Neberte varování na lehkou váhu
Po otevření průvodce Lonely Planet k nastudování míst, která chceme navštívit, na nás vykouklo několik dlouhých odstavců s nadpisem "Danger", které popisují konkrétní místa, jimž se máme vyhnout, kde jsou často kapsáři a ozbrojená přepadení a kde je nezbytné si vzít taxíka atp. Obdobné rady LP uděluje kdekoliv jinde na světě, ale je pravdou, že takovýchto upozornění je v knize tentokrát více než obvykle. Bereme to s klidem, protože jinak bychom se strachy nikam nepodívali.
Sem tam nás také upozorní městská nebo turistická policie, abychom si dali pozor na své batohy a fotoaparát. Poslední větší upozornění však přišlo od majitelů hotýlků v Cuence, odkud jsme mířili do Quita. Radili, ať jedeme společností Panamericana, která nás vysadí na vlastním terminálu, čímž se vyhneme velmi nebezpečnému hlavnímu autobusovému nádraží "terminál terrestre". Stahuje se tam totiž spousta nebezpečných živlů, kteří se specializují na obírání turistů.
Okradeni v autobusu ...
Bohužel jsme se návštěvě hlavního autobusového nádraží nevyhnuli. Když jsme mířili na sobotní indiánský trh do Otavala, odjinud autobusy nevyjížděly. Během průchodu nádražím jsme nic podezřelého nezaregistrovali, byli jsme však ještě více ostražití než obvykle. Koupili si lístek a vyrazili na cestu. Kupodivu náš autobus vyjížděl úplně prázdný, protože všichni cestující chtějí ušetřit 20 centů za použití terminálu, takže nastupují až za nádražím bez poplatku, a to jen tak, že mávnou na nás autobus - a ten je pak za chvilku plný.
Jakmile jsme seděli už v autobuse, byli jsme přeci jen klidnější. Mysleli jsme si naivně, že jsme nebezpečnému místu již unikli. Ale kdepak.
Místní kapsáři si nás na nádraží vyhlídli a nastoupili do autobusu jako naší spolucestující a "chytře" si sedli ihned za nás. Asi po hodině jízdy, když hrála z reproduktorů hudba a my jsme si četli o Otavalu, se najednou Petra lekla, že jí někdo hýbe s malým batůžkem, který měla před svojí sedačkou vedle nohy. Okamžitě zjistila, že je otevřený a že nám chybí náš mobil MDA Vario s vysunovací klávesnicí na psaní deníčku a sluneční brýle.
Bylo jasné, že jediný, kdo to mohl udělat, byl zloděj přímo za námi. Na mé španělské výkřiky však nebral ohled a v klidu mi odvětil, že jsem blázen a ať se podívám na zem, že mi asi mobil upadl. Jaké bylo však zjištění? Pod naší sedačkou nic nebylo, ale pod jeho sedačkou byly naše brýle, které také asi "náhodou" a "omylem" vypadly, že?
To mě rozčílilo ještě více a utvrdilo v tom, že za námi sedí opravdoví zloději a já se jim dívám přímo do očí. Začal jsem mluvit nahlas na celý autobus, lidem vysvětlil, co se stalo, ale marně. Jen pár lidí se ozvalo, že je mám prohledat a ať se podívám na zem. Všechno bylo marné, prohledal jsem celý autobus i ty dva padouchy za námi, ale náš mobil jakoby se vypařil.
Jediné, co jsem si na zlodějích vzal, byl jejich malý levný mobil, který jsem u nich našel v batůžku v domnění, že ho s námi vymění. Jejich klid mě však překvapil. Akorát jednou nebo dvakrát se zloděj ozval, ať mu vrátím jeho mobil, ale pak už nenaléhal. Podařilo se nám ještě udělat fotografie těch dvou zlodějů, ale ani to u nich žádný strach nevyvolalo. Asi půlhodinu po incidentu se oba hajzlíci zvedli a v klidu vystoupili.
Celý příběh měl ještě dohru večer, kdy mi na ten jejich mobil zavolal "ten, kterého jsem vyfotil", že má můj mobil a jestli prý chci, že mi ho za tři sta dolarů prodá. Trochu jsem o tom uvažoval, ale vyděšená Petra a majitelé hotýlku mi radili, ať na to raději zapomenu, že by to ještě mohlo skončit špatně. Takže jsme vypnuli ten jejich mobil, vytáhli SIM kartu a tím definitivně ukončili naše okradení.
Policie doplňuje ...
Policii se do vyplňování protokolu moc nechtělo, prý tu není ta správná osoba. Teprve po naléhání se objevil náhradní policista, který se nás ujal. Během sepisování utrousil poznámku, že jsme měli ještě štěstí, protože dvěma Američanům, kteří přijížděli do Otavala minulý týden také na tradiční trh, ukradli velké batohy ze zavazadlového prostoru. Pravděpodobně se tak stalo již na hlavním nádraží "terminál terrestre" v Quitu, který má opravdu "slušnou" pověst.
Místní průvodce podruhé narozen
Jakmile jsme náš smutný příběh někomu vyprávěli, každý druhý posluchač nám přidal vlastní historku. Třeba osmatřicetiletý průvodce Valles, který byl se skupinkou turistů poblíž ekvádorsko-kolumbijské hranice a jejich autobus zastavila ozbrojená guerilla. Okamžitě si všichni museli lehnout na zem a autobus byl kompletně vybílen. Přišli o všechna zavazadla i dokonce o boty a kalhoty.
To nejhorší však přišlo až nakonec, kdy si jeden ozbrojenec chtěl udělat prima chvilku s jednou z žen v autobusu. Průvodce Valles tohle už nevydržel a začal je okřikovat, proč tohle dělají, jestli si se zbraní v ruce připadají silnější, atp. Bohužel o pár dní později se probudil v nemocnici v Quitu s prostřeleným hrudníkem a nohou. Dostal dvě rány. Ale jak mohl přežít střelbu do hrudníku, tomu sám nerozumí. Jako potvrzení svého příběhu si vytáhnul triko a ukázal jizvu přímo tam, kde končí hrudní kost. Uf.
Výběr z bankomatu v Quitu
Po návratu do Quita jsme se ubytovali v hotelu doporučovaném Lonely Planet, kde měli poslední volný pokoj. Máme v Quitu asi tři dny, abychom vybrali postupným výběrem z bankomatu ATM asi dva tisíce dolarů na zaplacení našeho pětidenního výletu na Galapágy. Jsme však zděšeni, když v hotelu vidíme vývěsku od nějakého postiženého turisty, který si vybíral peníze z bankomatu a po pár dnech měl svůj účet vyluxovaný. Kompletně.
Jiný turista tuto informaci potvrdil dalším postřehem, že jsou karty klonovány a že se mu to stalo také. I když je tato informace stará půl roku, každý výběr z bankomatu se pro nás stává dobrodružstvím.
Napadlo mne, že si vyberu potřebné peníze z bankomatu a zbytek si převedu elektronickým bankovnictvím na spořící účet. Můj záměr je ovšem neuskutečnitelný, protože T-mobilu nefunguje v Ekvádoru roaming a já neobdržím autorizační SMS. Nezbývá nám tedy než jen doufat a mít železné nervy, že se nám nic dalšího nestane a že jsme si svou porci smůly již vybrali.
Přepadení na ulici za bílého dne
Když platíme drahé Galapágy a my už poněkolikáté vyprávíme svůj příběh se zloději, majitel agentury Tony se nejdříve omlouvá za svůj zkažený národ a pak přidává i svůj příběh.
Asi před 4 lety šel po ulici z práce domů. Bylo asi pět hodin odpoledne, když u něj zastavilo auto, vyskočilo pět ozbrojenců s puškami a chtělo po něm aktovku, která vypadala jako brašna na notebook, a mobil. Když Tony zahlédnul zbraně a červený paprsek zaměřovacího laseru na svém těle, nemyslel na nic jiného než na své dvě děti. Poklidně roztáhl ruce, sklopil hlavu, zavřel oči a nechal je, ať jej očešou. Podařilo se mu akorát do dlaně schovat klíčky od auta, které stálo o pět metrů dál. Kdyby se incident odehrál o pět sekund později, asi by neměl ani auto.
Záhada sopky Iliniza
O tom, jak se v červenci 2001 ztratila Jana Kubištová na ekvádorské sopce Illinza, se toho napsalo již hodně. Proto zde uvádím detaily, které sepsal Ondřej Prosický na svém webu Cotopaxi.cz:
"Na ekvádorskou výpravu odjelo v červenci 2001 sedm lidí, pět mužů a dvě ženy. Všichni se již znali z minulých horských túr a na cestě Jižní Amerikou plánovali, že se po zdolání několika vulkánů rozdělí. Také výstup na první z nich, pětitisícovou sopku Iliniza, probíhal podle obvyklého scénáře z předchozích cest. Každý z členů skupiny vystupoval podle svých momentálních sil a sejít se měli až zpět v základním táboře. Výstup na vrchol ale nakonec skončil tragicky. Jedna z žen, Jana Kubištová z východočeské Boharyně, vyšla podle ostatních členů výpravy na vrchol první a jako první se také rozhodla sestoupit, navíc trochu jinou cestou než ostatní. Na místo srazu pak nepřišla. Ostatní se ji tři dny pokoušeli hledat a pak událost oznámili místním úřadům. Následně se roztočil kolotoč pochybností a obviňování, zda členové výpravy neudělali chybu (udělali, pozn. autora), když v tvrdých podmínkách chodili po sopce sami, a zda udělali dost pro Janino nalezení.
Kromě ekvádorské policie a domorodců začali v následujících měsících po Janě Kubištové pátrat v okolí Ilinizy i její přátelé horolezci, kteří prošli úpatí sopky i její okolí. Do Ekvádoru odjel na sedm měsíců i její otec, ovšem také bez úspěchu. Vyšetřování případu ekvádorskou policií a Interpolem stále trvá. Česká policie několikrát vyslechla účastníky cesty, ovšem bez jasnějšího výsledku.
Nechci nikoho strašit, ať si každý udělá vlastní názor sám. Pokud máte základní návyky s pobytem a lezením ve vysokých horách, nemělo by se toto stát."
Jak nepřijít o foťák
Radka Cudlínová ve svém ekvádorském deníku, který zveřejnila na webu Hedvábné stezky, píše o návštěvě populárních termálních koupelí v Banos. Bohužel opět kvůli bezhlavé důvěřivosti byl zcizen fotoaparát jejich kamarádovi Alexandrovi. Uvádím zde úryvek:
"Uvnitř areálu lázní je několik bazénů s teplou nebo studenou vodou. Systém převlékáren je vyřešen tak, že jsou uvnitř areálu malé kabinky, kde se člověk převlékne do plavek a potom dá všechny věci do plastové přepravky, kterou odevzdá u okénka a dostane číslo. Samozřejmě se nikde nic nezamyká. Sprchy jsou na otevřeném prostranství a společné. Náš kamarád Alexandr bohužel zrovna tady přišel o foťák..."
A poslední historka nakonec
Jízda na střeše vlaku je teď zakázána, protože to jednomu Japonci ufiklo hlavu.
Účelem tohoto článku nebylo vystrašit nadšence, kteří se do Ekvádoru těší a plánují cestu, ale spíše je upozornit na možná rizika, co se může stát. Naše pocity jsou ale takové, že třeba Peru nebo jiné jihoamerické země jsou bezpečnější než Ekvádor. Ale pravděpodobně se podobné příběhy stávají i za hranicemi Ekvádoru v celé Jižní Americe. Buďte opatrní!
Máte-li z Ekvádoru podobné pocity či zkušenosti, budeme rádi, když je sdělíte ostatním v diskusi pod článkem.
