí uprostřed savany a budí úžas… a respekt. Tepuis místy zahalené do mraků, které pomáhají uchovávat neprozkoumaná místa před zvídavými návštěvníky. Indiáni kmene Pemonů, kteří bydlí v osadách pod horami, ještě donedávna věřili, že se na jejich vrcholcích vyskytují bezhlavé bytosti.
Piloti s námi jednotlivé hory oblétávají a přelétávají a dozvídáme se, že máme opravdu velké štěstí, neboť tak příznivé počasí už zde dlouho nebylo. Obvykle se nedá mezi stolové hory z důvodu velkého mračna zaletět vůbec a pokud ano, většinou se udělá rychlý přelet pro představu, jak taková stolová hora vypadá a… frrr pryč. O nebezpečí svědčí popadané vraky létajících strojů nešťastníků, kteří se zde pokoušeli i přistát a tvrdě zaplatili vlastním životem.
Třešničkou na dortu je nejvyšší vodopád světa Salto Angel (979m) padající z Auyan tepuy, objevený náhodně Jimem Angelem v roce 1935, když zde přistál se svým letadlem najatým zlatuchtivým zlatokopem. Toto letadélko je dnes vystaveno v areálu letiště v Ciudad Bolivar.
Národní park Canaima
Severozápadně od Gran Sabana leží jeden z nejkrásnějších národních parků Venezuely Canaima. Narozdíl od většiny ostatních tu zasáhla opět civilizace, takže senzacechtiví turisté musí sáhnout do svých peněženek a zaplatit vstupné. Cizinci to mají samozřejmě 4x dražší. Částka to ale není nijak závratná (cca našich 80,- Kč) a tento drobný výdaj za to každopádně stojí.
Po chvíli se ocitáme u první z mnoha nádherných lagun lemovaných bílým či narůžovělým jemným pískem. Před námi se valí ze skal méně či více mohutné proudy vodopádů a v okolní savaně se tyčí vysoké štíhlé palmy. Aby toho nebylo málo, v pozadí vše doplňují kulisy nedalekých stolových hor.
Procházíme parkem po stezkách k dalším vodopádům a obdivujeme spoustu endemických rostlin. Voda v lagunách je, jak jinak, nádherně čistá, a tak se koupeme za společnosti drobných rybiček a nemůžeme se nabažit nádhernými panoramaty, ať se oko podívá na kteroukoliv stranu.
Na závěr procházíme jedním ze zdejších vodopádů El Hacha a musíme uznat, že takovýto bezprostřední kontakt s vodou je dalším z úžasných zážitků. Pro zajímavost se právě u tohoto vodopádu natáčel Poslední Mohykán.
Los Frailos
Nacházet se v okolí korálových atolů a nepodívat se pod hladinu, to by byl asi malý hřích. Volíme tedy možnost zajížďky k souostroví Los Frailos – necelá hodinka a půl plavby k ostrovům se nám zdají optimální.
To ovšem pouze do chvíle, než zjistíme, že silný příboj, který vnímáme u pobřeží, není jen tak samo sebou, a tak někteří na palubě hodně trpí. Loďka je to totiž velmi lehká, a tak si s ní vlny, které se valí ze všech stran, pohazují, jak se jim zlíbí. Nicméně opět zjišťujeme, jak je svět malý, a tak kromě Američanů tu potkáváme i český manželský pár.
Souostroví je převážně skalnaté, a tak je vhodné výhradně pro potápění a šnorchlování, na klasické koupání to zde není. I tak je třeba mít se na pozoru, aby spodní proudy a silný příboj jednoho neodnesly příliš daleko od pobřeží, případně ho naopak nehodily na skalku či korály. Ty jsou tu bohužel převážně mrtvé, neboť byly poničeny bouří, která se zde v roce 2004 přehnala. A sem tam nějakou rybku tu také oko zahlédne.
Co závěrem…
Že stojí za to se sem vydat, je bez diskuse…
A co ještě víc?
Že je to jeden ze skutečných rájů na zemi…
Že jsme odjížděli strašně neradi a s pocitem, že bychom tu mohli strávit ještě alespoň další dva tři týdny a stejně by se nám odsud nechtělo…
Že příroda je tu nádherná a jedinečná… a to jsme viděli jen část…
Že se sem prostě ještě musíme vrátit !!!
