Návrat na pevninu
Let proběhl celkem v poklidu a za 1,5 hodiny jsme přistáli v zamračeném Guayaquilu. U východu z haly nám kontrolovali zavazadla, resp. lístečky k zavazadlům, snad poprvé za všechny naše předchozí lety...
Vzali jsme si taxíka a nechali se dovést k hotelu Ecuador do centra města. Hotel už má lepší léta za sebou, ale nabídli nám pokoj s koupelnou, větrákem, ale bez okna za 9 USD, tak jsem kývli a šli se projít do města.
Možná bych se mohla zmínit o cenách za hotely v Ekvádoru a Peru. Ubytování je na docela slušné úrovni, aby také ne, za ty peníze :o) Platili jsme 8-9 USD (200-225 Kč) za pokoj (na Galapágách 15 USD), v Peru stálo ubytování cca 25 S (175 Kč), ale nebyla turistická sezóna, takže jsme cenu většinou usmlouvali. Vybavení pokojů bylo pěkné, téměř vždy jsme měli koupelnu, záchod a TV. Snídaně nebyla zahrnuta v ceně.
Hotely mají různá označení. Pensión nebo hospedaje je označení pro levnější místo, kde obvykle bydlí majitel. Hostal není vždy levným „hostelem“ jak ho známe z Evropy, v Jižní Americe je to spíše dražší ubytování.
Krmení ještěrek
Od hotelu jsme došli do Parque Bolívar, kde je bazének s želvami a rybami, ale nejsou v moc dobrém stavu. Ale úžasné je, že v celém parku žije spousta různých ještěrů. Jsou všude - na cestách, na památníku Simona Bolívara, na stromech ...
Lidé je krmí z ruky chlebem, nevím jestli je to pro ně to nejlepší, nicméně chleba jedí o sto šest. Musím dodat, že celý park je oplocený a není příliš velký. Vyfotila jsme si přilehlou katedrálu a spoustu ještěrek a šli jsme na nábřeží na místní promenádu Malecón 2000, což by měl být jeden z nejlepších urbanistických projektů v Jižní Americe. Docela jsme valili oči, jak je vše moderní a upravené. Je to vlastně skloubení přírody a moderní architektury včetně obchodů, restaurací, hřišť parků a eko-rybníčku, kde se chovají ryby, kachny a krůty. Kolem teče široká, hnědá řeka na které byl zřetelně poznat příliv a odliv nedalekého moře. Vypadala úplně jako řeka v Bangkoku.
Na konci promenády jsme uviděli kino IMAX a jelikož měli za 15 minut dávat film Galapágy a v Praze se na lístky stojí velké fronty, řekli jsme si, že to zkusíme. Uvnitř půlkruhového sálu bylo dohromady asi 15 lidí a překvapilo nás, že jsme nedostali 3D brýle jako je běžné v Praze. Naučný film o Galapágách byl ve španělštině, to by nevadilo, ale nebyl trojrozměrný. I tak to stálo za to. Znovu jsme viděli místa, která jsme navštívili společně s podmořským světem, moc se nám to líbilo, i když jsme původně čekali 3D. Když jsme vyšli z kina, byla tma.
Prošli jsme promenádu zpět (měří několik kilometrů a je opravdu úchvatná) a Míša si chtěl dát k večeři rybu, ale stánky na konci promenády byly divné a drahé. Všude kolem to bylo takové opuštěné a vylidněné, přeci jen, v Ekvádoru holt není večerní život příliš populární. Nakonec jsme skončili na Plaza de San Francisco u jednoho stánku, kde měli skvělé smažené placky plněné sýrem nebo masem.Všechny obchody byly zavřené a tak jsme na konec rádi koupili limonádu v jedné lékárně a vrátili se do hotelu.
Ráno jsme opět navštívili Parque Bolívar, ještěrky mi nedaly spát :o)) Dostala jsem od někoho kousek rohlíku a krmila je také. Míša zase dostal dva oříšky a krmil veverky, které se v parku proháněli po stromech. Bylo to skvělé, škoda, že podobný park nemáme v Praze...
Nejbezpečnější ekvádorská ulice
Po úspěšném krmení plazů jsme se zastavili na hlavní poště a poslali jeden pohled (2 USD) a pak pro změnu na promenádě Malecón 2000. Došli jsme ke čtvrti Las Peňas, kde jsou roztomilé barevné domky sloužící jako kavárny, bary a prodejny suvenýrů. Na vrchol kopce Svaté Anny (Cerro Santa Anna) vede 444 schodů a všude kam až oko dohlédne jsou vidět příslušníci security služby. Celá čtvrť je prý absolutně bezpečná, nejbezpečnější místo v celém Guayaquilu. Ještě před pár lety byly domky oprýskané, ale nyní jsou ty kolem schodiště opravené, natřené a na každém visí fotografie stavu před rekonstrukcí. Ale jakmile jsme zašli do jedné boční uličky, která už tak idylická nebyla, hned na nás jeden z hlídačů pořádku volal, ať se vrátíme, že je to tam nebezpečné. Prostě taková Potěmkinova vesnička.
Na vrcholku kopce je kaple Sv. Anny a maják z něhož je krásný výhled na město, které je jinak téměř rovné. Bylo pod mrakem, moc daleko jsme neviděli. Pod majákem je vojenské nebo spíš námořní muzeum.
Banánová republika...
Po návratu do hotelu se Míšovi podařily zaklapnout dveře od koupelny tak, že jsme je již neotevřeli. A tak jsme se rychle sbalili a odešli. Taxíkem jsme dojeli na autobusový terminál a asi za 20 minut nám jel autobus do Machala. Skoro celou cestu – asi 200 km jsme jeli skrze banánovníkové plantáže, však je také Machala hlavním městem provincie Oro, vyhlášené svou banánovou produkcí. Dokonce se tu každý rok pořádá banánový festival a volí banánová královna krásy.
V Machala nám chvíli trvalo než jsme našli hotel, všude bylo obsazeno, ale nakonec jsme se ubytovali v Hostal D’Nancy za 9 USD. Pokoj byl velký a celkem slušný, jednou nevýhodou bylo okno vedoucí na rušné tržiště. Chtěli jsme zajít na internet a na večeři, všude však byly hloučky lidí a hlavně úplně všude byli policisté v neprůstřelných vestách a se slzným plynem. A všechno bylo zavřené. Nenašli jsme otevřený jediný obchod nebo restauraci. Chvíli jsme chodili po městě, koupili na tržišti ovoce a když kolem nás projely dvě houkající ambulance, raději jsme to otočili k hotelu. Ptali jsme se sice na recepci, co se děje, ale bohužel jsme to ze španělského proslovu recepčního nepochopili.
Hranice
Přesně po měsíci cestování po Ekvádoru nastal čas na přesun do Peru. Vstali jsme před sedmou, snědli avokádo a vyrazili na autobus do Tumbes. Legrační bylo, že ačkoliv má autobusová společnost C.I.F.A. pokladnu na prodej lístku na maličkatém nádražíčku, slečna nám je odmítla prodat, protože jsme jí vyrušili při líčení. A tak jsme lístek nakonec zakoupili v autobuse. Celou dobu s námi v autobuse jel člen „security“ s pistolí...
Asi za hodinu jsme dojeli do městečka Huaquillas, kde jsme jako jediní museli vystoupit a nechat si dát výstupní razítko. Jeli jsme dál a když jsme přejeli oficiální ekvádorsko-peruánskou hranici, znovu jsme jako jediní museli jít ven a v dost ošuntělé budově vyplnili další formulář a dostali pro změnu vstupní peruánské razítko. Všechno samozřejmě trvalo hrozně dlouho. Lidé v autobuse na nás asi byli trochu naštvaní, protože díky nám pak pořád někde stáli a čekali. Ale byli jsme v Peru .
Peru
Opět jsme nasedli do našeho autobusu, který se podstatně vylidnil (kupodivu nikoho jiného za celou cestu nekontrolovali, jen my museli stále mávat pasy) a jeli do Tumbes. Naše první dojmy byly značně rozpačité. Oproti Ekvádoru je to v Peru takové špinavé a na ulicích na nás neustále někdo něco pokřikoval. To se nám v předchozí zemi nestávalo. A to ještě asi pře 60 lety patřilo Tumbes právě Ekvádoru. Pak v rámci jakýchsi sporů o hraniční území připadlo Peru.
Chtěli jsme pokračovat dále na jih do Máncory a chvíli jsme hledali kudy dál. Nakonec jsme našli malý mikrobus, který tam jel. Čekali jsme až se zaplní a asi po hodině jsme vyrazili. Kousek před Máncorou jsme museli zastavit a policejní hlídka všem, kromě nás, prohlédla zavazadla.
Dovolená u moře
Po dvou hodinách úmorné jízdy jsme dojeli do městečka, které je místním plážovým letoviskem, ale jinak tam vůbec nic není. Docela rychle jsme si našli ubytování v „hospedaje“, což je vlastně něco jako asijský „home stay“ (člověk bydlí přímo s rodinou, která pronajímá několik pokojů ve svém domě). A šli jsme konečně k moři. Bylo pěkné horko a tak nás studený Atlantik docela příjemně zchladil. Byly vlny, vycachtali jsme se a pozorovali surfaře. Když nás to na pláži přestalo bavit, vrátili jsme se do hotelu a po setmění se šli ještě podívat do městečka.
Tak jsme konečně použili ponorný vařič a poprvé si k snídani uvařili kafe a čaj. V Ekvádoru bylo napětí 110 V, zatímco v Peru je konečně 220 V a tak můžeme vařit do sytosti. Po snídani jsme šli na pláž. Přišli jsme tam v době odlivu a moře bylo opět pěkně studené s velkými vlnami. Asi dvě hodiny jsme sice na pláži strávili, ale jen tak jsme lenošili a do vody ani nešli.
Pokračujeme na jih
Vrátili jsme se do hotelu, dobalili věci, rozloučili se a po rychlém obědě jsme se přesunuli k autobusové společnosti. Autobus do Chiclaya měl jet ve 12:00, ale už v 11:00 nějaký přijel a jelikož to byl prý ten náš, koupili jsme rychle lístek za 25 S./os. a vyrazili na cestu. Cesta měla trvat 6 hodin.
V Piuře jsme měli asi hodinou pauzu, autobus byl rozpálený, takže to bylo utrpení. Kromě toho, jakmile člověk vylezl ven, hned na něj všichni prodejci a spol. začali pokřikovat, takže bylo lepší sedět uvnitř. Když jsme vyjeli, bylo nás uvnitř všeho všudy asi 10 a nějaká paní pořád pobíhala po autobuse a něco hledala a pořád říkala něco o polici. Každou chvíli jsme stavěli a jednou skutečně přišli dovnitř 2 policisté a prohledávali jakousi tašku. Zřejmě jí někdo okradl, občas je asi lepší, že neumíme španělsky a nevíme o co jde. Potom už jel autobus docela plynule, do Chiclaya jsme dorazili za cca 6,5 hod. z Máncory.
Ubytovali jsme se, dobře se najedli a také zjistili, že oproti Ekvádoru je to tu asi trochu levnější a rozhodně to tu mnohem víc žije. Všude byli lidé a obchody, jednoduše, večerní město vřelo životem.
Tohle že je pyramida?
Ráno jsme měli menší incident s vařičem. Naše jediná zásuvka v pokoji nefungovala a tak jsme ešus odnesli na chodbu. Bohužel na něj přišel recepční a vynadal nám, že je to v hotelu zakázané, prásknul to na nás totiž soused, který se podivoval, co to v té zásuvce je... Ale voda už byla celkem teplá, takže kafe bylo. Po snídani jsme se sebrali a šli na malý mikrobusový terminál cca 1 km od hotelu.
Čekali jsme tak půl hodiny a odjeli do vesničky Sipán. Mikrobus nás vysadil přímo před archeologickým areálem. Zaplatili jsme vstup a průvodkyni, kterou byla příjemná holčina se šišlavou angličtinou. Ale ještě že jsme ji měli, předně nám řekla, že ten kopec hlíny před námi je pyramida, to bychom vážně nepoznali a vysvětlila nám vše kolem nalezených hrobů i o kultuře Mochica, která na pobřeží mezi Chiclayem a Truchillem žila mezi 1.-3. stolení našeho letopočtu. V r. 1987 objevil místní archeolog Walter Alva na černém trhu vzácné předměty a později i nikdy nevykradené hrobky poblíž Sipánu (vykradená byla pouze jeden málo významný hrob – z něho pocházeli zabavené předměty). Nejvzácnější je hrobka „pána ze Sipánu“ – nejvyššího z Mochitů, který byl pohřben s dalšími 8 lidmi (strážce, sluha, manželka, 2 milenky atd.), psem a dvěmi lamami. Všichni kromě něj byli pravděpodobně otráveni, protože věřili v posmrtný život. Strážci hrobu byla useknuta chodidla, ten v dalším životě žít nemohl. V hrobě se nalezla spousta šperků a kamenných džbánků, původně s jídlem a vodou. Vládce byl asi 55 let starý, což nebyl tehdy žádný věk. Průvodkyně nám řekla, že lidé umírali později a naše poznámka, že u nás doma bylo v téhle době normální umírat v 35 letech ji vyloženě rozhodila a vyptávala se po příčinách.
Dále je k vidění hrob kněze, druhého nejvyššího představitele Mochické kultury. Ten byl pohřbený se třemi ženami, lamou a psem. Několik hrobů patří válečníkům, nejsou nijak významné. Ve všech zpřístupněných a otevřených hrobech (v některých se ještě pracuje) jsou kopie těl a šperků až na poslední, kde je „starý pán ze Sipánu“, asi o 200 let starší vládce Mochitů. Bohužel nejsou peníze na zhotovení replik do hrobů, takže je tato hrobka téměř prázdná. První část výzkumů financoval National Geographic.
V areálu se nachází i malé muzeum, slečna nás provedla a všechno nám vysvětlila a ukázala. Zajímavé je, že pyramida s hrobkami má 6 pater do kterých každá generace pohřbívala mrtvé a postupně přidávala vrstvy. A také, že v r 2007 začnou další archeologické výzkumy.
Asi po dvou hodinové prohlídce jsme se rozloučili a šli vylézt na pyramidu, kde se konaly obřady. Já to vzdala rovnou, protože bylo moc horko, ale Míša došel až na vrcholek.
Muzeum plné zlata
Naše další cesta vedla na terminál tzv. Colectivos – malých mikrobusů a za 1 S. jsme jeli do Lambayeque, kde se nachází Museo Tumbas Reales de Sipán. Zaplatili jsme vstupné a všechny zavazadla museli nechat v úschovně. Trochu jsem se loučila s foťákem, ale naštěstí jsme se opět shledali. Pak nás čekala důkladná osobní prohlídka a mohli jsme jít do muzea.
Muzeum bylo otevřeno v roce 2002 a jsou v něm vystaveny originály věcí nalezených v hrobkách. Muzeum samotné má tvar pyramidy. Jsou v něm i modely a náčrtky místa, jak se archeologové domnívají, že vypadalo a spousta fotografií z místa nálezu. Výborné jsou také modely hrobek, i když ty pravé vypadají lépe. Nejúžasnější jsou ale šperky a předměty nalezené v hrobech. Muzeum je opravdu nádherné a rozhodně stojí za to ho zařadit do programu. Uvnitř jsme strávili asi 2 hodiny, ale návštěva by určitě byla i na delší dobu.
Všude samá pyramida
Hned po ránu jsme se vydali znovu mikrobusem do Lambayeque, kde jsme téměř ihned přestoupili na další do Túcume. Po PanAmericaně jsme dojeli do města a podle šipek šli k nalezišti. Prošli jsme městečkem a pak chvíli mezi poli, asi po 1 km jsme došli k pokladně, za níž bylo maličké, pěkné muzeum s velkým modelem přibližné podoby celého areálu.
Areál má rozlohu kolem 200 ha a nachází se v něm cca 28 pyramid, rozpadajících se zdí a náměstí. Uprostřed je skála, na které jsou 2 vyhlídkové body, ze kterých je pěkný rozhled po okolí. Bohužel nebyla jasná viditelnost, takže bylo vidět jen blízké Túcume, ale i tak to stálo za to. Celé místo bylo hlavním městem kultury Lambayeque (750-1375 n.l.), dále tam byly nalezeny pozůstatky po kultuře Chimu (850-1470 n.l.) a nějaké incké hroby. Místo není příliš významné pro nálezy, zatím toho nebylo mnoho objeveno, ale na výzkumy je málo peněz a areál je rozlehlý. Prošli jsme se po celém areálu, naštěstí bylo zataženo, takže bylo příjemně. Obdivovali jsme nenápadné pyramidy a vydali se na zpáteční cestu.
Na odpoledne jsme měli naplánovaný další přesun. V kanceláři autobusové společnosti jsme potkali dvě Češky, které jely opačným směrem než my, mířily do Ekvádoru. Chvíli jsme povídali, ale za cca 20 minut jsme již seděli v autobuse a mířili do Truchilla.
