Hedvábná stezka

Maroko jsme chtěli procestovat za co nejméně peněz, od čehož se odvíjely i naše plány. Na cestu jsme se připravovali jen minimálně, dá se říct, že vůbec, neboť jako obvykle jsme se rozhodli jet naslepo a vše jsme řešili až v průběhu cesty. Naším plánem bylo jet do Malagy (Španělsko) a odtud do Melily, což je španělská enkláva v Africe hraničící s Marokem. Pět týdnů (výhodnější cena) před plánovaným odjezdem jsme zakoupili přes internet jízdenku Praha - Malaga (Španělsko) za 2350,- od společnosti Eurolines. Letenku jsme v podobné cenové relaci nesehnali.

Cestovní zdravotní pojištění jsme měli uzavřené již z minulých let. V Praze jsme koupili mapu Maroka od Michelinu (No. 742), kterou jsme polepili izolepou, aby měla větší trvanlivost. V knihovně jsme si půjčili průvodce po Maroku od Lonely Planet, který nám bohatě vystačil. Ve vydání z roku 2003 jsme však objevili několik chyb a nepřesností. Lékárna obsahovala Loperon proti průjmu (fungoval výborně), StopAngin, Kynedril proti nevolnosti, paralen, acylpyrin, brufen, dezinfekci, obvazy a náplast. Vše, co lékárna obsahovala, jsme během výpravy využili, takže ji nepodceňujte.

Další příprava spočívala především v nakoupení plynových bomb CampingGaz (3x CV 450, které nám vystačily na celou výpravu), jídla (namátkou těstoviny, čočka, rýže, konzervy, sušená zelenina, masox) a sladkůstek.  Do batohu jsme přibalily také kompas a tablety na dezinfekci vody (Micropur Forte MF 1T), bez kterých bychom se sice po většinu výpravy obešli, neboť voda ve městech byla většinou bezproblémová, ale které jsme využili během treku ve Vysokém Atlasu. Protože jsme počítali se spaním venku, vzali jsme s sebou stan a spacáky s komfortem 0 ⁰C, které byly v horách tak akorát (v horách jsme byli v druhé půlce října, nadmořská výška kolem 2000 m n. m.).

Těžko soudit o vhodnosti očkování. V průvodci psali, že je vhodné mít očkování proti žloutence a tyfu, nicméně nyní si myslím, že pokud se člověk chová v Maroku rozumně, je nebezpečí nákazy velmi malé. Já jsme však byl očkován proti žloutence A a B v minulosti, nikoli kvůli cestě do Maroka.

První setkání s Marokem proběhlo na hranici enklávy Melily a bylo skutečně nezapomenutelné. Můj první pocit byl, že pokud takhle vypadá celé Maroko, tak by snad bylo lepší zůstat ve Španělsku. Autobusová zastávka u hranice se nacházela uprostřed davu lidí. Všichni nosili nějaké zboží a různé zvířectvo. Na první pohled neuvěřitelný zmatek. Vydali jsme se směrem ke 4 m vysokému ostnatému plotu, kde jsem tušili vlastní přechod. Na marocké straně plotu se tísnili davy marokánců. Byli jsme tedy připraveni na nejhorší, ale záhy se ukázalo, že naše obavy byly zbytečné. U okénka jsme vyplnili formulář, do pasu dostali razítko a během několika minut jsme byli v Maroku. V Nadoru (marocké město kousek od Melily, jezdí sem městský autobus a velmi předražené taxíky) se vše relativně zklidnilo a věci dostaly pro Maroko typickou atmosféru.

Autobusem

V Maroku jsme najeli přes 2500 km, povětšinou jsme cestovali autobusy. CTM je státní autobusová společnost s moderními autobusy, jejíž spoje propojují většinu měst. Dále se zde nachází mnoho soukromých autobusových společností, které jsou levnější (X cena) než CTM, ale mají staré a mnohdy pěkně vyklepané autobusy. Autobusy těchto společností propojují všechna města a řidiči často zastaví po cestě každému, kdo o to stojí, čímž se cesta prodlužuje. Pokud chcete stopnout autobus (ale i taxi apod.), mávejte rukou ve vertikální směru, protože marokánci naše známé gesto „palec nahoru“ neznají a vykládají si jej jako pozdrav. Pokud jsme jeli busem, tak vždy se soukromou společností. Pro marokánce v autobusu jsme byli mnohdy atrakcí. Co se týče nákupu lístků, tak ve velkých městech mají autobusová nádraží a pokladny, ale většinou se autobusová zastávka nachází na náměstí a pokud není čas odjezdu nějakého autobusu, není ani poznat. Pokud se ve městě skutečné autobusové nádraží nenachází, lístky koupíte u pouličních prodejců, kteří vás zavedou přímo k busu. Obvykle však chtějí nějaký bakšiš, postačí pár dirhámů (D) nebo raději nic, jak jsme se postupem doby naučili. Pokud víte, kterým busem pojedete, můžete koupit lístky až v autobusu. Zpravidla chtějí příplatek 10 D za batoh, který jsme jim zpočátku platili, ale postupem doby ne (jsou však velmi neodbytní). Jízdní řády jsou jen velmi přibližné a lepší je se optat místních. Autobusy do vzdálených měst odjíždějí zpravidla brzy ráno nebo až večer.

Taxíky

Taxi je v Maroku dvojího druhu. Zaprvé se jedná o tzv. petit taxi, čili taxíky městské. V každém městě mají jednotnou barvu i typ auta. Mají taxametry a nejsou drahé. Petit taxi je vhodné, když se potřebujete dostat z jednoho konce města na druhý a když zde nejezdí městské autobusy (jsou ale levnější). Druhým typem taxi je tzv. grand taxi (taxi colectivo), tedy meziměstské taxíky, které odjíždějí až když se naplní (standardně 6 osob). Jsou dobrou alternativou k autobusům, i když jsou o něco dražší, ale rychlejší, a řidiči se z vás budou pokoušet vymáčknout maximum peněz. Než sáhnete po grand taxi, zjistěte si cenu autobusu, abyste byli v obraze. Grand taxi nejsou označené, ale spolehlivě je poznáte, neboť se jedná o velké staré Mercedesy.

Autostop

Několikrát jsme se rozhodli pro autostop, ale rychle jsme pochopili, že autostop v Maroku moc nefunguje, respektive spíše výjimečně. Jen dvakrát jsme stopli marokánce. V horách jsme však párkrát stopli turisty, pro které jsme byli atrakcí tak velkou, že si nás fotili a kamerovali. Na druhou stranu jsme od nich vysockovali nezbytnou vodu a jednou i pivko.

Z deníku:

Poměrně často jsme se ubytovávali v levných hotýlcích. Většinou se nacházejí v medině (stará část města, ve větších městech obehnaná hradbami) poblíž vstupních bran nebo stanovišť meziměstských taxíků či autobusů. Cena dvoulůžkového pokoje se pohybuje od 60 do 100 dirhámů za noc, ale záleží na sezóně a na vaší schopnosti smlouvat. Obvykle se jedná o malý pokoj s dvěma kavalci, jen málokdy se jedná o slušné postele. Tyto hotely někdy mají sprchu, někdy ne. Pokud sprchu mají, často se jedná o trubku, která čouhá u stropu zde zdi. Teplá voda je spíše výjimkou, a když, tak za příplatek. Několikrát jsme pokoj sdíleli se švábi a podobnou havětí. Pro přespání jsou však celkem vyhovující, bez starostí zde můžete přes den nechat svoje věci. Když přijedete do města, obvykle se vás dříve nebo později ujme místní týpek a bude vám nabízet „ten nejlepší hotel (rodinný) za nejlepší cenu“. Těžko se jich zbavuje, ale nejlepší je si jich nevšímat a jít svou cestou. Na druhou stranu, párkrát nám přišli vhod.

Další možnosti, kde spát, jsou hotelové terasy. Musíte se však optat na recepci. Terasa stojí kolem 50 dirhámů za noc pro dva. Dostanete matraci a deku. My jsme si na terase postavili stan, kde jsem přes den nechali svoje věci. Spaní na terasách bylo parádní.

Další možností, kde se ubytovat, jsou kempy. V kempu jsme nikdy nespali, protože když jsem nějaký viděli, nepřišlo nám to jako dobré řešení. Kemp se totiž od okolní krajiny liší pouze tím, že je ohrazen nízkou zídkou, jiných rozdílů jsme si nevšimli. Navíc, věci bychom se zde báli přes den nechat. Když jsme chtěli spát venku, tak jsme prostě spali venku, na divoko.

Na poušti se setkáte s pojmem auberge (čti óberž), což je velký nízký dům s pokoji a zahradou (tedy spíše planinou), kde je možno postavit stan. V horách pak tento pojem označuje místo, kde kočovníci a pastevci staví své stany. Jedná se o asi metr vysokou zeď, která ohrazuje kryté prostranství. Né všechny jsou pastevci využívané a skýtají proto výbornou možnost pro bivak během treku v horách.

Několikrát se nám stalo, že nám místní týpci tvrdili, že spaní venku je nebezpečné, že se tu potulují zhulení domorodci a podobně. My jsme spali venku na divoko často a nikdy se nám nic nepřihodilo (před stanem ale nic nenechávejte). Spaní venku v horách a ve městech na terasách bylo parádní. Pokud chcete cestovat nízkonákladově, stan si určitě vezměte.

V každém hotelu po vás budou chtít vyplnit ubytovací formulář.

Převzato z www.cesty.svetjinak.net