Hory, které nehyzdí turistické značky ani cesty
Je tři hodiny ráno a stojíme u hospody ve vesnici Boge pod sráznými svahy thétských hor. Dopřáváme si poslední tři hodinky spánku. Protírám oko a nevěřícně kroutím hlavou. Hospodský otevírá dveře a zve nás na ranní kávu. Tohle se může stát snad jen na Balkáně! Posedáváme na židličkách před hospodou, srkáme studenou kávu a přebalujeme batohy.
Najednou přiběhne kamarád se slovy: „Ty bláho, oni tu mají záchod!", překvapeně sděluje své objevení „nového světa". „No a co?", ozývá se věčný škarohlíd, „Co je na tom divného?" „Nic, jen tam teče teplá voda a je tam i sprcha!", popisuje kamarád svůj objev. Rázem se zpozdil náš naplánovaný čas odchodu. Přeci jen se jedná o na dlouhou dobu poslední vymoženost civilizace a toho je třeba náležitě využít.
Ve vesnici nabíráme vodu a pak stoupáme podle mapy „ruského generálního štábu" v měřítku 1:200 000 kamsi nazdař bůh suťovým žlabem do předem těžko identifikovatelného sedla. Cesta se na následující tři dny nenávratně ztrácí kousek nad vesnicí a dál stoupáme štěrkovou sutí, po skalkách a v travnatých svazích. Klasik by řekl: „Je vedro jako sviňa!" Batoh tíží a já se sám sebe ptám, co všechno jsem tam zase dal úplně zbytečně. Rozčilujeme mě těžká brašna s digitální zrcadlovkou, se sadou objektivů a filtry.
Asi ve dvou třetinách stoupání jsme objevili malé jezírko, které v nastávajícím poledním žáru působí jako fata morgana z jiného světa. Koupeme se a válíme se na trsech trávy a je nám dobře. Pod námi se v údolí lesknou střechy domků vesnice Boge a dokonce vidíme i hospodu, od které jsme vycházeli. Definitivně nás pohltily hory. „Hej, děcka, je potřeba doplnit tekutiny!", huláká kamarád a vytahuje lahvinku domácí slivovice.
Po krasových polích kolem ohromných závrtů přicházíme na první tábořiště. „Děcka, kde tu najdeme vodu?", zní první otázka, kterou dostáváme. „No, něco kape tady ze skály a pak je spousta sněhu v závrtu u stahů. Nic jiného tady bohužel není", popisuje Ovčák. Beru všechny nádoby na vodu, deník a tužku. PET láhev stavím pod čůrek vody a během nabírání zásob vody na večer a zítřejší ráno svěřuji své první dojmy a zážitky papíru. Láhev nakapala asi za půl hodiny.
„Tak si představte", ozývá se u večerního ohně kamarád, „dal jsem do kupy statistiku dnešního dne a podle GPS jsme na vzdálenost ušli asi čtyři kilometry a trvalo nám to přes šest hodin."
„Holt drsný kopce bez cest a značení", spokojeně pokyvujeme hlavou.
Bez cest a značení jsme pak šli ještě další dva dny.
Maja Jezerces - značka, cesta a nejvyšší kopec
Po 2,5 dnech toulání přicházíme do blízkosti albánsko-černohorských hranic. Za zády máme průsmyk Pejës, který se vypíná nad horským letoviskem Thethi. Jako mávnutím kouzelného proutku šlapeme najednou po znatelné stezce a občas vykoukne i nějaká ta turistická značka.
Nebylo by to to pravé balkánské putování, kdyby naše střeva a žaludky nezareagovaly na změněné podmínky, zvýšenou fyzickou zátěž a mnohdy i pochybné zdroje vody. Náš postup se zpomaluje podle hesla: „Kdo jednou dřepěl, již dřepí opodál!" a tak rádi přijímáme nabídku pastevců a možnost tábořit u salaše. Večer kupujeme výtečný ovčí sýr. Další den začínáme přes dvě sedla stoupat na nejvyšší vrchol Albánských Alp, na 2694 m vysoký Maja Jezerces. Čeká nás asi 3,5 hodinový nástup pod kopec, uschování batohů a pak na lehko po sněhových a suťových polích na vrcholové skalky. Cesta je docela dobře značená, ale terén je pod vrcholovým hřebenem značně nepřehledný a hlavně při sestupu se ideální směr může hledat o něco hůře. Na vršku nacházíme vrcholovou knížku. Listujeme popsanými stránkami a každý zápis nám zapadá do mozaiky atmosféry zdejších hor. Každý z nás ty skalky pocukrované jemnou štěrkovou chutí, která velmi znepříjemňovala postup k vrcholu, vnímal jinak, přesto se zde všechna slova v knize slila s našimi dojmy v jeden jediný pocit: Ta dřina prostě stála za tu námahu. Sestup je o něco náročnější a tak velmi opatrně a obezřetně hledáme ideální a bezpečnou trasu sestupu.
Táboříme u malebného jezera pod hlavním hřebenem Maja Jezerces. Skvělé večerní koupání a ještě krásnější ráno, kdy se okolní kopce zrcadlí na hladině blankytně modré vodní plochy. Zapomínáme na potřebu brzkého odchodu a lovíme na naše paměťová média tolik vzácné chvíle, které se už nemusí opakovat.
Salaš, mléko, malé děti a vypitá hospoda
Vracíme se stejnou cestou na tábořiště u salaše a pohodlně vystupujeme do průsmyku Pejës nad vesnici Thethi. Vesnice je známá jako horské letovisko s jednou z posledních věží, která původně sloužila jako úkryt pro muže z rodin stižené krevní mstou. My se rozhodujeme zůstat v horách a nesestupovat a přejít bez sestupu do Thethi až do vesnice Valbona. Místo pro stany nacházíme kousek od další salaše.
Zastavuji se u salaše a ptám se bači, zda si u nich můžeme nabrat vodu? Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že mluví skvěle anglicky. Kolem salaše pobíhaly dvě malé děti. Postupně jsem se dozvěděl, že jsou stejně staré jako můj 3,5-letý syn a skoro 1,5 roku stará dcerka. Téměř okamžitě dostávám hrnek teplého kravského mléka a začínám fotografovat. Obdivujeme odvahu rodičů a zároveň v praxi vidíme i poněkud žalostné postavení albánských žen, které rozhodně nemají na růžích ustláno. Pastevci zde tráví podle možností a aktuálních sněhových podmínek dva až čtyři měsíce v roce. Do hor se stěhují koncem května nebo začátkem června kdy odtaje většina sněhu a koncem září už zase shání svá stáda ze svahů hor zpět do údolí a vesnic. Rodinka, se kterou jsme strávili příjemný večer, zde kvůli svým dětem pobyli pouhé dva nejteplejší letní měsíce.
Od salaše stoupáme do posledního sedla našeho putování a pak už jen prudký sestup do vesnice Valbona. Na začátku vesnice ve vyschlém korytě řeky nacházíme jednu ze dvou restaurací. „Héj děcka, rozkaz zní jasně - vypít hospodu!", velí žízeň jako trám. „To nebude problém", podotýkám odhodlaně, „Na Balkáně, nikdy není problém." A vskutku! Po prvních dvou pivech albánské značky Tirana, která v nás zasyčela rychlostí blesku, začíná vrchní krčit rameny a neúspěšně obhajovat, že už prostě nemá chlazené albánské pivo. Při další rundě kosovského piva Peja se zvedáme a pokračujeme do druhé hospůdky v pořadí. Na zahradě stavíme stany a objednáváme večeři. V menu nacházíme salát, rybu a skopové. Po osmi dnech v horách je to opravdový kulinářský zážitek.
Slovo závěrem
Tak končí naše horské putování v divokých albánských horách národního parku Thethi. Albánie je nádherná země, která čeká na své znovuobjevení. Noční střelba z pušek a samopalů se postupně stala normální součástí našeho života v horách a smířili jsme se s tím, že zde ti vlci prostě žijí a že pastevci prostě musí svá stáda hlídat. Nezbývá než doufat, že opravdu jen hlídali své ovce a že si nevyřizovali mezi sebou účty a neřešili letité rodinné spory. Každopádně cesta i vynaložená námaha stojí za to.
Něco málo o krevní mstě
Kodex, pravidla pro praktikování krevní msty, se předával až do nedávných dob ústně z generace na generaci. Soubor pravidel a zvyklostí měl za cíl upravovat veškeré aspekty života zdejších lidí - od sňatků, majetkových vztahů a daní. Stanovoval také, za jakých okolností a jakým způsobem je možné odvrátit nutnost vykonání aktu vendety. Smírného stavu mohlo být dosaženo např. sňatkem členů obou rodin, vyplacením tributu nebo dokonce jen slovním ujednáním. Ženy a děti byly vždy z krevní msty vyjmuty. Komunisté se velmi snažili o potlačení krevní msty. V devadesátých letech minulého století došlo k obnovení této smutné tradice. Celé rodiny opouštěly Albánii a emigrovaly z albánských hor do řeckých a italských měst. Svoboda pohybu s sebou ale bohužel přinášela riziko přenesení vykonání krevní msty daleko za hranice země. I v současné Albánii je tato problematika stále aktuální a tak se zdejší katolické organizace snaží pomáhat rodinám, které kvůli dávné tradici dostali do potíží.
Doporučená literatura
· Gloyer Gillian: Albánie - turistický průvodce. Jota 2007, 2. vyd.
Stránky autora www.fototoulky.net
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond - i vy můžete přihlásit svůj projekt.
