„You are such a brave girl!“ - „Jseš odvážná holka!“, povídá mi pilot v kabině Boeingu 777, v té době nejmodernějšího dopravního letadla na světě, když jsme si zrovna „plachtili“ směrem na Kuala Lumpur v Malajsii. Svěřila jsem mu totiž, že letím až do Austrálie, sama a poprvé, a kromě školy zatím nemám zajištěné ani ubytování, ani práci. Ale já jsem to takhle nevnímala, prostě jsem si šla tvrdohlavě za svým snem…
Australština
Populace Austrálie je pouhých devatenáct a něco miliónů obyvatel, kteří žijí na ploše jeden a půl krát větší, než je celá Evropa. Většina obyvatel žije při pobřeží, zejména tom východním, uprostřed kontinentu není skoro nic - poušt, tzv. outback, jak Oz (Australané) označují všechno, co leží mimo město, nazývejme to třeba australským venkovem. Jenom tu a tam se najde nějaké několika tisícové městečko, které leží opravdu „in the middle of nowhere“ - další často používaný výraz, česky bychom asi řekli, že je to zapadákov nebo že tam „chcípl pes“.
S australskými slangovými výrazy je to vůbec legrace, že někdy i rodilí mluvčí z jiných anglicky mluvících zemí kroutí hlavou a myslí si „co tím chtěl asi básník říci“? Zajímavostí je, že na celém kontinentu se mluví stejně, neexistují regionální dialekty. Za to si někdy Australané slova půlí (jsou poněkud líní na slovo) a zkrácená slova potom doplňují svými familiárními koncovkami, jak se jim zlíbí. Tak například, všichni OZ milují piknikování a s tím spojené opékání, grilování, zkrátka barbecue, kterému se ale říká „barbie“. Nebo z manžela (anglicky husband) udělali „hubby“ apod.
Australané
Nedivím se, že jsou Australané takoví pohodáři - vždyť jim tam skoro pořád svítí sluníčko. Jeden můj známý se mě ptal, jaká je nejideálnější doba pro návštěvu Austrálie. Skoro pořád. Zimy jsou mírné, teplota málokdy klesá pod deset stupňů Celsia. Na moje narozeniny, které slavím na konci června, bylo dokonce dvacet pět stupňů. A tak jsme opět vytáhli letní šaty.
Ozíci ale chodí polehku, i když venku není zrovna nejtepleji. Sice se „přiobléknou“ tím, že si navrch nasadí čepici a omotají kolem sebe huňatou šálu, „dole“ si ale vystačí s krátkou sukýnkou nebo šortkami, a to nejhlavnější, neodmyslitelnou součástí jejich šatníku (nebo spíše botníku) jsou „tongs“ (u nás se tomuto druhu obuvi kdysi říkalo „kristusky“, my jsme je počeštili na „tongáče“). V těch jsou schopni lézt i na nejvyšší horu Austrálie ve Sněžných horách.
Přemýšlela jsem, čím to je. Jestli, když u nás se praví, že chlad jde od nohou, tak oni to mají naopak, protože jsou přece ti protinožci?
Každopádně v Austrálii je naopak spousta věcí. Chvilku mi to trvalo, než jsem si zvykla na „levý“ svět. Mezitím mě málem přejelo několik aut, protože jsem se na přechodu rozhlížela opačným směrem a odtamtud to auto vůbec nečekala. Ale nejde jenom o řízení na opačné straně vozovky. Nalevo se chodí i po chodníku nebo na eskalátorech v metru a v obou dvou případech vás lidé předbíhají zprava. Nalevo jsou všechny vypínače na stěnách, naopak vodovodní kohoutky s teplou a studenou, voda ve výlevce se potom točí a odtéká taky obráceně, a stejně tak je tomu, když točíte s klíčem v zámku. Dokonce i v restauraci se prostírá nalevo. Ještěže alespoň ten příbor drží stejně jako my. Zkrátka ze začátku vám připadá, že je tam všechno vzhůru nohama.
Outback
I dnes, když zavřu oči, se mi okamžitě vybaví jeden úsek cesty z Alice Springs směrem ke čtyři sta kilometrů vzdálené Ayersove skále. Projížděli jsme až kýčovitě hezkou krajinou. Někdy se zpětně probírám kupou obrázků, které jsme tehdy v outbacku nafotili. Troufnu si tvrdit, že všechny jsou moc pěkné. Naopak, zkazit fotku v těchto místech musí být skoro umění. Podívejte se jenom na ty barvy: šedá silnice linoucí se napříč krajinou jako nějaký had, kolem červená půda a zelené nebo zelenohnědé, jakoby chundelaté stromy, které mi svým tvarem z dálky připomínaly kaktusy, a nad celou tou parádou se pne úžasně modré nebe.
Klokani a koaly
Obecně se nedoporučuje jezdit v Austrálii v noci. Hlavně kvůli klokanům, kteří se setměním ožívají a přicházejí se napást čerstvých trsů trávy podél cest. Někteří jedinci bývají velcí až několik metrů. Nedělejte si žádné iluze, takový klokan je docela hloupé zvíře. Před sebou spatří světla přijíždějícího auta a co myslíte, že udělá? Nic, zůstane nehnutě stát a zvědavě kouká dál. „Co to asi je?“ ptá se sám sebe. Bum, rána jako z děla a „too late, mate“ - už je pozdě, chlapče! Nehoda, klokan odletí obloukem na kraj silnice a většinou se z toho už nevzpamatuje.
Později na cestách nám jeden Australan z Nového Jižního Walesu vyprávěl, že klokani jsou v posledních letech přemnožení a farmáři je považují za „škodnou“, dokonce je i střílejí. Lidé se ale střílení na klokany brání, toto zvíře totiž bezesporu patří k australským národním symbolům. Na státním znaku Austrálie najdete vyobrazeného právě klokana a pštrosa emu, protože to jsou prý jediná dvě zvířata, která se nikdy nemůžou pohybovat dozadu. Což má symbolizovat neustálý pokrok australského státu. Mezi námi, už jste někdy viděli kráčet pozadu třeba „obyčejné“ kuře?
Dalším symbolickým australským zvířátkem je koala. Přestože vypadá jako medvídek, jedná se vlastně o živočicha z rodu vačnatců. Pokud jste zastihli koalu v pohybu, můžete si gratulovat. Toto zvíře prospí osmnáct až dvacet hodin denně, protože z listů eukalyptu (blahovičníku), kterými se živí (a to ještě jenom některými druhy - je docela vybíravá), se jí nedostává dostatečně energie, aby toho podnikla za den víc. Navíc je všichni neustále obdivují, jak jsou strašně miloučké a heboučké (jako z plyše) - zkrátka v příštím životě chci být koalou!
Austrálie není pro každého…
Anglicky se pijavice řeknou „leeches“. Pozor, ať si to nespletete s jiným výrazem „lychee“, který označuje druh jakoby ostnatého ovoce s bílou dužinou uvnitř. Dostane se koupit i u nás a v Austrálii se z něho vyrábí výborné víno sladší chuti, které jsem měla možnost ochutnat.
Toho dne jsme se vydali na osmnáct kilometrů dlouhý pochod Lammingtonským deštným pralesem. Přestože počasí bylo spíše pod mrakem, obdivovali jsme bujnou divokou přírodu všude kolem nás a množství říček a vodopádů podél stezky.
„Hele ji, potvůrka jedna,“ objevila jsem první malou pijavičku na svém břiše a v klidu ji odtrhla. Zůstala po ní stopa - nepatrná krvavá skvrna. Potom ale začalo pršet, pořádný slejvák a pijavic přibývalo. Navíc jsme netušili, jak daleko v té chvíli můžeme být, a tak jsme se pro jistotu rozhodli, že téměř poběžíme. Poslední hodinu a půl do cíle jsme urazili ve slušném tempu. Kameny klouzaly, na cestičce se tvořily kaluže a pijavice se nám dostaly doslova pod kůži. Nepomohly ani dlouhé kalhoty nebo vysoké goretexové boty, které mají údajně vydržet skoro všechno. Až na pijavice. Zastavila jsem se, abych se podívala, jak na tom jsem, a z toho, co jsem spatřila, se mi udělalo lehce nevolno. Po mých botech se šplhaly desítky malých černých hádků, nejvíce se jich zakouslo do nohy v místě, kde končil okraj boty. Nasávaly a stávaly se čím dál většími. Raději jsem si to ale nechala pro sebe, ostatní na tom stejně nebyli o nic líp. Alespoň dokud nedorazíme do „záchranného tábora“.
Promočení a fyzicky i psychicky docela vyčerpaní jsme přiběhli zpátky do výchozího bodu našeho výletu. Místní nám sice ihned půjčili dezinfekci, jinak se ale tvářili, na rozdíl od nás, úplně klidně. Zřejmě byli na něco podobného zvyklí. „Žádné strachy, to vám do zítřka přestane krvácet.“ Do zítřka?!
Následovala jedna z nejnechutnějších scén, jaké jsem kdy v živote zažila. Kamarád a já, dva nejvíce „zasažení“, stojíme ve spodním prádle (v tom momentě nám to vážně bylo fuk) na dámských toaletách a čekáme, až nám ostatní přinesou z auta čisté věci na převlečení. Na každé z nohou takových deset ran, krvácejících Kristových ran, a na podlaze kolem směs bahna, krve a zbytku nasátých pijavic!
Abychom odtamtud vůbec odjeli, museli jsme si nohy omotat ručníky, protože opravdu ještě několik hodin lehce krvácely. „Infikované“ oblečení jsme potom naházeli do jednoho velkého pytle a pevně zajistili s tím, že na ně dojde později, až se z tohoto nepříjemného zážitku trochu vzpamatujeme.
Po cestě z parku jsme potkali naše první dva divoké klokany. Alespoň se nám zlepšila nálada. Zejména jeden z nich byl kouzelný. Seděl u silnice a koukal, jak projíždíme kolem něho. Chybělo už jenom, aby zasalutoval a pronesl: „Tak co Lammington park, kamarádi? Příště si to asi rozmyslíte sem jezdit, co?“
Nemýlil by se. Ten večer jsme navíc usínali s pocitem, že Austrálie může být i pěkně drsná, a ne každý si troufne na to, aby ji procestoval…
BLANKA SVOBODOVÁ bude aktivním účastníkem Cestovatelského festivalu v Praze, který se bude konat ve dnech 24.-25. března 2007 v Praze. Nenechte si ujít osobní setkání s touto mladou dámou, která procestovala Austrálii křížem krážem. Budete mít možnost si opatřit i její knihu v věnováním. Kompletní program festivalu najdete na www.setkanicestovatelu.cz.
