JZ Pamír: z Bagushe do doliny Daraigandara

Citace z deníku

„Jarka od rána bolí hlava, Zuzka s Roburem si stěžují na zesílení průjmu, já vcelku v pohodě. Z těchto důvodů zůstáváme ještě jednu noc tady u jezera (4200m). Dnes uděláme průzkum cesty do sedla Bagush (4750m) a vynášku zbytných věcí alespoň do 4300m… Čeká nás traverz ledovce na skalní ostrov, dále ledovcová tůra pod sedlo a suťový 200m vysoký výšvih přímo do sedla Bagush. Až na závěrečný výšvih cesta vypadá vcelku dobře, závěr bude záviset na sklonu, který odtud není možné odhadnout a stabilitě sutě. Uvidíme zítra. Sbíháme dolů k jezeru. Zuzka se necítí dobře a v noci má vysokou horečku, k tomu chodí každou půlhodinu na záchod. Bere si paralen a já dělám hodně čaje. Zřejmě střevní chřipka. Podle plánu bychom měli udělat přechod sedla a spát už v dolině Daraigandara (a konečně vidět Pik Majakovského a další vysoké hory), ale Zuzčin aktuální zdravotní stav není dobrý…

Ráno vypadá Zuzka relativně dobře, což sice nechápu, ale je to každopádně dobrá zpráva. Všichni se těšíme, že dnes uvidíme Majakovského a další vrcholy.Po necelé hodině přicházíme k místu naší včerejší vynášky na začátek ledovce. Traverz příkrého ledovcového srázu je OK. Dále stoupáme asi hodinu po tvrdém sněhu na začátek suťoviska vedoucího až do sedla Bagush (4750m). Výšvih do sedla vypadá zblízka slibně, ale záhul to bude, přeci jen je to 200m výškových strmě do kopce s těžkým 30-ti kilovým batohem. Každých pár metrů odpočíváme, ale postupujeme vzhůru. Poslední metry jsou nepříjemné, protože jsou tvořeny jemnými kamínky, které ujíždějí pod botami, takže člověk udělá jeden krok vzhůru a hned půl kroku sjede dolů.

Ve 14:30h se konečně dohrabávám do sedla! Ostatní ještě bojují pode mnou. Otevírá se mi naprosto fantastický výhled na velikány doliny Daraigandara – zcela vlevo dominuje Pik 5150, veprostřed vykukuje za skalním hřebenem majestátní Pik Majakovskij, dále poznávám z fotek známý Pik Nielse Bohra, na který poprvé vylezl Čechoslovák František Janouch v roce 1963, zcela vpravo vyčnívá Pik Imast, Pik Ambarku a další bezejmenní krasavci. Přímo pode mnou vidím jezero, které vyloženě vybízí k tomu, abychom dnes spali na jeho břehu. Oproti monotónním Gorám Bagush se nám konečně ukazuje pestrý svět krásných velehor. Ostrý skalní hřeben vedoucí ze sedla vlevo končí Pikem 5150, vpravo  ubíhá tupější hřbet Piku Bagush (4904m) pokrytý sněhem. V 15:00h stojíme v sedle všichni a kocháme se výhledy. Sestup ze sedla do doliny Daraigandara vypadá strměji a docela divoce. Proto jdu na průzkum, kudy to bude nejlepší. Ideálně se jeví traverzovat asi 150m podél hřebene na sever a pak po skalních stupních klesat ke žlabu a jím by to opatrně mělo jít až do bezpečných partií.

Já, Robur a Jarek se rozhodujeme, že si „vyběhneme“ na Pik Bagush (4904m), Zuzka počká v sedle (vzhledem k noční horečce, kterou prodělala se jí vůbec nedivím a obdivuji ji, že to dnes zvládá tak skvěle). Výstup ze sedla na vrchol vypadá triviálněji než ve skutečnosti je. Nejprve po skále, později po sněhu přes tři výšvihy. Sníh tu tvoří zajímavé šupiny – kalgaspory, česky kajícníky (až 0,5m vysoké). Ze sedla nám to trvá hodinu a máme toho nahoře dost. Ale stálo to za to, výhledy jsou ještě lepší než ze sedla a Majakovského vidíme v celé své kráse, nezakrytého skalním hřebenem. Dlouho se na vrcholu nezdržujeme, protože už je pozdní odpoledne. Zpátky v sedle jsme v 17:30h a začínáme sestupovat směrem, který jsem vytipoval. Je zapotřebí dávat bacha na pohyblivé kameny, pád by byl fatální. Všichni toho po dnešku už máme plné brejle. Se Zuzkou jdeme napřed a v 18:45h jsme u jezera (4550m). Vypadá to na super bivak. Slunce už zapadá a teplota jde rapidně dolů. Žízniví rozděláváme vařič na čaj a stavíme stan. Kluci přicházejí po 20 minutách.“

Dnes se nám podařil dobrý výkon, jsme rádi, že jsme přešli sedlo. Šlo se mi zatím nejlíp, měl jsem celý den dobrou „bojovou“ náladu. Střevní problémy však přetrvávají, už 6. den, pevně věřím, že to v této dolině bude lepší.