O přípravách na tuto expedici Vojty Zvěřiny a Davida Gladiše jsme psali v tomto článku.
Jak se akce podařila si prohlédněte na fotkách.
Mešita vedle synagogy v Paramaribu je symbolem vcelku bezproblémového soužití mnoha národů v Surinamu. Hlavním náboženstvím země je hinduismus. Kromě většinové populace tvořené potomky černých otroků, zde žije cca 30% Indů, 20% Indonésanů, menší počet Číňanů, bělochů a indiánů.
Dostat se do nitra Surinamu je možné jen letecky. Obrovská neobydlená pralesní oblast (dle UNESCO největší na světě) pokrývá 90% území Surinamu.
Letadlo najaté od společnosti Gum air odletělo zpět, nasedáme na loď značky GUMOTEX a vyrážíme. Před sebou máme 14 dní a 210 km po řece Lucia.
Kvetoucí ostrůvky nám zkrášlují cestu.
První setkání s pralesní faunou.
Gigantické stromy lemují řeku, z jejich koruny pravidelně povykují opice a ara papoušci.
Řeka se několikrát rozvětvila v mnoho ramen. Brodění, mělčiny a přenášky byly poměrně časté. V říjnu je zde krátké odbobí sucha, takže vody v řece nebylo moc, na druhou stranu v období dešťů musí být proud velmi divoký a cestování mnohem méně příjemné.
Přenášení lodi, naštěstí ne tak časté jako přetahování mělčin.
Jedna z mála peřejek. Vyklopili jsme se jen v té poslední během posledního dne cesty. To už jsme trochu polevili v opatrnosti a tak pluli boso (jedna bota uplavala, stejně jako spousta dalších věcí a vaků, z nichž jsme většinu naštěstí našli na březích níže po proudu).
Svítání na Lucii.
Po západu slunce bylo nutné ihned obléct dlouhé rukávy a nohavice jako ochranou před kousajícími bestiemi. V oblečení u ohně v tropické noci pak bylo pěkné teplíčko.
V suchém období bylo v řece málo vody, ale zato dobré počasí.
Vojta občas ulovil piraňu jako zpestření jídelníčku. Moc masa ale neměly ani ty velké kousky.
Během zastávek jsme prozkoumávali nedotčený prales. Typ okolního pralesa ale většinou neumožňoval delší výpravy - byl zde až příliš nízký a hustý podrost i trnité palmy.
Pralesní velikán. Surinam doporučuji každému, kdo chce ještě vidět prales v jeho původní, nevykácené a nevylovené podobě.
Zvláštní druhy rostlin, květin a liján na každém kroku.
Kobylka větší než dlaň.
Pavouci patřili k nejčastějším a nejkrásnějším kamarádům na cestě.
Pozor, i ten kouše.
Velké květy jsou v pralese většinou nedostupně vysoko. Tento byl výjimkou.
Ara papoušci pravidelně přelétávali nad našimi hlavami.
Zátiší se žabkou a mačetou.
Pochopitelně jsme viděli dost velkých zvířat: běžně různé druhy opic, několikrát kajmany, velké vydry, spousty varanů, kapybary, nosály i tapíra plavajícího přes řeku. Ve vodě elektrické úhoře a nebezpečné trnuchy (podobné rejnokům). Z dravců jsme však zahlédli pouze stopy, například několikrát ty jaguáří. Časná ranní "číhaná" u jaguářích chodníčků výsledky nepřinesla.
Poslední den cesty nás, po 15 dnech plavby liduprázdnou pustinou, dovedl do indiánské osady Lucia (cca 12 obyvatel) a kousek dál do větší osady Amotopo (35 obyvatel). Jak se tam žije? To vám ukážeme v příštím článku.
David Gladiš, zřizovatel webu HedvabnaStezka.cz, tráví až šest měsíců v roce na cestách, někdy s rodinou, jindy sám. V poslední době prožívá "pralesní cestovatelské období".
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond - i vy můžete přihlásit svůj projekt.
