Tupiza, město s necelými dvaceti tisíci obyvateli, leží mezi Uyuni a Potosí. Geologické podmínky značně znepříjemňují dopravní možnosti, takže cesta z Uyuni, vzdáleného asi 200 km, trvá kolem 15 hodin. Z okénka autobusu se naskýtá pohled zejména na mračna prachu, zvedajícího se od kol, balancujících nad propastmi.
Samotná Tupiza není pro turisty neobjeveným městem: jedná se o bolívijské východisko na Salar tour, takže zde sídlí spousta cestovek. Některé z nich nabízejí i pěší či horské procházky do okolních kaňonů, ale o ty moc velký zájem není. Každopádně (aspoň na první pohled) se jejich prospekty dají využít pro navigaci, lepší mapu neseženete.
První den jsme si za cíl vybrali oblast na sever od města - Valle de los Machos a Cañon del Inca. Ranní slunce ozařovalo červené skaliska, ke kterým se po čase přidala šedivá barva vulkanického popela. Jakousi osu území tvoří Rio Tupiza, jejíž údolí ve výšce 2800 m n. m. sleduje významný zlom. Okolní vyvýšeniny, dosahující nad 4000 m n. m. jsou tvořeny převážně prvohorními, tedy více než 400 milionů let starými horninami. Za tak dlouhou dobu ale byly větrem a vodou rozrušovány a unášeny, takže do dnešní doby se z původního rovného povrchu zachovaly jen úzké hřbety, rozrušené sítí hlubokých údolí. Naopak bývalé údolní části jsou vyplněny mocnými nánosy sedimentů, které se usazovaly na dně třetihorních jezer nebo je sem přinášely řeky.
Právě třetihory, tedy období začínající před 60 miliony let, dalo vzniknout jednomu z nejdelších zemských hřbetů - Andám. Při jejich růstu docházelo k působení obrovských tlaků v zemské kůře a vzniku různých ker, pohybujících se vertikálně vůči sobě navzájem. To je ostatně základem nekonečného koloběhu zemského povrchu: tektonický výzdvih, následovaný zarovnáním.
Červené vrstvy, v první části údolí tak časté, jsou nejstarší; tvoří je úlomky původních hornin, smíchané s jílem. V některých částech jsou dobře pozorovatelné písečné duny prastarých koryt. Nad nimi se střídají vrstvy jezerní či povodňové, charakteristické valouny, které sice nesou stopy zaoblení vodou, ale nedosahují kulatosti dobře známých říčních oblázků. Jejich odstíny jsou pestré stejně jako chemické složení, zahrnující sádrovec nebo halit. Výlevy lávy mají šedou až černou barvu, stejně jako porůznu rozptýlená pyroklastika, tedy kameny, vyvržené při sopečných erupcích, které se odehrávaly v geologicky blízké minulosti - necelými 10 miliony lety. Pro zajímavost, vrstva sedimentů je na některých místech mocná až tři kilometry.
Všechny výše popsané jevy jsou při procházení kaňony snadno pozorovatelné. Například Ďáblova brána je pěkný pozůstatek odolnější vrstvy, která byla přetočena do polohy kolmé na současný povrch.
O něco horší je to ale s orientací a navigací. Náčrtky, které jsme měli k dispozici, chytře ukazovaly jen ta údolí, kterými prováděla daná cestovka. Po prolezení prvního z kaňonů nás čekalo šplhání se na kopec s vyhlídkou, abychom našli další cestu -necestu. Jelikož je současné klima v oblasti dost suché, stráně jsou plné kaktusů a jiných pichlavých rostlin, což spolu s drolící se skálou cestu značně zpomaluje a znepříjemňuje. Na hotel jsme se dostali značně vyčerpaní stopnutým autem jedoucím náhodou po silničce, na které nám asi hodinku před západem slunce zbývalo do Tupizy krásných 14 km.
Druhý den jsme se nepoučitelně vydali opět do skal, tentokrát na jih, směrem k El Silar. Zdejší krajina se od té včerejší lišila barvou - převažoval okrový odstín - a celkově tvary. Nejcharakterističtější byly ostré jehly, ježící se pod ostrým sluncem. Po pozvolném stoupání širokým údolím plným suti jsme chtěli udělat okruh a dostat se na silnici mezi altiplánem a Tupizou. Když jsme ji z jednoho hřbetu uviděli poprvé, byla asi tři kilometry od nás. Bohužel, mezi námi a silnicí byla soutěska, kterou jsme museli obejít. Její nekonečné zákruty a přítoky nás odváděly dál a dál, takže stejně jako včera nás při západu slunce zachránil stop auta, které nás odvezlo zbývajících 20 km do města.
Večer jsme samozřejmě padli na postel v ještě horším stavu než včera, ale únava brzo přešla. Za to vzpomínky na krásný a ne příliš známý kraj, nepoznamenaný stovkami turistů zůstaly.
Autor Jan Miklín studuje fyzickou geografii a geoekologii v Ostravě, články a fotky z cest a o přírodě publikuje v široké paletě českých outdoorových a geografických časopisů. V jižní Americe (Chile, Bolívii a Peru) strávil dva a půl měsíce. Stránky autora: www.janmiklin.cz
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond - i vy můžete přihlásit svůj projekt.
