Hedvábná stezka

Manga až po setmění

„Teď to nejez," doléhá ke mně ženský hlas. Jsem na cestě mezi Dakarem a Bamakem. Rozhlížím se po autobusu a chvíli mi trvá, než identifikuji, odkud zvuk přichází. To postarší silnější dáma na druhém konci na mě francouzsky volá. Zmateně se podívám tím směrem. Nechápu, co se mi snaží říct a dál pokračuji v loupání manga. Rada založená na staletých zkušenostech mi dochází až v okamžiku, kdy vystupuji z autobusu a snažím se začít s okusováním pokrmu. Po pár vteřinách to ale vzdávám. Tolik much jsem na jednom místě ještě v životě neviděla. A všechny se snaží ukořistit alepoň část mého manga! Jsem si jistá, že jsem jich během těch pár vteřin snědla alespoň deset. Boj vzdávám. „Manga jíme až po setmění," konejší mne ženský hlas po návratu do autobusu. „Pak jich můžeš sníst, kolik chceš," pokračuje.

Během pár hodin se ocitám v hlavním městě Mali. Rozloučím se s moudrou dámou a hledám spoj dál. Rychle rostoucí nyní dvou milionové Bamako láká obyvatele i z okolních států. Kvůli čemuž se začíná potýkat s nedostatkem vody, eletřiny a dobré infrastruktury. Zahlédnout tu můžete spleť odlišných etnických skupin, sociálních vrstev a příběhů.

Poslední impéria - ghanská, mališská a říše Songhai, která se rozléhala na území dnešního Mali, po sobě zanechala překrásné, z hlíny vybudované mešity a domy. Úspěšné období bylo nešťastně přerušeno v šestnáctém století invazí Maročanů a v devátenáctém století francouzskými kolonialisty. Nezávislost získala země v roce 1960.

Z Bamaka jsem v Ségou, městě situovaném u třetí nejdelší africké řeky, za šest hodin. Pár krásných hodin, během kterých ochutnávám všechny zvláštně vyhlížející balíčky a pokrmy prodávané dětmi a ženami během různých zastávek. Prodejci vždycky běží k zastavujícímu autobusu s tácem na hlavě. U toho se různě perou a postrkují. Myslí si, že jsem bohatá. Před zraky přihlížejících se do místních dobrot ihned pouštím. Způsobuji tím všeobecné nadšení a pobavené výrazy. Běloška v Mali. Ségou není veliké. Lze si ho prohlédnout během pár hodin. Za zmínku stojí procházka při západu slunce kolem řeky Niger.

Sezóna Španělů a mang

Turismus se v zemi slibně rozvíjí. S tím souvisí i procento průvodců na metru čtverečním. „Bonjour, ça va?" Ach jo, blíží se ke mně jeden z neodbytných jinochů. Jasně mu vysvětluji, že nemám zájem a že teď společnost nehledám. Chlapec s kratoučkými dredy se ale nenechá zastavit a prý odkud jsem a co tu dělám. Nechci být nepříjemná a tak se s ním pouštím do konverzace. „Moc se omlouvám, vím, že jsou někteří průvodci skutečně otravní, ale my jsme teď v období tepla neměli skoro žádné turisty, a tak jsme trochu agresivní." S úsměvem jsem tedy přikývla a zeptala se: „a z kterých zemí většinou turisté pocházejí?" „Nejčastěji z Francie a pak za týden začíná sezóna Španělů." To mě rozesmálo. Sezóna Španělů. Nejen, že jsem se ocitla v sezoně mang, ale i Španělů. Užásné.

Větru neporučíš

Po Ségou se vydávám dál. Autobus přijíždí na nádraží v Ségou pozdě a tak prošvihnu poslední následující spoj. Jsem zaseklá 30 kilometrů před Djenné. „A teď už nic nejede?" Ptám se rozpačitě v podvečer na křižovatce řidiče. „Nevím, zatím jste tři, minibus má kapacitu 25, až vás bude tolik, tak se pojede." „A to bude v kolik?" Nenechávám se se odbýt. „Nevím, buď teď nebo třeba zítra či pozítří, ale pokud chcete, můžete zaplatit zbývajících 22 míst a může se jet třeba hned." Na to záporně zavrtím hlavou. Vyjeli jsme druhý den ráno po noci strávené na zemi na křižovatce. Spala jsem v pozici schouleného dítěte a strategicky hned vedle žen. Hlavně že jsem si slíbila, že když budu cestovat sama, tak se takovýmhle situacím budu snažit vyhýbat. Jak ale zjišťuji, v západní Africe větru neporučíš. Do minibusu se nakonec vešlo kolem 35 lidí, o třetinu víc než je už dost nadstavená kapacita.

Mým štěstím, že se minibus naplní už ráno, je tradiční pondělní trh v Djenné, malém městečku, celém postaveném z hlíny a s úžasnou mešitou - Grande Mosquée. Jen je škoda, že vstup do mešity je umožněn pouze muslimům a to v reakci na evropského fotografa, který uvnitř nafotil sérii polonahých fotografií. Dnešní trh je skutečně pastvou pro oko. Sortiment vesničanů z celého okolí je nekonečný.  

Procházím se úzkými uličkami Djenné, kde se sem tam mihotají lidé s hrnci a bůhví čím na hlavě. Pokud město navštívíte po skončení období deštů, tak je kolem dokola obklopeno vodou. Sice už trochu turistické, ale rozhodně stojí zato. Mimochodem, nachází se i na seznamu světového dědictví UNESCO. Kolem Djenné pak můžete navštívit různé malé vesničky. Potkávám se tu s cestovateli z Francie, quebecké Kanady, Švýcarska a v nemocnici se dvěmi sympatickými doktorkami z Kuby (tímto děkuji Fidelovi - ženy mi pomáhají od břišního tyfu a malárie).

Sexy tvar od koly

Většina Malijců je muslimského vyznání a proto mohou mít i několik manželek. Děti se počítají přes muže a ten má dětí průměrně patnáct. Podle mého kamaráda v Mopti ale od polygamie mladí muži ustupují. Zvlášť studenti na univerzitách. Jak mi sám říká, jak by mohl zvládnout dvě, když už jedna ženská je potíž. Nijak se netají milenkou ve vesnici svých rodičů a tím, že se narychlo potajmu setkávají skoro všichni mladí. Prý je ale zvláštní, jak se ženy stávají emancipovanější. Na druhou stranu mu nevadí, že rovněž pracují a vydělávají peníze. Ptám se ho ještě na ideál krásy místních. S úsměvem na tváři mi prozrazuje, že nejvíc sexy jsou přece ženy s křivkami ve tvaru láhve od Coca Coly. Nápoje, který v názvu má jak kola ořechy - tolik oblíbené v západní Africe, tak koku z Jižní Ameriky.

V Mali se stále udržují různá tradiční vyznání. V Bamaku můžete narazit na trhy s kultovními předměty. Rovněž můžete potkat mnoho lidí, kteří věří v mýty. Například, že vir HIV neexistuje nebo existuje proto, aby snížil počet Afričanů. Dozvíte se, že co je zdarma, je špatné. Mezi to se řadí i očkování na břišní tyfus. Lidé zde umírají velmi často na malárii a to údajně někteří ne kvůli tomu, že by léky byly pro ně drahé, ale protože každý příznak řeší pouze paralenem.

Koller a Čech jsou super

Kam se hrabou Francouzi a Britové za Západoafričany. Díky fotbalu tu zná Českou republiku snad každý. Jeden doktor mi dokonce chtěl dodat sílu tím, že mi potom, co se mi ve státní nemocnici neudělalo úplně dobře, řekl : „Nic si z toho nedělej. Koller je dobrý fotbalista a Čecha mám taky rád."  

Udržitelný turismus

Země Dogonů, území obývané po staletí specifickým dogonským etnikem, které si vybudovalo svůj vlastní světořát a záhadně oplývá podrobnou znalostí hvězdy Sirius, je cílem každého turisty. Podle některých je Dogonská země příkladovou ukázkou udržitelného turismu. Snoubí se tu totiž tradiční život s turistickým ruchem a všichni pospolu spokojeni koexistují. Bez průvodce vás podél skalního útesu projít nenechají. V ceně za trek (cca 8 euro/den) je i jídlo a ubytování. Musíte ale celkem smlouvat a na sto procent si ověřit, že průvodce něco o Dogonech vůbec ví. Ideálně, že je sám Dogon.

Bob Marley letí všude

„Chtěla bych tančit," svěřuji se mladým pařížským medikům v malé dogonské vesničce. Jsou stejného názoru a tak žádáme o pomoc a radu našeho průvodce. Nápad zaslechl i majitel „hotelu" a už přináší magneťák, kazety a reprák. Skutečná párty ale začíná až v okamžiku, kdy jeden z místní omladiny přikládá na snímač kazeťáku mobilní telefon. Neuvěřitelný trik všem tanečníkům přináší to potěšení si zatrsat na největší hity malijské pop-scény a později i na Boba Marleyho.
Hudba ustává s posledním bliknutím telefonu. „Co se děje?" Ptám se. „Došla mi baterka," odpovídá do této chvíle svůdně se vlnící mladík. Jak rychle se všihni sběhli, tak rychle zase pokojně zmizeli.

Na druhý den mi štěstí nepřeje a žádný autobus opět nejede. Ale přeci jen jsem udělala dobrý obchod - kilo kola ořechů a 2000 CFA a už se vezu na motorce do 20 km vzdálené vesnice, odkud chci sehnat další spoj do další vesnice a kde se opět potkávám s fešným Španělem. Turisté se po Mali pohybují v podstatě po jedné zakladní trase. Xavier má stejný plán překročit hranice do Burkiny, a tak se z nás před ostatními stává manželský pár. Po nějaké době pokorného sedění na lavičce se želvím tempem blíží červený autobus. S ním popojíždíme dalších několik kilometrů.

Problémy Pařížanů

K naplnění minibusu směrem Burkina Faso dochází na nádražíčku v Koro již během šesti hodin. Získávám tedy dostatek času na civění do zdi a porozprávění se s místnímí obchodníky o životě, manželkách, dětech a světové nespravedlnosti.

Po několika hodinách nepřetržitého natřésání se za tmy ocitám v Ouahigouya, na severu Burkiny Faso. Rozloučím se s Xavierem a zamířím do telefonní budky. Ty se v Burkině Faso nacházejí na každém rohu. Čekání na příchod mého italského kamaráda si zkracuji u stánku s televizí a spolu s ostatními poslouchám problémy Pařížanů. Prý kvůli hospodářské krizi se snížil počet turistů na Eiffelově věži.
Do nigerijského Lagosu to mám ještě kus, ale o tom zas příště.

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond - i vy můžete přihlásit svůj projekt.