S dobrovolnictvím jsem pár zkušeností měl. Ale s Afrikou? Vůbec. Vybral jsem si tedy pro jistotu Ghanu, Afriku pro začátečníky, kde žádné extrémní situace nehrozily. S údivem jsem našel lidi smějící se, zpívající, tancující, oslavující život.
Ghaňané žijí ze dne na den. Nejlépe to dokládá drobná zkušenost z odlehlé vesničky Bobra, jejíž obyvatelé pravděpodobně dodnes pijí zelenou páchnoucí vodu z potoka, přestože mají vládou dotovanou studnu. Evropan je zvyklý na to, že co se pokazí, jde většinou i opravit. Ne tak rameno studny v africké vesnici. Tedy ne, že by to nešlo technicky - problém se nečekaně objeví, je-li výběrčí peněz na opravu nařknut svými sousedy z „bezdůvodného obohacování". Takový člen komunity se urazí, vrátí vybrané peníze a projekt revitalizace vodního zdroje se zasekne. To, že děti chodí do školy s teplotou a podkožními vřídky způsobené infekcí, se „vyřeší" jedním dvěma paracetamoly, které sezobnou během pauzy mezi tělocvikem a angličtinou.
Žití ze dne na den (avšak naplno!) se pěkně pozoruje na bříškách afrických žen, která se ráda a často kulatí. Plánování početí je většinou považováno za hřích a hříchy není dobré dělat, nechce-li člověk do pekla. Výsledkem je, že všichni jsou jedna „extended family". Běžný Ghaňan tak má několik otců, maminek, bratrů a sester, jejichž jména ani věk nezná. Na úrovni státu se tento zvyk projevuje tím, že počet obyvatel je udáván s tolerancí několika milionů a jediná šance, jak tuto veličinu kvalifikovaně odhadnout, je uspořádat volby.
Velké rodiny, zejména na venkově, se o sebe většinou postarají. Každá pomocná ruka i noha je při sklizni na farmě vítaná a žádoucí. To sice vzdělanosti národa nepomáhá, ale zase je aspoň co jíst.
Ostatně vzdělanost...Vzdělání evropského typu v zemi s více než šedesáti procenty lidí pracujících v zemědělství má zvláštní půvab. Ptám se, jaký smysl mělo pro farmářskou vesnici, kde elektrické vedení, natož pak počítač, neviděl nikdo ani z dálky, nahrazení předmětu zemědělství předmětem informační technologie? Statistický údaj o šedesátiprocentní gramotnosti Ghaňanů pak v tomto světle poněkud ztrácí na své atraktivitě.
Abychom se ale vrátili k lidem. Je-li vzdělání temnější stránkou Ghaňanů, o pohostinnosti a slušnosti (kdyby se jí dalo naučit) by naopak mohli přednášet na evropských školách. Představa, že v Africe odložím hodinky, se ukázala být mylnou. V akanské kultuře je totiž pozdrav jedním z nejdůležitějších rituálů. Asi proto se v twiištině zdraví jinak ráno, jinak odpoledne, jinak večer, jinak při práci...jinak se odpovídá, zdraví-li vás žena, něco jiného se říká na pozdrav od muže. Evropana zvyklého na velkoměsto, kde se lidé na ulici ignorují, jistě překvapí množství lidí, kterými je soustavně oslovován a zdraven kdykoliv a za jakýchkoli okolností. Jistě, ne vždycky je to ze strany Afričanů nezištné...
Být permanentně v centru pozornosti začne po měsíci lézt na mozek, ostatně stejně jako být permanentně ignorován. Když už nic jiného, tak aspoň část té přirozené lidskosti a pozornosti k druhým jsem si s sebou do Evropy odnesl.
Díky za ně, Ghano!
HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství" a „objeví pro sebe" nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.
