Laos je převážně hornatá země, protíná jej však mnoho řek. Mohutný Mekong a jeho přítoky byly ještě před deseti lety dopravními tepnami země a nejjednodušší možností cestování. Spousta menších toků je dosud velmi málo známých a vysloveně se nabízí k prozkoumávání.
Pro svou mini-expedici jsem si vybral to, co dle mapy skýtalo největší dobrodružství: horní tok řeky Nam Ou, tedy přes 150 km tropickou přírodou převážně v národním parku Phu Den Din v nejodlehlejším severním cípu Laosu, u hranice s Vietnamem a Čínou. Zjistit dopředu jakékoliv informace o podobě řeky a jejím spádu je nemožné, neboť kromě domorodců tudy zřejmě ještě nikdo neplul. Na Google Earth je celé údolí zahalené mraky a mlhou, která se zde pravidelně každé ráno tvoří. Cestu jsem začal v městečku Ou Tai a skončil v Hat Sa.
Dopravit nafukovací kánoi a všechnu další výbavu na správné místo byl náročný organizační úkol, ale stálo to za to. Pět dnů na řece v bujné džungli, čistá voda, pěkné peřeje. Na začátku a na konci cesty jsou vesničky kmene Tai Dü a Phu Noi, ale uprostřed teče řeka pustým územím, kde jsem 24 hodin nezahlédl člověka. Vysoké a strmé kopce často pokrývá nedotčený prales. Ledňáčci se vrhají do vody pro rybky, opice skáčou ze stromu na strom, v dálce je slyšet houkavý zpěv gibonů, ze stromů visí orchideje ...
U vesnic pak jsou primitivní pole kukuřice a banánovníků a pasoucí se vodní buvoli. Taky lovci (pytláci) a rybáři, loďky vydlabané z kmene, pasti na ryby a suchozemská zvířata, (pasti někdy v Laosu obsahují výbušninu, která zvíře spolehlivě zabije, takže není dobré se k nim přibližovat nebo do nich omylem vlézt), děti sbírající mušle a žáby na večeři (někdy s předpotopními potápěčskými brýlemi), ženy v tradičních krojích.
Noci jsem trávil zčásti ve stanu, zčásti ve vesnici a oboje bylo zajímavé, mj. i svou faunou.
Vesnice jsou jen shluky chýší a chlívků ze dřeva a bambusu. V bohatších vískách měli ti movitější už na střeše místo slámy plech. Ubytování jsem našel snadno, i k večeři mě přibrali. Začínala vždy laoskou rýžovou whisky a hostitelé ji ještě zakončovali kouřením opia. Mezitím do mne cpali věci jako smažené cikády či podivné vyuzené ryby (ohniště je bez komína a přímo v místnosti; nad ním na roštu leží neznámo-jak-dlouho malé rybky a udí se). Zachraňovala to rýže a vajíčka. U nízkého bambusového stolku jedli jen muži, děti obsluhovaly a s ženami se pak najedly v „kuchyni". Jak jsem si tak na tom pochutnával, lezli kolem mne psi a kočky, zatímco prase (veselé a zdravé a zjevně netrpící žádnou chřipkou), kachny a slepice zvědavě nakukovaly dovnitř dveřmi.
Uvědomil jsem si taky, že je marné učit tyto lidi našim návykům jako třeba neplivat na veřejnosti nebo neodhazovat odpadky, protože oboje běžně dělají doma - v klidu si na podlahu (tj. udusanou hlínu) odplivnou, odhodí vajgla, rybí kosti apod. Naštěstí jsem mohl spát v patře a ne dole na rohoži na té udusané hlíně jako děti. Shora jsem pak poslouchal, jak se jich sedm hádá o jedinou hračku, kterou společně vlastnily - vysloužilou plastovou pistolku.
Ani v noci ve stanu jsem se nenudil. Doma v křesle to považuji sice za nesmysl, ale v podvečer samotnému v pralese mi nepřipadalo nemožné, aby tygr rozsápal stan a sežral mě. Udržoval jsem proto celou noc oheň a průběžně na něj přikládal ... dokud mi ho neuhasil déšť. Jakmile se plamen rozhořel, okamžitě jsem měl lepší pocit, který bych nazval nejspíš „neandrtálským reflexem". Opice na oheň navztekaně pokřikovaly ze stromů.
Naštěstí peřeje, kterých bylo na trase kolem 80, byly většinou lehké. Přesto jsem je vždy dopředu pečlivě zkoumal, což mi jednou zachránilo (možná) život. Párkrát jsem měl namále, dvakrát loď přetahoval a dvakrát do ní nabral tolik vody, že vše plavalo. To byl trošku problém, protože nepromokavý vak s věcmi měl v sobě následkem 18-hodinové cesty v laoském autobuse hned šest malých dírek. Naštěstí jsem netahal moc věcí, které by se daly namočit. Záměrně minimalistická výbava (i s lodí však 40 kg) byla ještě zredukována tím, že jsem část oblečení zapomněl v Bangkoku a poslední košili i s talismanem od dcery Káji mi kdosi ukradl první den cesty zrovna, když jsem se koupal. Zůstalo mi jen „pyžamo", ale kromě toho, že ho komáři v pohodě prokousli, se to v něm dalo zvládnout.
Mezi peřejemi bylo hodně dlouhých klidných úseků, které se musely přepádlovat. Existuje-li nějaký zaručený recept na hubnutí, pak je to pět dní pádlování. Začaly se dít divné věci. Ruce a ramena napuchly a břicho záhadně změnilo tvar - nejdřív bylo takové splasklé a placaté, ale později se na něm začaly dělat hrboly připomínající "valchu" známou z TV reklamy na zázračné posilovací stroje. (Bohužel tento fenomén zmizel během mezipřistání v Bangkoku po návštěvě několika zmrzlináren.)
Náročnější než fyzická stránka výpravy však bylo zvládnout neustálý psychický tlak: jestli nebude za rohem záludná peřej a já se neutopím, jestli mi neuplave loď, jestli ji nenapravitelně nepíchnu mnoho dní chůze od nějaké cesty, jestli nenarazím na agresivní pytláky, dávat pozor na tygry, hady, pijavice, malárii a tak podobně. Vyplavit zbytky adrenalinu trvalo ještě dva dny. Vzpomínky, naštěstí jen ty nejlepší, zůstanou celý život.
PS: Tak co, jedete příští rok se mnou?
David Gladiš
HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství" a „objeví pro sebe" nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.
